čtvrtek 11. prosince 2014

Metamorfóza v hrocha

Ženy a muži jsou naprosto odlišné bytosti. Žena nepadá do mdlob nad posledním modelem porsche, muž se málokdy rozpláče u mexické telenovely. Ženu dokáže znervóznit přítomnost jediné bakterie v domácnosti, muž si výskyt plísně na neumytém nádobí vědecky zdůvodní. Žena se láme v hysterickém oblouku při spatření malé myšky, ale s ledovým klidem zastaví svému potomkovi tepenné krvácení. Muž ve volné chvíli uloví tygra, pokud se ovšem při krájení chleba řízne do prstu, pohled na vlastní krev mu přivodí srdeční kolaps.


To jsou všeobecně známé věci a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Mne však trápí úplně jiná odlišnost, o které se vůbec nemluví. Vědci ji nezkoumají, Evropská unie, k mému velkému znepokojení, dosud nevydala závazné stanovisko, feministky mlčí. Přitom se jedná o záhadu srovnatelnou s UFO či tajemstvím jezera Loch Ness. Zvedám tedy prapor revoluce a táži se - co se to děje s ženami a muži v noci?

Problém přiblížím na malém výzkumném vzorku, kterým je naše medvědí domácnost. Jsem však pevně přesvědčena, že velmi podobné tajuplné procesy probíhají pod rouškou tmy i v jiných rodinách.

Večer uléháme s Medvědem do postele. Spořádaně usínáme. Ráno se Medvěd vzbudí opět jako Medvěd, je snad pouze trochu více rozcuchán a raší mu čerstvé strniště. Vyskočí z postele a bez problému spustí své ranní rituály. Já prodělám během noci podivnou metamorfózu. Uléhám jako poměrně zachovalá a čiperná dáma středního věku, budím se jako hroch.

Na vyproštění z pelíšku potřebuji jeřáb. Ač mám oči otevřené dokořán, vrážím do nábytku, který v noci zřejmě zlomyslní trpaslíci přestěhovali na naprosto nesmyslná místa. S železnou pravidelností si ukopnu palec o schůdky v obýváku. Koupelnu nacházím až na třetí pokus, při prvém a druhém postupně navštívím špajz a šatnu. Při pohledu do zrcadla mám nutkání pozdravit a rozhodně se nemíním ptát, kdo je na světě nejkrásnější. Než by zrcadlo vyjmenovalo všechny, kdož jsou na tom lépe než já, přišla bych pozdě nejen do práce, ale i na vlastní pohřeb. Pokud se odvážně pokusím na ranní ksicht namalovat nějaký přijatelný obličej, nebývají výsledky nijak uspokojivé. Řasenka patří na řasy a nikoliv do oka, pudr je vhodné použít na tvář, nikoliv jím obsypat umyvadlo, rtěnka by při troše snahy mohla zdobit ústa, nikoliv nos. Je tudíž zapotřebí vyčkat, než se mozek alespoň trochu zregeneruje a bude vysílat jednoznačné příkazy ostatním částem těla.

V mezičase se tedy pokusím uvařit si kávu a obléct punčocháče. Mé hroší tlapky vyrobí na silonkách díry jako hejno zdivočelých molů a místo kávy si horkou vodou zaleju pouze prázdný hrneček. Medvěd mezitím přilévá sebevražedně olej do ohně dotazy, kde má čisté ponožky. Jak to mám, sakra, vědět? Proč mi takové zásadní otázky nepokládá večer, když jsem ještě zcela svěží a celou domácnost mám v malíčku? S ranním hrochem se přece nediskutuje a není radno ho popouzet. Chápavý manžel by měl ohleduplně vyčkat, až nastane dopolední přerod hrocha v normálně fungující manželku.

Zcela jistě existují ženy, které se s podobným tajemným problémem potýkat nemusejí. Ráno jsou usměvavé čiperky a pět minut po probuzení dokážou logisticky zvládnout mnohačetnou rodinu. Já mezi ně nepatřím a je mi souzeno žít s mým vnitřním hrošíkem. Ale pokud bych si mohla vybrat, mnohem raději bych byla housenkou. Jen si, dámy, představte tu nádheru - celé dny jenom žereš, pak usneš, probudíš se a jsi KRÁSNÁ.






Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...