úterý 3. prosince 2013

Proč jsou chlapi barvoblbí?

Medvěd má mnoho předností a jeden zásadní nedostatek. Je totálně nenadán schopností rozlišovat jemné odstíny barev. Základní spektrum zvládá bez větších problémů. Jakmile ovšem začnu mluvit o béžové, smetanové, šeříkové, skořicové, kakaové nebo nedejbože lila, nasadí výraz raněné laně a naše komunikace dostane povážlivé trhliny.


Kdysi dávno jsem projevila přání, že bych chtěla mít obývák vymalovaný světlounkým odstínem hráškově zelené. Ponechán bez mého bdělého dozoru se Medvěd pustil do díla. Po malování po sobě vždy i uklidí, takže z jeho pohledu nebyl jediný důvod k reklamaci. Naprosto tedy nechápal, proč se po příchodu domů lámu v hysterickém oblouku a sháním číslo na psychiatra. Vymalováno bylo moc pěkně, ovšem temná vojenská zeleň mě opravdu nenadchla.

Vzhledem k tomu, že dny letí a o Vánocích se budeme stěhovat, bylo rozhodnuto, že první adventní neděle je nejvhodnější čas k pořádné hádce. Za tímto účelem jsme se odebrali do obchodního centra, abych si mohla vybrat obklad na zeď s krbem a dlažbu kolem krbu. Zadání znělo - vyber si co chceš, mně je to jedno. Hlavně ať to jde dobře řezat. To pro mne sice byla poněkud tajuplná podmínka, ale nemínila jsem se tím blíže zabývat.

Kdyby byl Medvěd stratég, tak mě nechá bloumat mezi vystavenými vzorky, dojde si zatím na kafe, po hodině si mě vyzvedne, vyhodnotí kvalitu řezatelnosti, naloží vybrané zboží a plni manželské lásky a vzájemného porozumění pojedeme domů.

Zvolil zcela opačnou taktiku. Rozhodl se přispívat hlasem poradním. Zpočátku to vypadalo nadějně. Vybrat si přírodní kámen jako obklad mi trvalo malou chvilku. Objevila jsem přesně to, co jsem chtěla. Stačilo přihodit do vozíku pár metrů barevně ladící dlažby. Zde se do děje vložil Medvěd.

Naprosto neomylně ukazoval na zcela barevně nevhodné kousky a na moje zpočátku mírné, později poněkud hysterické námitky, že k šedým a béžovým odstínům si fakt nedovedu představit tuhle divně skořicovou a už vůbec ne kakaovou, reagoval prohlášením, že absolutně nechápe, proč tak blbnu. Hnědá jako hnědá ne?

Já jsem na oplátku nechápala, že on nechápe a tak jsme si užili téměř tři hodinky vzájemného nepochopení. Domů jsme jeli naloženi zcela neadventně. Alespoň že ta dlažba bude ladit s obkladem.

P.S. Pánům, kteří chápou rozdíl mezi smetanovou a slonovou kostí a navíc vědí, že lila není fialová, se upřímně omlouvám.


středa 27. listopadu 2013

Chci si za blog platit

Život mě naučil určité trpělivosti. Vím, že nic není hned, leckdy si člověk musí počkat. Všechno má ale své meze. Sice platí, že trpělivost růže přináší, ale bez růží se momentálně klidně obejdu.


Co mi ovšem převelice chybí, je kvalitní fungování blogu. Vypadá to, že všichni místní ajťáci dostali padáka a server provozuje hejno škodolibých trpaslíků. A ti se činí, seč jim jejich naprosto levé ručičky stačí.

Chcete někomu okomentovat článek? Pořiďte si antidepresiva, protože po hodině marného zkoušení budete zralí na pořádnou dávku. Jste odvážní a chcete dokonce psát komentáře u svých vlastních čláků? Tak na to rovnou zapomeňte a jděte raději žehlit. Budete mít alespoň dobrý pocit, že zbytečně nemrháte časem.

Rozhodně ale nepiště článek. Tedy pokud nejste zrovna masochisti, kterým dělá radost pořádná dávka sebetrýznění. Je totiž pouze jen na uvážení blogových trpaslíků, kdy a jestli vůbec spatří vaše dílo světlo světa.

Pokud je něco zadarmo, zákonitě to nemůže být nijak oslnivě kvalitní. Momentálně se o tom všichni přesvědčujeme na vlastní kůži. Já si ráda za kvalitu připlatím. Co je dnes taková stovka? Nic. Krabička lepších cigaret. A třeba by i ta jedna jediná stovka měsíčně od každého blogera znamenala, že dostaneme službu, nad kterou si nebudeme houfně ze zoufalství rvát vlasy.




sobota 23. listopadu 2013

Když se nevydaří den

Fotografování rozhodně není moje silná stránka. Existuje spousta věcí, které umím výrazně lépe. Například velice pěkně mi jde drobné poflakování, při kterém ovšem budím dojem pilné činnosti. Poměrně značných úspěchů dosahuji i v disciplíně "jak vymámit z jalové krávy tele". Medvěd by mohl vyprávět.


I když jsem fotograf mizerný, čas od času (s trochou rozpaků) do článku nějakou vlastnoruční fotografii vložím. Dnešní fotku jsem však nepořídila já. Možná bohudík. Jen se mi převelice zalíbila.

Čestně prohlašuji, že já jsem to nefotila, viselec není Medvěd a to rozčilené stvoření opravdu nemá s Kačenkou vůbec nic společného.



Kdo nevěří, ať sem běží.

středa 20. listopadu 2013

Klika cvakla, Káča letí

Nikdo není neomylný, všichni občas děláme chyby. Inteligentní člověk se ze svých chyb poučí a přístě se jim dokáže vyhnout. Pokud je tato teorie pravdivá, tak moje inteligence se limitně blíží nule.


Snaška mi dala recept na estonský kringel. Medvěd poměrně umanutě vyžaduje k snídani jakoukoli "buchtu", takže receptů není nikdy dost. Dlouholetým tréninkem jsem se vypracovala téměř k dokonalosti a výstavní bábovku zvládnu i v polospánku. Jsem prostě hvězda.

Bylo zřejmě načase trochu mi přistřihnout peříčka. S kringelem jsem si poněkud naběhla na vidle. Recept a postup se jevil jako poměrně jednoduchý. Na první pohled žádný zádrhel. Kynuté těsto, rozválet do obdélníku, pomazat máslem, posypat cukrem se skořicí, zatočit jako závin, podélně rozříznout. Až sem idylka.

Rozříznuté pruhy smotat a stočit do věnce. Tahle fáze výroby mě téměř dohnala k výskoku z okna. Rozříznuté pruhy naprosto odmítaly spolupracovat a rozhodně nemínily nechat se upravit do kýženého tvaru. Zřejmě existuje nějaká finta, ale tu jsem zatím neodhalila. Boj byl tuhý a moje vítězství nijak zářivé.

Při pečení kringel krásně voněl. Moje zdecimované sebevědomí malinko pookřálo. Medvěd není přehnaný estét a poněkud slabší umělecký dojem by mohl velkoryse přejít.

Za dvacet minut bylo hotovo. Veledílo jsem přemístila na talíř, abych mu umožnila v klidu vystydnout. A tady byla ta správná chvíle pro osudovou chybu. Nezjistila jsem si, kde se právě pohybuje naše bystrá Kačenka. Abych si katastrofu pojistla, nezavřela jsem pořádně dveře do kuchyně.

Jestli kringel chutnal tak dobře, jako voněl, nevím ani já, ani Medvěd. Povyprávět by mohla Káča, ale s tou momentálně nemluvím. Rozladěný je i Medvěd, který musel posnídat chleba s paštikou. A to on opravdu nerad.



Žádná převeliká krása, uznávám. Kačenka ovšem takové drobnosti neřeší.

sobota 16. listopadu 2013

Podruhé ve stejné řece

Vánoce jsou svátky klidu, míru a všeobecné pohody. Ovšem jak pro koho. Mně pomyšlení na blížící se Vánoce způsobuje třes rukou a propadám těžké panice. Ještě nejsem úplně rozhodnutá, ale pravděpodobně se v průběhu několika následujících týdnů tiše zblázním.


Před osmi lety jsme s Medvědem udělali rozhodutí, které nám obrátilo život naruby. Pohodlný panelákový život jsme vyměnili za pobyt v mrňavé vesničce. Protože v naší domácnosti není místo na poklidná řešení, probíhala celá akce poněkud hekticky. Nákup domu a prodej bytu jsme stihli během pár týdnů a mohlo vypuknout stěhování. Do Vánoc chybělo pět dnů.

Zásadní skutečností, která ze stěhování udělala téměř antické drama, byl fakt, že jsme se nestěhovali jenom my, ale i původní majitel našeho nového domu, nový majitel našeho bytu a také nájemce jeho původního bytu. Taková menší akce Kulový blesk, ovšem bez hvězdného hereckého obsazení a mrtvého dědečka.

Jak přijížděla a odjížděla auta, která ve stěhovacím kolečku zajišťovala přesun kontingentu, občas se stalo, že zdivočelí stěhováci něco popletli. V jednu chvíli na mne v obýváku šibalsky pomrkávalo červené křesílko, které jsem do té doby v životě neviděla, a naopak jsem velmi bolestně postrádala nejen psa, ale i kuchyňské židle.

Vánoce jsme nakonec strávili mezi hromadami nevybalených krabic, bez nejmenší šance najít alespoň čisté ponožky. Místo romantických koled jsem o Štědrém dnu poslouchala vrtačku a vykonávala zodpovědnou funkci pomocného dělníka. Nijak zvlášť mě nenadchla ani sváteční večeře, kdy jsme seděli na kýblech s vápnem a cpali se chlebem s máslem a kedlubnou. Nic honosnějšího mi nezapojený sporák neumožnil.

Na základě těchto zážitků jsem se pevně rozhodla, že už se nikdy nikam stěhovat nehodlám. Škodolibý osud a Medvěd mají ovšem o mém životě poněkud jiné představy. Ještě donedávna to tedy vypadalo, že se příští rok v létě budeme stěhovat. S tou představou jsem se nakonec smířila. Mělo mě napadnout, že s Medvědem po boku je vždycky všechno úplně jinak.

Budeme se stěhovat dřív. Mnohem dřív. Budeme se stěhovat o Vánocích.

sobota 9. listopadu 2013

Trochu nekorektně

Mám doma Bibli i Korán. Četla jsemi několik knih o buddhismu. Prohlédla jsem si spoustu překrásných kostelů, navštívila několik mešit a v Jerusalemě u Zdi nářků jsem zažila atmosféru, na kterou snad nikdy nezapomenu.


Nevyznávám ovšem žádné náboženství a je mi úplně jedno, jestli je někdo křesťan, muslim, žid a nebo uctívá kropenatou slepici. Jsem zkrátka chodící vzor tolerantnosti. Lépe řečeno ještě donedávna jsem byla.

Pár informací z poslední doby mě poněkud nahlodalo. Čeští muslimové se prý zabývají myšlenkou, že by nebylo od věci, kdyby i u nás v nějaké míře bylo zavedeno právo šaría. Nad touhle představou se mi naježil drdol. Neupírám muslimům nárok na to, aby žili podle svých zvyků a svých zákonů. Ovšem v muslimských zemích. Odstrašujícím příkladem, jak nezvládnout vztah k muslimské komunitě, může být Francie a Británie.

Ze stejného soudku je i včerejší zpráva. Dvě muslimky odešly ze střední školy, protože jim ředitelka nepovolila nosit hidžáb. Zdůvodnila to školním řádem. Ostatní studenti také nesedí ve třídě v čepicích a učitelé nenosí klobouky. Celkem by se nic nedělo, kdyby okamžitě nevystartovalo pár sluníčkových křiklounů a nezačali vyhrožovat antidiskriminační žalobou. Pravděpodobně jsem raněna slepotou, ale diskriminaci nikde nevidím.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já si myslím, že má ta ředitelka pravdu. Ať už byl důvod zákazu takový nebo makový. Pokud se nejedná o církevní školu, tak náboženství do školy nepatří.

sobota 2. listopadu 2013

Na chvíli stažena z oběhu

Udělala jsem velmi zajímavý objev. Pokud mám spolehlivě fungovat, měla bych se permanentně udržovat v co největším stresu a pokud možno na pokraji fyzických i psychických sil. Nic mému organismu neprospívá víc, než pěkné nerváky a kvalitní chaos.


Dopustila jsem se osudové chyby a v záchvatu velkodušné dobrotivosti jsem svému tělu dopřála dvoutýdenní dovolenkové nicnedělání. Zcela bláhově jsem očekávala trochu vděku. To se ovšem ukázalo jako převeliký omyl. Zpovykaná tělesná schránka odmítla akceptovat návrat do běžného života a rozhodla se vstoupit do časově neomezené stávky.

Už několik týdnů si tedy mohu užívat vymožeností našeho zdravotnictví. Lékařské povolání ctím, ale doktory trochu nesnáším. Obzvlášť pokud si mě přehazují jako hodně horký brambor a nutí mě pobíhat od čerta k ďáblu, aniž by tato časově poměrně náročná kratochvíle přinášela nějaké hmatatelné výsledky.

Po měsíci dloubání, poslouchání, měření, píchání, rentgenování a moudrého pokyvování několika doktorských hlav jsem se dozvěděla, že jsem vlastně zdravá, nic mi nechybí a kupodivu ani nepřebývá. To je jistě povzbuzující. Srdíčko mi zaplesalo a potěšeně vypadal i pan doktor, když mi tu novinku sděloval. Společnou idylku nám ovšem poněkud kazil fakt, že jsme ani o milimetr nepokročili ve vyřešení základního problému. I nadále se tedy bez předchozího varování sem tam odebírám k zemi.

Začínám si zvykat, ale Medvěda moje exkurze na podlahu trochu děsí. Přesto pochybuji , že by si nechal nakukat, že nejvhodnější terapií by byla ještě jedna (třeba úplně maličká) dovolená. Na to mi zcela jistě neskočí.

Nechám tedy planých úvah a půjdu něco dělat. Tělo se musí náležitě zaměstnat, aby nemělo čas na vymýšlení blbostí.

pondělí 21. října 2013

Infarkt snadno a rychle

Někdy se osud rozhodne, že bude trochu škodolibý, a tak poměrně inteligentní matku obdaří úplně blbou dcerou. Osud se dobře baví, matka přežívá se zbytky zdravého rozumu jen s vypětím všech sil.


Všechny malé děti touží mít doma zvířátko. Naší domácností proto postupem času prošlo několik křečků, kteří ve mně zanechali hluboký dojem. Se slzou v oku vzpomínám na chvíle, kdy ty malé biologické zbraně opakovaně prchaly ze své klece a mně bylo dopřáno přestavovat nábytek a dlouhé hodiny číhat u skříně v marném čekání, že se křečci uráčí vylézt.

Po období křečků se z děťátek stali milovníci psů. Mnoho let jsme tedy sdíleli domov s dvěma pudlíky. Jeden byl vášnivý čtenář a každou knihu, na kterou dosáhl, si velmi pečlivě přečetl. Četl zásadně svými rozkošnými zoubky a tak ještě dnes mám v knihovně řadu knížek s poněkud pocuchanou fasádou. Druhý pudlík byl zřejmě v minulém životě popelářem. Jeho velkým koníčkem bylo každodenní prohrabávání odpadkového koše a schraňování vytahaných odpadků v pelíšku. Oba pudlíci jsou už dávno ve psím ráji, ale milé vzpomínky v podobě ohryzaných nohou od židlí s námi zůstávají dál.

Zvířata mám ráda. Přesto se musím přiznat, že k jenomu jsem si vztah nikdy nedokázala najít. Když naši domácnost Jezinka kdysi obohatila o sklípkana Boženu, pokoušela se o mne mrtvice. Velmi se mi ulevilo, když jsem po pár letech mohla opustit život ohrožující panelákový byt a odstěhovat se na klidnou vesnici. Božena zůstala u Jezinky a kdykoli přijdu na návštěvu, úspěšně předstírám, že jsem raněna slepotou a sklípkana tudíž nevidím. Božka můj nepříliš přátelský postoj akceptovala a jsme si vzájemně naprosto ukradené.

Nedávno jsme s Jezinkou seděly u kafe, moudře rozprávěly a sledovaly Cibulku, která (coby čerstvý prvńáček) s vyplazeným jazýčkem mastila do sešitu domácí úkol. Mezi řečí mě Jezinka požádala, zda bych mohla vyndat z chlebovky koláč, který upekla. Proč nevyhovět, že?

Po otevření chlebovky nabraly události prudký spád. Místo koláče na mne zírala Božena. Můj hysterický řev zcela jistě vyburcoval z nedělní selanky celý panelák pěkně spravedlivě ve všech patrech. Moje dementní dcera, místo aby poskytla své matce první pomoc a pokusila se ji zachránit ze spárů zdivočelého pavouka, slzela smíchy. Jediná Cibulka projevila soucit s převelice rozrušenou babičkou a tak mi vyložila, že "Božka se už zase svlíkla z kůže a mamka na tebe tu svlečku narafičila".

Vědomí, že z chlebovky na mne nevykoukla živá Božena, mě sice trochu uklidnilo, ale tlak se mi do normálního stavu rovnal ještě poměrně dlouho. Teď už jen vymyslet, jak Jezince tohle adrenalinové odpoledne oplatit.



Boženčin kabátek

úterý 15. října 2013

Vysvětlení je zcela prosté

Jsem pilná, zodpovědná a dokážu stoprocentně využít každou minutu drahocenného času. Zbytečně nelelkuji a vždy vše stihnu v termínu, bez zbytečného stresu a narušené psýchy. Pokud mám pracovat, nečučím z okna a nepotloukám se po domě při hledání zástupných činností.


Tolik teorie a zbožné přání. Praxe je přesně opačná. V době vrcholící daňové sezóny mám do poslední chvíle spoustu času. Pečlivě umyju všechna okna, vyžehlím prádlo za několik posledních týdnů a ve volných chvilkách vymýšlím perpetuum mobile. Teprve v momentě, kdy mi v hlavě začnou blikat všechny kontrolky a pohled na kalendář způsobí zástavu srdce, dostaví se záblesk zdravého rozumu a stane se ze mne rázem jiný člověk.

Velice soustředěně pracuji šestnáct hodin denně, aniž by mne cokoliv dokázalo vyrušit nebo zabrzdit. V noci padám do postele téměř v bezvědomí a ráno se probouzím s myšlenkou na práci. V domácnosti se kupí nevyprané prádlo, postupně začínají docházet základní potraviny a Medvědova trpělivost.

Po několika hektických týdnech je konečně vše hotovo a v termínu odevzdáno netrpělivě vyčkávajícím úřadům. Nastane ten správný moment pro přijetí zásadního rozhodnutí - už nikdy více! Příště začnu včas a tohle se už nesmí opakovat.

Opět pouhá teorie. Praxe posledních dvaceti let mě naučila, že se na své bohulibé předsevzetí při nejbližší vhodné příležitosti zase s přehledem vybodnu a oblíbené dostihy si zopakuji. Určitě jsem byla v minulém životě kůň.



úterý 8. října 2013

Kalamity Káča

Rok utekl jako voda a z malého, pitomého štěňátka vyrostla velká, neméně pitomá mladá dáma. Kačenka má dnes narozeniny a svůj slavnostní den pojala vskutku velkolepě. Pečlivě připravený program se jí povedl a svůj cíl - zlikvidovat mi poslední zbytky duševního zdraví - si splnila na výbornou.


Den zahájila vystěhováním své boudy. Nikoliv obsahu boudy, tedy pěkné měkoučké matrace a svých žvýkacích propriet, ale boudy celé. Proměně ve stěhováka věnovala zřejmě velkou část noci, takže ráno měla domeček vytažený uprostřed zahrady a zálibně si své dílo prohlížela. Poněkud méně nadšení jsme byli my, protože trávník vypadal, jako kdyby tudy projel buldozer.

Kačenka moc dobře ví, že není slušné strašit lidi. Na toto téma jsme spolu měly několik důrazných rozhovorů. Opět zvolila svůj osvědčený a do detailů vypilovaný scénář. Zalezla si do tújí u plotu a trpělivě vyčkávala, až přijde její chvíle. Nemusela se v roští povalovat moc dlouho. Na zahradu se dostavil Hugo, kterého zřejmě paní Chytrá po delší době přinutila vyvinout alespoň nějaké pracovní úsilí. Oblečen ve svém tradičním bílém modýlku se jal opatrně do košíku sbírat popadaná jablka. Káčin hvězdný moment přišel, když se Hugo plně ponořil do své namáhavé práce a přiblížil se těsně k plotu.

S řevem bengálského tygra vyrazila z úkrytu a skočila na pletivo. Zdivočelý Hugo upustil košík a jak se snažil spasit útěkem, poněkud podcenil terén a rozsypaná jablka. V celé své sněhobílé kráse se vyválel po mokré zemi. Doufám, že Kačenka neslyšela všechna sprostá slova, která Hugo vykřikoval, protože by to mohlo navěky poznamenat její něžnou psí dušičku.

Nevím, co kdy Hugo Kačence provedl, ale velice upřímně ho nemá ráda a podobný vtípek mu provedla už několikrát. Mladý muž je ovšem nepoučitelný a pokaždé jí skočí na špek.

Několik následujících hodin byla Kačenka moc hodná. Způsobně se potloukala po dvoře nebo spala na sluníčku. Zřejmě sbírala síly na zdrcující finále. Opravdu jsem nijak zvlášť neocenila, že mi chtěla ušetřit práci a sebrala mi ze šňůry vyprané prostěradlo a dva ručníky. Moje očividná nevděčnost ji urazila a tak se odebrala trucovat. Pravděpodobně usoudila, že nebude už nadále plýtvat silami na mou osobu, a protože je spravedlivá, rozhodla se potěšit i Medvěda. Vyhryzla mu ze zdi zásuvku v garáži a ve zbylé chvilce překousla šňůru od vrtačky.

Kačenka je zkrátka náš drahoušek. A to doslova. I při pouhém letmém sečtení škod, které za první rok svého života napáchala, se o mne pokouší mrtvice. Nezbývá než doufat, že přijde den a Káče se v té její psí makovici konečně rozsvítí. A to nejen v tomto případě.

Trochu starosti mi totiž dělá i Kačenčin milostný život. Holčička se nám zamilovala. Svého vyvoleného chodí okukovat při pravidelných procházkách. A nejen okukovat. Přes plot mu něžně olizuje čumák a Ferda jí projevovanou pozornost ochotně oplácí. Pokaždé Kačenku už z dálky vyhlíží a ona se nemůže dočkat, až k němu dojdeme. Jen nevím, jestli bych jí neměla známost rozmluvit a taktně jí naznačit, že si zvolila nepříliš perspektivního partnera. Ferda je sice velice pohledný a dobře vychovaný, ale má jednu zásadní vadu. Je to beran.

středa 2. října 2013

Plavky pro každou postavu

S přicházejícím létem devět z deseti žen propadne solidní panice. Nejsme všechny obdařeny ideálními proporcemi modelek a tak v nás představa veřejné promenády v plavkách vyvolává záchvaty deprese. Nastává velká inventura zimních faldíků.


Jednou z možností, jak se zbavit nežádoucích špíčků, je přepnout se do modu "králík" a několik týdnů se živit salátem a mrkví. Nadbytečná kila sice zmizí, ale zároveň zmizí pravděpodobně i manžel, kterého naše dietní orgie záhy přestanou bavit.

Druhou možností, jak dosáhnout těla bohyně, je začít sportovat. Výsledky se zcela jistě dostaví, ale má to jeden háček. Bude nutné opustit vyhřátý pelíšek gauče a reálně hrozí, že nám uteče některý díl oblíbeného seriálu. Ne každá žena je ochotna podstoupit takovou oběť.

Dámy, mám pro vás ideální řešení. Zabijete několik nepohodlných much jednou dobře mířenou ranou. Nemusíte se týrat nesmyslnými dietami. Vaše faldíky mohou zachovat klid, nikdo je nebude očumovat. A zároveň se nemusíte trápit ochranným faktorem opalovacího krému. Nebudete ho potřebovat.

Stačí málo. Konvertujte k islámu a pořiďte si burkiny.


Výhoda růžového modelu burkin je zcela zřejmá.


Dodatek na vysvětlenou:

Foceno o letošní dovolené. Na pláž dorazily dvě kamarádky, evidentně každá poněkud jiného založení. Pán vlevo se přichomýtl po malé chvilce a snažil se trochu pošvitořit s méně zahalenou dámou. Nejevila patřičný zájem, takže posléze odešel věnovat se své činnosti pobřežního hlídače.
Zelenou hadici růžovka nepustila ani na chvíli z ruky, třímala ji po celou dobu pobytu na pláži.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...