čtvrtek 28. února 2013

Konečná, račte si vystoupit

Pojďte se mnou, milá slečno
ukážu vám nekonečno

nekonečno pravé lásky
mluvím vážně, bez nadsázky

Krásná láska nekonečná
jak doufala ona slečna
nakonec se nekonala
skončila dřív nez začala

Teď tu sedí uplakaná
bohužel už není sama
místo lásky nekonečné
zbylo mimčo hloupé slečně

středa 27. února 2013

Pohlreicha by trefil šlak

Jsme lidé různí. Proto máme i různé chutě. Někdo za vrchol kulinářského zážitku považuje tlačenku s cibulí, jiný svíčkovou Stroganov.


Sama pro sebe si jedlíky dělím do tří kategorií. Všežravci, třídiči a frfńalové. Všežravec spořádaně sní vše, co mu na talíři přistane. V jídle se nevrtá, nekritizuje a nenechává zbytky. Je snem každé kuchařinky.

Třídič podrobí jídlo důkladnému zkoumání. Pokud obsahuje z jeho pohledu nezávadné ingredience, nenastane větší problém. V opačném případě začne z polévky lovit hrášek a se znechuceným výrazem ho skládá kolem talíře. Jiný třídič selektuje mrkev, cibuli nebo zelené fazolky. Třídič dokáže z řízku oloupat strouhanku, protože mu nechutná, a než přebere bramborový salát, aby eliminoval nakrájenou okurku, jsou ostatní strávnici dávno najedení.

Frfňal najde na každém jídle nějakou chybu. Někdy je chyba kritická a frfńal nepozře ani sousto, jindy se jedná o chybu průchodnou a frfňal je ochoten alespoń zkusit, jestli předloženou krmi může snist bez fatálních následků pro svůj organismus.

Já jsem všežravec. Navíc všežravec experimentátor, protože sním nejen všechno, ale i v různých kombinacích, které leckomu mohou připadat přinejmenším podivné. Medvěd například pořád ještě nepochopil, jak můžu jíst počesnekované topinky s jahodovou marmeládou. Nebo bramboráky se švestkovými povidly. No můžu, chutná mi to.

Je mi tedy v zásadě jedno, co kdo jí. Ovšem před pár dny se i mé všežravé, tolerantní já otřáslo v základech.

Byla jsem na pracovním obědě s klientem. Vedle u stolu si párek německy mluvících hostů objednával jídlo a číšník jevil známky určitého znepokojení. Několikrát se ujišťoval, že správně porozuměl objednávce.

Když poté donesl objednané pokrmy, pochopila jsem jeho předchozí neklid. Na jednom talíři byla svíčková s knedlíky. Švestkovými. Na druhém byla rýže, zelí a smažený sýr.

Zjistila jsem, že moje tolerance není nekonečná. Tahle vražedná kombinace byla i na mne moc. Kam se hrabou moje topinkové úlety.

pondělí 25. února 2013

Jak nám zobák narostl

Při svém blogovém courání mám občas pocit, že bych se urychleně měla přihlásit do kurzu angličtiny. Ze svých mladých let jsem sice "vyfutrovaná" ruštinou, latinou a francouzštinou, ale mám smůlu.To vůbec nestačí.


Aby nedošlo k omylu, mně vůbec nevadí, že dnes se učí angličtinu už děti v mateřské školce. Je naprosto v pořádku, že mladá generace má jazykové znalosti a tudíž se neztratí v globálním blázinci kolem nás.

Jen tak nějak nechápu, co blogery pudí k tomu, mít angličtinu nacpanou kde se dá. Anglické menu, anglické nadpisy, anglická slovíčka nebo celé věty vpasírované do každého článku. Proč to dělají?

Spousta blogerů neumí ani pořádně česky. Shoda podmětu s přísudkem, vyjmenovaná slova, interpunkce, zájmena... pro někoho naprostá španělská vesnička. Pak je obzvlášť pikantní, když takovou pohromu v rodném jazyce vyšperkuje autor angličtinou.

Je mi celkem jedno, že mě teď třeba někdo nebude mít rád a možná mi i vynadá, že tomu nerozumím a ať se laskavě starám o sebe. O sebe a své duševní zdraví se starám, například tím, že už nečtu blogy, které se hemží hrubicemi. Angličtinu jsem ochotná tolerovat, ovšem pouze v případě, že autor zároveň umí česky.

Jen mne pořád zajímá - proč tam tu angličtinu cpete?

pátek 22. února 2013

Jak jsem se zasekla

Narodila jsem se poměrně hluboko v minulém stletí. Nepamatuji sice dobu, kdy kolem pobíhali dinosauři a vznikalo černé uhlí, jak mi v období své nekompromisní puberty naznačovaly mé roztomilé děti, ale pamatuji dost.


První televize byla mrňavá, černobílá, s jedním programem a měla jeden zapínací čudlík. Druhá byla trochu větší, barevná, programy měla už dva, ale čudlík byl pořád jeden. Dnes je televize přes půl obýváku, programy nespočítám a pokud nenajdu ovladač, ke kterému potřebuju manuál, tak ji ani neumím zapnout.

Vyprat prádlo trvalo celý den. Naházet do pračky, vyndat, ručně vymachát, nastrkat do ždímačky. Když bylo velké prádlo, končila legrace. Dnes stačí umět rozeznávat barvy a nastavit prací program. Než na mne vykoukne čisťounké prádlo, můžu si nalakovat drápky nebo u kafe moudře pohovořit s kamarádkou.

Nechápu, jak jsem kdysi vůbec mohla provádět tak složitou činnost, jako je vaření, bez všech robotů, elektrických nožů a sekáčků, bez mikrovlnné trouby, indukční desky, teflonového nádobí, pekárny na chleba a formy na mufiny. Stačilo mi pár hrnců a rozmazlovala jsem se mixérem.

Dřív jsem si o sobě myslela, že jsem docela chytrá. Tenhle pocit zcela vymizel s prvním počítačem. Vystřídalo ho kruté poznání, že jsem úplně blbá. Ano, umím pracovat s programy, které potřebuju ke své práci. Mám ovšem podezření, že to by se naučil i průměrně inteligentní šimpanz. Můj notbůček je pro mne neustále zdrojem nekonečného množství záhad a zákeřností. Bohužel moje okolí nemá pro mé nesnáze vůbec žádné pochopení. Ajťácký synek se na mne vždy podívá takovým velmi zvláštním pohledem a pronese:

"To víš, mami, s tebou je to těžký, ty ses zasekla u kuličkovýho počítadla."

pondělí 18. února 2013

Ty můj vrahounku

Den jako každý jiný. Ráno vstanete a vůbec vás nenapadne, že večer budete trávit na guči s klidně spícím chladnokrevným zabijákem, kterého neznepokojují sebemenší výčitky svědomí.


Náš malý Terorista je psík do pěkného počasí a v zimě se ven příliš nehrne. Pokud už musí vystrčit čeníšek do nepohody, vyžaduje kšírky. Obojek nesnáší a proto ho i záhy po zakoupení rozhryzal téměř na atomy.

Zimní povalování v polštářích mu trochu zkazilo figuru, přibral 30 deka a kšírky jsou mu těsné. V naší střediskové díře po granátu máme sice dvě hospody, ale nikoliv zooshop, takže vyrážíme s Terorem na menší výlet do víru velkoměsta.

Až vyroste Kačenka, určitě jí pořídíme košík, aby někoho třeba nekousla. Terorista košík nemá. Sice už vyrostl, ale je tvor poměrně mírumilovný, který kouše zásadně pouze moje boty nebo svoje obojky. Prohánění slepic, koček a permanentní válka s kohoutem se nepočítá.

V obchodě se Teror choval naprosto ukázkově. Nejdřívě jsme spolu spořádaně okukovali rybičky v nádržích. Já si přísně nakázala nepodlehnout a žádnou si nekoupit. Rozhodně jsem nemínila po návratu poslouchat Medvědovy duchaplné úvahy na téma "kdyby se ty potvory daly alespoň sníst". Po menším boji, kdy pejsek nebyl příliš ochoten dělat modelku, jsme vybrali kšírky, jako náplast na prožité příkoří jsem přihodila do košíku pár pamlsků a šli jsme si stoupnout do fronty.

Před námi byla dáma středního věku, v ruce držela igelitový pytlík, v kterém měla ve vodě malou koi skaláru. Chystala se ji zaplatit. Zatím s prodavačem zaujatě řešila stravovací návyky ryb, pak plavně přešla na probematické chování svých koček a volně navázala s dotazy na vhodné krmení pro jezevčíka a dogu. Začalo ve mně klíčit přesvědčení, že sbírá informace pro půlku paneláku.

Podezřívám babu, že při tom moudrém rozprávění a vyzvídání úplně zapomněla, proč stojí ve frontě. Pytlík s rybou jí najednou vypadl z ruky, prosvištěl kolem vyjeveného Teroristy a rozplácl se na zemi. Pochopitelně praskl, vycákla voda a skalárka sebou začala mrskat. To bylo to poslední, co ve svém krátkem životě udělala. Leknutí zřejmě probudilo Teroristovy terieří lovecké pudy. Nelenil, skočil... a bylo vymalováno.

Dáma se začala kácet v hysterickém oblouku a chvíli to vypadalo, že bude vyžadovat exemplární trest nejen pro Teroristu, ale i pro mne. Než jsme si stačily vyškrabat oči, zasáhl celkem rozumně prodavač. Babu vyexpedoval ven s novou rybou a sotva za ní bezpečně zapadly dveře, podrbal psíka na hlavičce a dal mu na uklidněnou pěknou kostičku.

Vrahounkovi otrnulo téměř vzápětí a celou cestu domů spal jako neviňátko. Doufám, že se nesvěří se svým počinem Kačence. Holčička je velice učenlivá.


skaláry koi
Tyhle má Terorista rád. Jsou naše a nepadají mu na hlavu.

čtvrtek 14. února 2013

Valentýn naruby


Na svatého Valentýna
stejně jako před rokem

otevře si láhev vína
sama sobě prorokem

Zavzpomíná na manžela
toho zmetka zrádného
jediné, co by teď chtěla
žít klidně už bez něho

Odtáhla ho mladá kráska
ten moula jí uvěřil
že je tohle pravá láska
tak si kufry zabalil

Na svatého Valentýna
být sama je nemilé
pozdvihne svou sklenku vína:
Užij si to, debile.

pondělí 11. února 2013

Jak být středem pozornosti

Někdo to prostě má, jiný ne. Pokud chcete vyniknout, musíte se snažit. Pokud chcete zaujmout, musíte něco umět. Takhle by to v normálním světě mělo být. Blog.cz zřejmě není z normálního světa.


Tady platí úplně jiná pravidla. Tady zazáříte jako supernova přesně v tom momentě, kdy všem předvedete, že pravděpodobně neumíte vůbec nic. Nebo možná i umíte, ale pečlivě to před ostatními skrýváte.

Nevíte, jak v jedné chvíli přilákat pozornost téměř milionu lidí? Nevíte, jak téměř milion lidí zároveň i pořádně naštvat? Je to velice jednoduché. Odflákněte svoji práci, pokud možno v pátek, a na celý víkend si někam zalezte. Pak už jen pozorujte, jak se všichni vztekají. V žádném případě se k vámi vyrobenému chaosu nevyjadřujte a rozhodně vás nesmí napadnout se třeba omluvit a nebo začít něco vysvětlovat.

Nechte blogery, ať zuří nad mizejícími články. Dopřejte jim emailovou schránku zahlcenou stovkami duplicitních zpráv o nových článcích. Vytočte je komentáři, které nejdou vložit. Blogery jistě rovněž zaujme, když novou výbornou titulní stránku v únoru osvěžíte výpisem článků s lednovým datumem.

Jak vidíte, být středem zájmu opravdu všech blogerů není vůbec těžké. Všichni si vás všimnou, všichni o vás budou mluvit.
Jen raději nechtějte vědět, co si o vás myslí.

sobota 9. února 2013

Kačenka je kráva

Přesně tohle provolal vytočený Medvěd, když ráno napochodoval na dvůr, aby pozdravil a nakrmil svého drahouška. Mazaný drahoušek na nic nečekal, sklopil ouška a rychlostí blesku zmizel do bezpečného úkrytu pod auto.


Proč je Kačenka kráva, jsem zjistila poměrně rychle. Mevědův velmi extenzivní výčet Kačenčiných špatných vlastností se nedal rozhodně přeslechnout, tak jsem nelenila a vyrazila na výzvědy. Naskytl se mi zcela nezapomenutelný pohled.

K mrtvici se blížící Medvěd se snažil Káču vydolovat zpod auta. Holčička měla ovšem diametrálně odlišný názor a rozhodně se nemínila nechat vytáhnout. Zasekla se přesně v tom místě, kam na ni Medvěd spolehlivě nemohl dosáhnout. Ležel na zemi na břiše, v té chvíli už poměrně vkusně zválený od bláta, a sypal na Káču jednu výhružku za druhou. Kačenka se úspěšně tvářila, že je úplně hluchá.

Opatrně jsem našlapovala kolem zuřícího Medvěda a snažila se zjistit, co je příčinou ranního atomového výbuchu. Moje opětně rozhrabané bohyšky, kterých jsem si okamžitě všimla, to rozhodně nebudou. Nad těmi uroním slzu zase jenom já, tohle je pod Medvědovu rozlišovací schopnost. Když Káča před dvěma dny sežrala moji šálu, pouze se zasmál a prohlásil, že štěňátko holt musí pořád něco kousat. A mám si věci uklízet. Šála visela spořádaně na věšáku v místě, kam má Káča vstup zakázán.

Štěňátka opravdu musí pořád něco kousat a ukázalo se, že Kačenka je spravedlivá. Usoudila, že když já pláču pro šálu, je nutné dohnat k slzám i Medvěda. V noci tedy vylezla na Medvědovu čtyřkolku a vyhryzala mu velmi umělecky pojatou díru do sedačky. Není žádný troškař, času měla dost, tak odvedla skvělou práci.

Zdržela jsem se jakýchkoliv komentářů. Vůbec jsem Medvědovi nepřipomněla, že jsem mu už několikrát říkala, aby si večer čtyřkolu uklízel, protože Káča na ni neustále leze. Neprobrala jsem s ním ani štěněcí potřebu kousání. Dokonce jsem ani nevyčíslila způsobenou škodu. Stálo mě to sice velké přemáhání, ale Medvěd řádil tak, že bych s velikou pravděpodobností musela rovněž zmizet za Káčou pod auto.

Šla jsem raději uvařit kafe a vyčkávala jsem, až se hromobití přežene a Medvěd Kačence, ostatně jako zatím vždy, odpustí.

Fotodokumentaci blátivých prostocviků jsem bohužel nepořídila. Nemohla jsem riskovat, že přes plot poletí nejenom foťák, ale i já.

úterý 5. února 2013

Nekonečný příběh

Při pohledu do zrcadla
docela jí brada spadla

v noci došlo k převtělení
není jiné vysvětlení

Šla spát jako krásná žena
ráno přišla prudká změna
tenhle pohled ji dost mučí
ježibaba na ni čučí

Co si počne nešťastnice?
Opět skončí na plastice
Bude potom spokojena?
Chvíli, než zas přijde změna

pondělí 4. února 2013

Někdy lžeme všichni

Lež má krátké nožičky
kup jí tedy botičky

aby snadno utekla
když tě táhne do pekla

Nejlepší jsou značkové
každý by chtěl takové
nemusel by se pak bát
vždy, když se mu zachce lhát

pátek 1. února 2013

Žába k snídani

Někteří blogeři se v poslední době pustili do sepisování svých (ne)malých denních radostí. Každý týden sepíšou sedm hezkých věcí, které je potkaly v jednotlivých dnech. Nemám moc smysl pro pravidelnost a když vím, že něco musím, tak mě to nebaví.


Proto se do podobné akce nikdy nemůžu pustit, jelikož je mi přehledně jasné, jak by to dopadlo. Dopadlo by to převelice špatně. Skončila bych hned druhý týden. Ne proto, že mé dny jsou pochmurně neradostné, ale proto, že můj poměrně výrazný sklon k lemplovitosti by se projevil v plné parádě.

Každý den mě potká něco hezkého, i když je třeba celkově den blbec. K radosti mi stačí, že ráno svítí sluníčko a řvou ptáci. Dnes jsem se musela obejít bez sluníčka a ptáčky zasuploval sousedův kohout, ale mně to stačilo. Po deseti letech mi vykvetl kaktus, od kterého jsem to vážně ani ve snu nečekala. Jeden den nic, jen kulatý ježour, a druhý den krásný žlutý kvítek. Pro mně důvod k radosti. Moji praštění ancíci se zase vytřeli, takže budu mít dalších padesát mláďátek. Sice netuším, co s nimi provedu, ale stejně mám radost. Jak je vidět, potěší mě kdejaká hloupost.

Pro škarohlídy, kteří mají pocit, že na ně každý den číhá minimálně jedna katastrofa, mám radu. Zařiďte se podle tohoto citátu:

Člověk by měl každé ráno sníst žábu. Pak už ho ten den nic horšího potkat nemůže.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...