pátek 28. června 2013

Umění nemožného

Ženy prý postrádají schopnost logického myšlení. To je poměrně odvážná myšlenka a zřejmě se jí dopustil nějaký dokonale logicky uvažující muž.


Pokud bych totiž byla ochotna této poněkud zvláštní teorii uvěřit, musela bych se smířit s myšlenkou, že mi Medvěd už spoustu let úspěšně tají, že ve skutečnosti je vlastně ženská. Jak jinak si vysvětlit naprostou nelogičnost jeho jednání.

Nechci být nespravedlivá a neobjektivní, posuďte tedy sami, jestli se mýlím.

Botník.
Jak už název napovídá, dalo by se logicky předpokládat, že slouží k ukládání bot. Alespoň já ho k tomuto účelu používám. Medvěd do botníku dává časopisy, kladívko, ponožku (ano, pouze jednu), nůžky a mnoho dalších věcí. Kromě bot. Ty nechá tam, kde ho zrovna napadne.

Koš na odpadky.
Další rébus a v naší domácnosti zbytečná věc. Alespoň pro Medvěda. Kelímky od jogurtů, pytlíky od brambůrků, obaly od sušenek, to vše pečlivě hromadí na svém počítačovém stole. Zřejmě logicky předpokládá, že se koncem týdne dostaví popelářské auto a odpad zlikviduje. Pokud mu náhodou dojde, že se schyluje k domácí bouři, operativně bordel přesune na kuchyňskou linku a je převelice spokojený, jak pěkně si uklidil. Kdybych se ho záludně zeptala, kde máme doma odpadkový koš, potřeboval by zcela jistě mapku.

Účetní doklady.
Podnikáme a musíme tedy vést účetnictví. Abych se mohla tohoto úkolu zhostit, potřebuju mít k dispozici pokud možno všechny doklady za celý rok. Logickým úložištěm je moje kancelář. Jsem tedy poněkud nenaladěná, když musím propátrat celý dům a většinou i auto, abych odhalila různé důmyslné skrýše, kam Medvěd papíry odkládá. Svým nelogickým ženským mozkem nejsem schopna pochopit, proč je faktura za kopírku v garáži a stojí na ní plechovka s barvou.

Trička.
Pokud se rozhodnu, že odpoledne strávím válením v bahně, rozhodně si neobleču úplně nové triko. Zamyslím se a sáhnu po něčem poněkud obnošenějším. Medvěd zaloví ve skříni a neomylně vytáhne to nejlepší, co vlastní. A naopak. Vyslán do banky, klidně odfrčí nastrojený jako bezdomovec. Musím být neustále ve střehu a v případě potřeby zasáhnout.

Možná mu křivdím a tohle všechno je projevem dokonalé mužské logiky. Jen my, ženy, to asi neumíme logicky pochopit.

pondělí 24. června 2013

Proč jsou chlapi lakomí?

Už mnohokrát jsem dumala nad tím, proč jsou chlapi v některých případech tak strašně lakomí a odmítají se dělit. Samozřejmě, nelze generalizovat a najdou se i výjimky. Jen jich moc neznám.


Většina chlapů se odmítá dělit o své ženy. To nemíním kritizovat, protože tento druh lakomství je vcelku pochopitelný a dokonce i velmi žádoucí. Tím je ovšem má schovívavost k mužské lakotě zcela vyčerpána.

Já se s Medvědem zcela nezištně podělím i o svoje spodní prádlo, on se vzpouzí půjčit mi na spaní své lehce obnošené tričko. Prý mu ho umažu. Na moji vcelku logickou námitku, že nehodlám spát na hromadě uhlí, sice neměl žádný úderný protiargument, ale triko mi stejně sebral. Má k němu zřejmě silný citový vztah a pokud by bylo použito jako noční košile, bylo by navěky zneuctěno. Za normálních okolností bych Medvědovy svršky neloudila, ale pršelo a mé vyprané noční košile odmítaly venku na šňůře uschnout do použitelného stavu.

Před pár lety jsem měla revoluční nápad. Zlikvidovala jsem dvě prošívané deky a pořídila nám jednu francouzskou přikrývku. Jak nevídaně pitomý nápad to byl, jsem měla možnost zjistit velice záhy. Medvěd bystře usoudil, že deku si budeme dělit ve stejném poměru, jako si dělíme postel. Takže pořád spím skoro na pelesti a jako bonus mám cípeček deky. Pokud je někdo v pokušení mi poradit, abych si vybojovala větší prostor, tak prosím pěkně o podrobný návod, jak metrákového spícího Medvěda vyexpedovat na jeho stranu postele. Přelézt ho a zabydlet se na volném místě nic neřeší, neboť má nějaký zvláštní radar a během chvilky se přesune za mnou.

Neustále používá můj kartáč na vlasy, i když by na jeho permanentní rozcuch bohatě stačil obyčejný hřeben. Nejsem lakomá, o kartáč se ráda podělím, ale opravdu by mě potěšilo, kdybych ho poté zase našla. Jsem tolerantní a stačilo by mi, kdyby se nacházel alespoň v koupelně, když už je problém dát ho zpátky na místo. Celkem mě rozčiluje pročesávat ráno byt a nacházet kartáč na sedačce mezi polštářky, na botníku či v kuchyni na lince. Medvěd moji kartáčovou vstřícnost vůbec neumí ocenit a dokáže rozpoutat úplné peklo, pokud si někdy půjčím jeho holítko. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že nevidím rozdíl mezi svojí nohou a jeho třídenním strništěm, ale neuspěla jsem.Tak si holítko raději půjčuju tajně a pak se spolu s Medvědem divím, že ty břity vůbec nic nevydrží.

Jen jedno mi Medvěd přenechává úplně bez řečí. Domácí práce. A přitom já bych se tak ráda podělila. Myšlenka, že například mytí oken nebo luxování máme ve střídavé péči, mě právě dost nadchla.

pátek 21. června 2013

Oficiálně potvrzeno - mám mozek

Pro klidné párové soužití je důležitá rovnováha. Platí, že když je žena rozjásaná blbka, měl by být muž alespoň trochu rozumný a držet toho svého diblíka na krátkém vodítku. Logicky platí i opak. Muž, oplývající střelenými nápady, by měl být korigován rozvážnou, byť chápavou ženou.


Zádrhel nastane, pokud je tato potřebná rovnováha narušena. V naší domácnosti se to děje poměrně pravidelně. Stokrát si řeknu, že už nikdy více. Následně opět usednu Medvědovi na lopatu a nechám se strčit do pece jako zpitomělá ježibaba.

Nejinak tomu bylo před pár lety. Medvěd se nudil a měl roupy. Usilovně tedy dumal, jak osvěžit náš manželský stereotyp. Výsledek jeho myšlenkového úsilí byl pro mne zcela omračující. Pojedeme si skočit bungee jumping.

Samozřejmě jsem kategoricky odmítla. Není mi už hodně dávno dvacet a pokud budu chtít mermomocí spáchat sebevraždu, zvolím si nějaký pohodlnější způsob. V některých případech ovšem není NE pro Medvěda akceptovatelná odpověď.

Dal mi pár dnů na uklidnění a mezitím k realizaci svého výborného nápadu přesvědčil i Ajťáka se Snaškou. Postavili mě před hotovou věc. Moji zoufalou námitku, že přece moc dobře ví, že mám závrať i na židli, smetl Medvěd ze stolu brilantní úvahou. Nikdo mě přece nebude nutit, abych lezla na nějakou židli. Bude se JEN skákat.

Snašce bylo hej. Měla v té době zlomenou ruku a byla tedy v bezpečí. Já jsem se utěšovala myšlenkou, že když skok hodlá přežít Ajťák, jehož vrcholný sportovní výkon z poslední doby představuje zapnutí počítače, mohlo by se podařit vyváznout se zdravou kůží i mně. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím ovšem můj optimismus slábnul.

Že jsem jenom krůček od totálního průšvihu mi došlo v momentě, kdy mě dva statní hoši začali cpát do postroje nutného k absolvování skoku. Velice slabou útěchou mi byl pohled na lehce pobledlého Ajťáka. Snaška vypadala, že si je vědoma vážnosti situace a snažila se být Ajťákovi morální oporou. Jediný, kdo se nemohl dočkat a nefalšovaně se těšil, byl Medvěd.

Několikrát nás ujistil, že guma rozhodně nepraskne (alespoň v to pevně doufá) a zcela jistě nehrozí, že si rozbijeme hubu o hladinu Orlické přehrady (nejsme přece taková nemehla jako Petr Novotný). Nemohu říct, že by mě uklidnil.

Aby se zbavil mého neustálého skuhrání, že se fakt bojím, skočil Medvěd jako první. Chvíli jsme se s Ajťákem zabývali myšlenkou, že se bleskově vysoukáme z kšírů a prchneme někam do lesa. Můj pitomý syn ovšem nakonec usoudil, že není srab a nevzdá se bez boje. Totéž očekával od své matky.

Jelikož je dobře vychovaný, dal mi přednost. Samotný skok nebyl tak strašný, jak jsem si představovala. Nakonec jsem musela, ač nerada, přiznat, že se mi to moc líbilo. Dokonalý zážitek.

Poněkud méně se mi líbila nevolnost, se kterou jsem se druhý den probudila. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Na pohotovosti v nemocnici mi oficiálně potvrdili, že mám mozek. I když momentálně lehce otřesený.

středa 19. června 2013

Vzala jsem si cvoka

Je hezké, když má chlap koníčka. Ještě hezčí je, když chlapa baví něco rozumného a neškodného. Třeba sbírání známek, hraní šachů nebo napichování brouků na špendlíky.


Moje srdíčko by zaplesalo, kdyby se Medvěd rozhodl, že bude členem klubu filumenistů a nebo se dá k dobrovolným hasičům. Dokonce by mě potěšilo, kdyby zešílel a začal milovat fotbal. Mohl by pěkně spořádaně sedět u televize a hulákat, když padne gól. Jak by bylo krásné, kdyby pobíhal po louce a lovil do síťky otakárky, nebo hodiny proseděl u vody a čučel na splávek. Mohl by chovat včely a sbírat žihadla. Ocenila bych, kdyby byl houbař a z lesa nosil houby a klidně i klíšťata.

To všechno by mohl Medvěd dělat, kdyby jen trochu chtěl. Nechce. Naopak zřejmě převelice chce dostat mě do blázince a tak většinu svého volného víkendového času věnuje svojí Růženě. Pokud by Růžena byla sličná dlouhonohá dvacítka, asi bych byla klidnější. Bohužel, Růžena je čtyřkolka.

Jestli si myslíte, že čtyřkolka je takové to "něco", na čem se spořádaně jezdí po silnici a v extrémním případě po polní cestě, tak se hluboce mýlíte. Medvěd a parta jeho stejně malinko dementních kamarádů mají poněkud jiné představy.

Kopce, hluboké strže, rozbahněná místa, obrovské louže... to jsou místa, která je dovedou přivést do nefalšované extáze. Medvěd mi dokáže s rozzářenýma očima hodinu podrobně vyprávět, jakou zase objevil překrásnou kaluž plnou smrdutého bláta. Ostatně ani není nutné, aby mi o blátě vyprávěl, většinou ho tak metrák přitáhne domů.

Pravidelně se vrací špinavý, orvaný, lehce potlučený a dokonale šťastný. Já jsem šťastná výrazně méně a můj pocit lehkého zoufalství se prohloubí pokaždé, když mi pouští videa z "projížďky" a ukazuje fotky. Na moje hlubokomyslné úvahy, že se jednou stejně zabije, mi s jiskřivou inteligencí odpovídá, že je přece pojištěný. Leckdy mám chuť ho zabít rovnou, abych zkrátila čekání na nejhorší.

V neděli opět vyrazil za trochou adrenalinu. Pravděpodobně se hochům podařilo najít opravdu velice pěknou louži, protože po návratu Medvěd vypadal jen o malinko lépe než jeho kamarád, kterého mi (asi pro potěšení) vyfotil.



Začínám se trochu bát, protože mi svěřil, že dostali kolektivní výborný nápad. Někdy příště vezmou do přírody i manželky, aby viděly, jak moc je to fajn. Doufám, že bude hodně brzo trochu pršet, abych se mohla cvičně poválet v nějaké louži. Připraveným přece štěstí přeje.

pondělí 17. června 2013

Pohádka o sežraném perníčku

Ve čtvrtek třináctého se poklidnými českými luhy a hájky prohnalo tornádo. Někdo možná namítne, že to byl jenom větříček, mně se ale zatřásly všechny hrníčky v kredenci.


Nejsem profesionální politolog, nejsem ani politolog amatér. Ovšem politika mě zajímá, sleduju, co se děje a udržuju si celkem dobrý přehled o tom, na co aktuálně můžu nadávat.

Nad událostmi minulého týdne jsem téměř oněměla a to se mi opravdu moc často nestává. Do užaslého vytržení mě nedostalo trio zatčených exposlanců. O těchto pánech jsem neměla valného mínění. Darebáctví jim, obzvláště panu Šnajdrovi, koukalo z očí už hodně dlouhou dobu.

Mrákotné stavy mi přivodilo zjištění, že tři generálové Vojenské rozvědky, ošlehaní krutými větry Afganistánu, se doslova posadili na prdel před hlavní státní sekretářkou, toho času milenkou pana premiéra. Vrchní velení NATO si musí od čtvrtka jistě přikládat na čelo studené obklady. Předpokládám, že ani rozvědka v Rumunsku by nebyla schopna vyrobit takový obrskandál.

Nemám ráda paušalizování a odsudky typu "no jo, u nás stojí všechno za starou belu a všude je bordel a korupce". To samozřejmě není tak úplně pravda. Nekradou úplně všichni politici. Kradou, korumpují a nechávají se korumpovat jenom ti, kterým to přijde úplně normální a v souladu s výkonem jejich funkcí. A není vůbec důležité, jestli se jedná o loupežníky z vládních či opozičních stran. Jedni se třesou, aby o krmelce nepřišli, druzí se nemůžou dočkat, až k plným krmelcům konečně zase vlezou.

Docela mě pobavilo shrnutí momentální situace na naší politické scéně, na které jsem narazila při bloumání internetem:

Prezident se na ruské ambasádě ožírá tak, že nedokáže stát, ministr financí nedokáže ani mluvit a ministr zahraničí ani zůstat vzhůru.

Sekretářka předsedy vlády řídí Vojenské zpravodajství. Generálové armády ČR se bojí odporovat jedné úřednici a sledují manželku premiéra.

Stát má rozvědku, která ani sama neví, že je sledována. Její velitelé netuší, že budou zatčeni, zatímco vůdci mafie to vědí předem a dekují se na připravené jachty na Jadranu.

Korupční síť se roztahuje po celé zemi a policie zabavuje stovky milionů korun a desítky kil zlata ukrytého v bankovních schránkách.

Vládu k odstoupení vyzývá klinický psychopat, který sledoval, nahrával a uplácel všechny své poslance.

Část sněmovny již úřaduje z vězení.

Vedení opozice působí jako partička, která právě utekla z Bohnic a budoucí vývoj státu oznamuje na facebooku sotva zletilá prezidentova dcera.

Pro alespoň trochu reálné scénáře je vhodné místo v Hollywoodu, pro všechny ostatní je vhodná Česká republika.

Jen dodám, že bychom možná mohli požádat soudruhy v Evropské unii o udělení výjimky, abychom mohli začít vybírat na státních hranicích vstupné. Turisti by si jistě rádi za takovou podívanou připlatili.

sobota 15. června 2013

Mičurin bledne závistí

Nejsem nijak extémně zdatná zahradnice. Moje máti sice tvrdí, že mi stačí zapíchnout do záhonu hokejku a ta mi zcela jistě rozkvete, ale to neberu příliš vážně.


Máti je totiž obdařena zvláštním nadáním. Svou usilovnou péčí spolehlivě zahubí veškerou zeleň, na kterou zaměří svou pozornost. Neustálým kypřením, hnojením, zaléváním a oštipováním udolá i tu nejodolnější kytku. Každé jaro jí vysadím několik ibišků, pár květináčků afrických fialek a honzíků.

Už když nesu květiny k máti domů, mám pocit, že ty chudinky přesně vědí, do čeho jdou a kdyby mohly, tak vyskočí z květináčů a peláší pryč. Svému osudu bohužel nikdy neujdou. Nejpozději do příštího jara je po nich.

Není tedy celkem moc divné, že máti přivede do extáze zjištění, že mi rozkvetly pelargonie. Navíc jí neustále vrtá hlavou, že nekypřím, nehnojím, zalévám jen občas a nezdržuju se oštipováním a přes takto trestuhodnou nedbalost mi občas vykvete snad i ta hokejka.

Nevím, jak se jmenuje většina kytek na mé zahradě. Možná jsem to věděla, když jsem si je kupovala v zahradnictví, ale to už jsem dávno zapomněla. Názvy pro mne nejsou moc důležité. Mám radost, když něco zasadím a ono si to roste, kvete a třeba i voní.

Medvěd mě podezírá, že zraju pro blázinec, protože mě občas přistihne, jak si povídám s bohyškou nebo nadávám nějakému pleveli. Nenechám se tím ovšem znervoznit, protože on taky není dokonalý. Nedávno jsem ho načapala, jak své čtyřkolce celkem zaujatě vypráví, jak pěkně jí teď vymění olej.

Občas mě moje kytky docela překvapí. Jako tahle lilie, která jeden rok byla jenom oranžová a druhý rok si potutelně vykvetla do červené krásy.

úterý 11. června 2013

Je mezi přítomnými... ornitolog?

Manželství je souznění dvou duší. Ovšem pouze v romantické literatuře. V reálu je manželství permanentní souboj protikladů. Bez jasného vítěze.


S Medvědem máme zcela rozdílný pohled na ptactvo. Každý rok touhle dobou vedeme zákopovou válku o hnízda. Já zastávám názor, že si ptáci mohou postavit hnízdo, kde se jim zlíbí, tedy i v našem průjezdu. Medvěd si to rozhodně nemyslí. Vrabci prý všude trousí seno a vlaštovky (cituji) všechno poserou.

Netvrdím, že nemá pravdu. Vrabčáci jsou bordeláři, jejich hnízdo vypadá trochu extravagantně a seno z něj vážně padá. Má pravdu i s vlaštovkami. Ale přece se nezblázním z pár stébel suché trávy nebo ptačího bobku na zemi. Jsou mnohem horší věci. Například když NĚKDO štaflemi shodí kýbl s vápnem, který původně stál nahoře na schodech. Moc prima záležitost.

Medvěd tedy pokaždé na jaře zbystří a začne hlídat průjezd. Já se snažím odvést jeho pozornost jinam a vymýšlím spoustu neodkladných činností, pokud možno na druhém konci dvora nebo nejlépe až vzadu na zahradě. Letos se mi ho ve vzájemné spolupráci s přičinlivou Kačenkou podařilo moc pěkně zaměstnat stavbou plotu.

Vlaštovky chytře využily Medvědovy snížené ostražitosti a stihly si v průjezdu postavit hnízdo. Tím měly vyhráno. Medvěd je sice jejich zavilý nepřítel, ale hotové hnízdo už nikdy neshodí.

Pak ovšem nastala ptačí záhada. Alespoň pro mne to záhada byla. Vlaštovky najednou zmizely a do hotového hnizda se nastěhovali vetřelci. Nejsem ornitolog, bezpečně rozeznám vlaštovku od vrabčáka a kosa od čápa. Tím moje znalosti ptactva končí. Noví nájemníci byli malí hnědí ptáčci s oranžovými spodky křidélek.

Zanedlouho z hnízda vykukovaly čtyři hladové krky. Jenže jak už to tak bývá, za každou špatnost většinou přijde trest. Vlaštovčí hnízdo bylo zřejmě projektováno pro jinou váhovou kategorii a tak jednoho krásného dne spadlo. Ráno jsem nevěřila vlastním očím. Po průjezdu si capkaly dvě nefouknuté buchtičky a nad nimi poletovala rozčilená paní matka.

Problém byl v tom, že v hnízdě původně byla čtyři mláďata. Kočku nemáme, kuna se zatím nevrátila od paní Chytré a Kačenka byla v noci zavřená na zahradě. Nezbylo mi nic jiného, než se pustit do pátrání. Medvěd nechápal, proč hned poránu lezu na dvoře po čtyřech, máchám se v mokré trávě a nakukuju pod větší lupeny.

Nakonec jsem turisty objevila, jak se krčí pod okapem. Dost se mi ulevilo. Potom už jsem si jen udělala kafe a hodinu vysedávala na houpačce a pozorovala, jak si máma cvrlikáním svolává drobotinu. Když se jí to povedlo, nasměrovala buchtičky k hranici dříví a zahnala je mezi spodní polena. Pravděpodobně tam někde všichni zůstali, protože matku živitelku jsem pak vídala, jak přilétávala krmit.

Nespokojená a uražená byla jenom Kačenka, protože musela zpátky na zahradu. Mohla si za to sama, jelikož projevila naprosté nepochopení k potřebám sotva opeřených ptáčků. Ti rozhodně nestáli o to, aby do nich zvědavě ňuchala čumákem.




Obrázek zcela odpovídá tomu, že jsem jednou rukou fotila svým pekelným mobilem a druhou odháněla všetečnou Káču.

pátek 7. června 2013

Co opravdu umíte?

Pokud někdo zveřejní na blogu svůj profil, dozvíme se o autorech, jací jsou. Mnozí se cítí být výjimenčí, jiní naopak zcela obyčejní. Někteří jsou utopení v depresích, další se prezentují jako životní optimisté. Zjistíme, že autoři jsou snílci, pragmatici, tajemné bytosti nebo milovníci zvířátek. Někdo hrdě hlásá do světa, že je trapný a drzý, jiný skromně uvede, že je milý, přátelský a rád se obětuje pro kamarády. To je sice všechno moc pěkné, ale stačí to?


Cirrat přišla se zvláštním nápadem. Nikoho prý celkem nezajímá, jací jsme (hodní, blbí, chytří, závistiví, dobrosrdeční...), zajímavé je to, co ve skutečnosti umíme a dokážeme. Zkuste tedy vyjmenovat pět působivých věcí o sobě. Pět věcí, které opravdu umíte, které jste dokázali, ve kterých jste dobří.

Když jsem si o tom u Cirrat četla, připadalo mi to jednoduché. Ovšem pouze do té doby, než jsem začala o svých pěti věcech přemýšlet. Trvalo mi dost dlouho, než jsem na něco přišla. Co jsem tedy dokázala a o čem si myslím, že to umím?

1. Dokázala jsem i za občasné hrozby ztráty zdravého rozumu slušně vychovat dvě děti. Snad mě na stará kolena neodloží pod most.

2. Umím dobře vařit, čehož je Medvěd živoucím metrákovým důkazem. Netvrdím ovšem, že vaření je můj koniček.

3. Dokážu poměrně bystře vyhodnotit krizové situace a rychle se rozhodnout. V naší domácnosti to je leckdy k nezaplacení.

4. Umím dobře svůj rodný jazyk. Není to tak málo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

5. Dokážu přesvědčit lidi i k tomu, co původně rozhodně nemínili udělat. Tohle je velmi důležitá schopnost (obzvlášť pro manželství), doporučuji natrénovat.

Jako bonus přidávám, že umím (díky babičce) perfektně štupovat ponožky.

Není na škodu se občas nad sebou zamyslet, co říkáte? Zkuste to, a jak píše Cirrat - pusťte klidně tenhle nápad dál po větru.

středa 5. června 2013

Abyste byli v obraze

Od rána svítí sluníčko, na zahradě už nemusím nosit rybářské holínky a místní potok si přestal hrát na divokou řeku. Zalezl spořádaně do svého korýtka a tváří se, že tam byl odjakživa. Darebák.


Když je venku hezky, stane se ze mne neochvějný optimista. Vyhlížím teplo a tiše doufám, že už bude líp. Naše vláda nedoufá, není optimista a rozhodla se škarohledět. Abyste i vy byli v obraze, předávám dál to, co mi poslal můj škodolibý ajťácký synek:

Nařízení vlády č. 666/2013 ze dne 5.6.2013
s platností od roku 2014 Vláda ČR nařizuje, že pro měsíce v roce se budou používat tyto názvy

zimen
úmor
sněhen
studen
bahnen
chčijen
chčijenec
slunen
prší
mlhen
sněhopad
mrazinec

Teď musíme jen doufat, aby se toho vážně nějaký vládní kašpar nechytil. Já jdu zcela optimisticky obhlédnout rajčata.

úterý 4. června 2013

Vodě je všechno jedno

I zámecká Bílá paní
pár dnů už má těžké spaní
podhradím se valí voda
domečků je vážně škoda







(fotky mi poslala kamarádka)

neděle 2. června 2013

Záchrana spokojeného manželství

Madla nese domů chřest
Fanda svírá ruce v pěst
Tohle že mám, ženo, jíst?
To si budu radši číst


Ale Fando, miláčku
chřest šel děsně na dračku
ženské se tam popraly
jen aby ho dostaly

Já jsem v bitvě obstála
čtyři kila urvala
Ty je teď hned pěkně sníš
a pak něco uvidíš

Vrátí se ti mužná síla
co se dávno vytratila
Znásilníš mě na lince
Pokud ne - jdu k mamince!


sobota 1. června 2013

Příručka pro lovící ženu

Jak mě velmi správně upozornil jeden všímavý čtenář, pořád něco kritizuju. Je tedy nejvyšší čas spočinout kritickým zrakem sama na sobě. A řeknu vám, je to trochu znepokojivý pohled.


Mezi moje základní charakterové vady patří to, že nejsem žádná Xena bojovnice. Možná by se slušelo rovnou přiznat, že jsem docela posera. Proto si celkem užívám v našem starobylém domě, kde pořád něco vrže, praská a všelijak škrundlá, aniž by se dal najít alespoň trochu rozumný důvod všech těchto prapodivných zvuků. Myši nemáme a nechce se mi věřit, že by takový kravál dělali pavouci.

Pokud je Medvěd doma, jsem naprosto klidná a pevná ve své víře, že mě ochrání nejen před případnými strašidly, ale i před zloději a podobnou verbeží.

Nedávno mě Medvěd opustil. Nikoliv navždy, to bych nesla opravdu těžce, ale pouze na jednu noc. Ani to mě moc nenadchlo. Ale jsem už velká holka, tak se pro jednou snad sama doma nezblázním. Navíc mi Medvěd zdůraznil, že není třeba propadat panice, když mám venku hlídacího psa. Ano, tím hlídacím psem opravdu myslel naši úplně pitomou štěněcí Kačenku.

Kolem jedenácté hodiny večer se ozval hodně hlasitý psí štěkot. V momentě, kdy mi došlo, že takhle řve naše Káča, naježil se mi drdol a krve by se ve mně nedořezal. Nebylo to štěkání "pojďte si pro mne, jsem tu sama a nudím se", ani "lítám kolem plotu a rozčilují mě sousedčiny slepice". Tohle bylo "sakra, kde je kdo, tady se dějou příšerný věci".

Udatně jsem vykoukla z okna, ale na zahradu nedohlédnu ani ve dne, natož když je tma jako v ranci. Zadoufala jsem, že mě Káča jenom straší a za chvilku bude klid. Nebyl. Když vyváděla už víc než dvacet minut, bylo mi jasné, že budu muset začít konat. Jenom jsem úplně přesně nevěděla, v čem by akce měla spočívat.

Zkusila jsem najít baterku. Od myšlenky na vilného vraha skrytého za jabloní mě na chvíli odvedlo tiché proklínání Medvěda, který tuhle momentálně životně důležitou věc zase někam zašantročil. Jako úplně pitomý jsem si vyhodnotila nápad posvítit si na výpravě svíčkou. Nezbylo než použít světýlko v mobilu. Žádný zázrak to opravdu není, věřte mi.

Hned po několika krocích se mi podařilo na dvoře trefit blbě zaparkované štafle a po pár metrech i kýbl s odloženou zednickou lžící. V duchu jsem se trochu rozčilila na Medvěda za jeho roztomilý zvyk nic neuklidit, ale zároveň jsem se tiše modlila, aby způsobený randál odstrašil vetřelce.

Káču jsem našla, jak lítá v otevřené kolně a hystericky štěká někam ke stropu. Její viditelná úleva z toho, že konečně dorazil někdo na pomoc, mě zrovna moc neuklidnila. Nevím, která z nás dvou se bála víc.

Nicméně poměrně značně mě uklidnilo zjištění, že za trámem se asi těžko bude ukrývat ozbrojené loupežné komando. Bylo jasné, že je tam nějaké zvíře. Zadoufala jsem v kočku. Ta se mi jevila jako poměrně neškodná. Háček byl v tom, že jsem návštěvníka nemohla najít. Kačenka mi moc nepomáhala. Rozradostněná faktem, že už v průšvihu není sama, motala se mi pod nohy a její hlavní snahou bylo vyrazit mi i tak dost blbě svítící mobil z ruky.

Najednou se v koutě zaleskly oči a nevítaný host byl lokalizován. Posvítila jsem si na něj a jak už tak strach mívá velké oči, v první chvíli se mi zdálo , že vidím obrovské chlupaté cosi, jež se na mne v příštím okamžiku vrhne a prokousne mi krk. Teprve po pár minutách mi došlo, že civím na obyčejnou, značně vyděšenou a přiměřeně naštvanou kunu.

Po krátké poradě s Kačenkou bylo rozhoduto. Společnými silami ji musíme z kolny vypudit, jinak bude Káča jančit až do rána. Nemůžu Káču zavřít na dvůr a nechat kunu, aby si svůj pobyt v kolně užila, protože moje s láskou pěstované kytky v kamenných korytech by noc s Kačenkou rozhodně nepřežily.

Problém byl v tom, že kuna se nemínila hnout. Držela se trámu, prskala a vrčela, ale to bylo vše. S lovem kun nemám nějaké zvláštní zkušenosti, tak jsem musela improvizovat. Vyzbrojila jsem se hráběmi a jala se do kuny šťouchat. Z nějakého záhadného důvodu dál seděla jako pecka a mě to za chíli přestávalo bavit. Jednou rukou jsem si pořád musela svítit a druhá mě už docela bolela. Rozhodla jsem se přezbrojit a přitvrdit. Končím s jemným postrkáváním, bude holka litovat, že včas nevyklidila bojiště.

Sice jsem nemohla nějak extra přesně mířit, ale podařilo se mi kunu moc pěkně plácnout lopatou. Konečně jí došlo, že by měla vypadnout. Skočila na zem, ale o nějaké závratné rychlosti nemohla být řeč. Z kolny ven jsem ji musela nasměrovat ještě několika strkanci. Nevím, co jí bylo, možná jsem jí praštila moc, možná byla celá nějaká divná, ale když přelézala plot k paní Chytré, nijak nespěchala.

Zato já jsem spěchala domů poměrně hodně. Noční košile a kecky nejsou asi tím správným oblečením na loveckou výpravu a noci jsou přece jenom pořád ještě chladné.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...