Hodně lidí mne podezřívá, že neberu vůbec nic vážně. Že dokážu v naprostou pitomost obrátit i zcela zásadní věc. Medvěd má teorii, že vydržím víc než člověk. Detaily této úvahy raději nezkoumám, abych ho nemusela třeba něčím praštit. Ostatně můj choť na tuto mou vlastnost velmi spoléhá. Je přesvědčen (a celkem mu to vychází), že většinu katastrof, kterými mě bohatě zásobuje nejen on, přežiju v naprosté duševní svěžesti a bez okázalých hysterických výlevů.
Jsou však chvíle, kdy je mi mé nadání k radostnému vidění světa zcela k ničemu. Sedím na zemi v obýváku, v náručí držím malého jirkšířího Teroristu, který právě umřel, a brečím jako želva. Medvěd je zrovna někde v Holandsku, tak mě mají na krku Ajťák se Snaškou. Brečím tak vydatně, že Ajťák během chvíle přehodnoti své dávné rozhodnutí, že NIKDY nepohřbíme žádné z našich milých zvířátek na zahradě. Dokonce se osobně ujme nářadí a já si můžu vybrat místo, kde jorkšírka uložíme.
V té chvíli slzím nejen kvůli psíkovi, ale i preventivně při představě, jak si můj šikovný syn vyrazí motykou zuby. Celé operaci "kopání hrobečku" přihlíží Kačenka, která se chová zcela nestandardně. Nevím, jestli funguje nějaký psí radar, ale Káča jen sedí a kouká. Neodnáší nářadí, neleze do výkopu, nerve okolní trávu. Jenom čučí.
Když jsme jorkšírka v pravé poledne uložili, Káča zalehla, hlavu mezi předními tlapkami a odmítla se hnout. Vydržela tak celé odpoledne, kdy jsem za setrvalého slzení vyráběla skalku. Ani ji nenapadlo roznášet mi sazenky skalniček po celé zahradě, nevytrhávala, jak je jejím dobrým zvykem, již zasazené netřesky, nevšímala si pohozené motyčky. Psi neumí brečet, ale Káča měla tak smutné oči, že mi bylo přehledně jasné, že pláče se mnou.
Nová skalka se stala místem, které Kačenka vyjmula ze sféry svého ničivého zájmu. Jiřiny, čerstvě vysazené o dva metry dál, nekompromisně vyrvala ze země a hlízy pečlivě rozhryzala. Podobně dopadl keřík malin, o kterém jsem si bláhově myslela, že už by letos konečně mohl přežít. Kačenka už není štěňátko a jako mladá způsobná dáma by mohla mít trochu rozumu. Velmi chybná úvaha.
Doma jsem posbírala plyšáky, uklidila pelíšky a misky a oddala se svému smutnění. Kdo nikdy neměl psa, mne určitě nechápe a bude si myslet, že jsem poněkud mdlého rozumu, když mě taková věc dokáže poměrně solidně vykolejit. Pravda, prvních pár dnů jsem sama sebe podezřívala, že mi malinko hrabe, protože jsem večer slyšela ťapkání psích drápků po dřevěné podlaze a občas mě vzbudilo neexistující zaštěkání.
Medvěd se vrátil domů až skoro za týden, užila jsem si nedobrovolné samoty opravdu vrchovatě. Můj choť mě zná jako svoje boty, takže mu stačil jediný pohled a rovnou se zeptal, kam pojedeme.
A tak už týden doma kraluje zbrusu nový strašáček, který dal zcela jasně najevo, že mě rozhodně přivede na jiné myšlenky. Během pár dnů dokázal naprosto nervově zničit Kačenku, která vůbec nechápe, jak jsme si mohli do kožichu nasadit tak nemožně otravnou veš.
Kačenčina zbrusu nová noční můra
