Moje babička vždycky říkávala "nahoře huj, vespod fuj". Překlad je celkem jednoduchý - nestačí vyleštěný ksichtík a značkové tričko, je zapotřebí myslet i na poněkud intimnější součásti svého oblečení.
Vycepována babiččinou výchovou, odcházím i do lesa na houby vyzbrojena pěkným prádlem. Co kdyby mě přepadl zdivočelý jelen a skončila jsem někde na ARO. Rozhodně není žádoucí, aby se celý špitál kochal bombarďáky s nohavičkou a děravou košilkou.
Poněkud zanedbané prádlo může dokonce rozptylovat turisty a svádět jejich pozornost nepatřičným směrem. Ve městě plném mešit by byl hřích některou nenavštívit. Když už muezzin tak vytrvale svolává k modlitbě, je zapotřebí si vše obhlédnout pěkně zblízka.
Cibulka sice před večerní návštěvou mešity dávala přednost houpání na dřevěné veverce v dětském parku, ale přiměřenou korupcí v podobě zmrzliny se nám ji s Jezinkou podařilo přesvědčit. Čekalo nás ovšem ještě nejedno úskalí.
Do mešity se nesmí v botách. Cibule se rozhodně odmítla vzdát svých pantoflíčků. Zřejmě si dobře pamatuje, jak se jí ve školce ztratily bačkůrky s beruškou. Moje a Jezinčiny boty zůstaly spořádaně na schodech, Cibulka si ostražitě nacpala ty svoje do batůžku.
Ženy do mešity nesmějí s odhalenými vlasy a rameny. Strážce mešity bystře počítá s nepřipravenými turistkami a tak jsme s Jezinkou dostaly vkusné šátky a dlouhé sukně a byly poučeny, jak si šátek správně uvázat. Cibulka nedostala nic, protože malé holčičky mají dočasné výhody, a byla těžce uražená. Projevila názor, že pán musí být úplně hloupý, když nepozná, že i ona je přece žena.
Z prostoru vyhrazeného pro ženy jsme měly možnost sledovat celou večerní modlitbu. Ani jsme nedutaly, pozorovaly klečící muže a poslouchaly zpěvavou arabštinu. Zvláštní atmosféru najednou totálně zhatil hlásek bystrooké Cibule: "hele, koukejte, von má děravý ponožky... a támhle ten taky...".
A bylo vymalováno. Cibule ožila, přestala se nudit a pobyt v mešitě se zvrhnul v počítání děravých fuseklí. Nebylo jich málo. Muslimové zřejmě neznali moji babičku.