Můj praktický lékař je nemožné nemehlo. Kdyby byl možné mehlo, nezlomil by si ruku. Kdyby si nezlomil ruku, nezaskakovala by za něj v ordinaci pilná sadistická včelka a já bych neskončila s jehlou v páteřním kanálu. Jsem si zcela jistá, že bez téhle kratochvíle by můj život byl mnohem veselejší.
Ačkoliv jsem si svou chřipku náležitě hýčkala a celkem ochotně s ní strávila několik příjemných lenošivých dnů v posteli, ta mrcha se zachovala velice nevděčně. Zřejmě si mne oblíbila a nehodlala jen tak bez boje opustit mou vetchou tělesnou schránku. Přestala mě sice trápit bolestí kloubů, ale domluvila se s mou poněkud lehkomyslnou hlavou a ta se postarala o vše potřebné.
Po pár dnech, kdy jsem měla pocit, že mám v hlavě vzteklého křečka, jenž mi usilovně ohryzává mozek, jsem kapitulovala. Svůj díl viny má i Medvěd, který odmítal přijmout mou geniální teorii, že konstantní teplota 38 stupňů je příprava organismu na tuhou zimu. Nebyl vůbec ochoten se mnou o problému diskutovat, nezabraly ani temné výhrůžky, že už mu nikdy neupeču oblíbený štůdl.
Předhodil mě alternující doktorce, která se mnou, kupodivu, také nemínila nijak zvlášť debatovat. Krátce mě poďobala svými prstíky po hlavě, nepovažovala za nutné podrobně zkoumat mou zdravotní dokumentaci a během dvou minut vynesla ortel virová meningitida. Než jsem se stačila probrat z mrákot a vysvětlit jí, že s touto roztomilou nemocí mám pradávnou zkušenost a rozhodně si nemyslím, že se se svou diagnozou trefila, poněkud hysterickým hlasem mě informovala, že jsem prudce nakažlivá a podle toho se mnou bude nadále zacházeno.
Pak už události nabraly ten správný spád. Vytřeštěný Medvěd byl odvelen domů a přiznám se, že v tom vzteku, který mnou cloumal, jsem mu to velmi srdečně přála. Jen ať se bojí, kohoutek, neměl na mě pouštět toho umanutého pitbula v bílém plášti. Následovala sanitka a převoz na infekční.
Za těch téměř třicet let, co jsem tu byla naposledy, se toho moc nezměnilo. Stejné dveře bez kliky zevnitř pokoje, stejný pocit, že jsem přistála v blázinci. Potěšující změna pouze v počtu lůžek na pokoji. Tenkrát pět, teď jenom dvě. Během chvilky jsem seděla na posteli oděná do slušivého anděla, kterému bohužel chybělo několik šňůrek, takže jsem měla nepříjemný pocit, že můj zadek má poměrně komfortní výhled do okolí.
Lumbálku mi přišla píchnout pravděpodobně uklízečka, jelikož se jí to nijak zvlášť nedařilo. Rejdila mi jehlou v zádech přesně do té doby, než mi ruply nervy a přehledně jsem jí vyložila, co za malou chvíli udělám. S poznámkou o hysterických pacientkách uraženě odkráčela a dostavil se náhradník. Najednou to šlo raz dva. Míšní mok odebrán, nasazena antibiotika.
Čekalo mě mnoho hodin vleže na zádech, během kterých mi program zajišťovala spolupacientka. Tajuplně mi svěřila, že má asi vzteklinu, ale dost možná jí vůbec nemá, jenže jestli nechytí tu kočku, která jí kousla, tak se nebude vědět, jestli kočka vzteklinu měla. Poněkud jsem se v jejím vyprávění ztácela a dlouho mi nebylo jasné, proč se nechala pokousat od cizí kočky. Nakonec mi upejpavě prozradila, že kočka byla v kontejneru, který ona hodlala proštrachat a zřejmě se (kočka) nehodlala dělit o laskominy v kontejneru uložené. Mé prvotní podezření, že paní je bezdomovec, se nakonec nepotvrdilo. Byla pouze velmi schránčlivá a objasnila mi, že lidi jsou dneska stašně zmlsaný a neví, co by žrali. Po krátké úvaze jsem jí musela dát za pravdu.
Se švitořivou popelnicovou madam mi čas docela utekl, takže když mne za pár hodin přišel doktor informovat, že se meningitida nepotvrdila (jako bych to neříkala od samého začátku), byla jsem v celkém dobrém rozmaru. Velice vehementně jsem se začala dožadovat okamžitého vyhoštění z infekčního oddělení, neboť mnou cloumaly poměrně oprávněné obavy, aby tu na mne neskočil nějaký neposedný bacil.
Moc jsem si nepomohla. Vzhledem k přetrvávající bolesti hlavy mne pouze odsunuli o dům dál. Než jsem se stačila rozkoukat, trčela jsem na neurologii. Tam si mě chvíli přehazovali jako hodně horký brambor a po sérii různě otravných vyšetření se začali zabývat myšlenkou, že by nebylo od věci pár dnů mě pozorovat. To mě ovšem ani nenapadlo. Po kapačce se mi výrazně ulevilo, antibiotika jsem měla v krabičce, tak co budu někde okounět.
Po hodině dundání mi doktor jemně naznačil, ať si tedy laskavě trhnu nohou a jdu domů. Malý zádrhel nastal v momentě, kdy jsem chtěla přivábit Medvěda, aby si pro mne dojel. Neměla jsem mobil. Pravda, z telefonního automatu se dá po chvilce hloubání nad obsluhou telefonovat, člověk si ovšem musí pamatovat telefonní čísla. Což není můj případ. Jediné číslo, které jsem schopna vylovit z paměti, je mé vlastní. To mi došlo po půl hodině vztekání. Další půl hodiny trvalo, než se Medvěd uráčil můj mobil zvednout. A ještě se děsně divil, proč nevolám jemu. Pracovala jsem k infarktu. Jen mě utěšovalo, že jestli mě fakt šlehne, pomoc je za rohem.
Momentálně pilně dodržuji doporučení pana doktora - šetřit se. Sice úplně přesně nevím, jak si to pan doktor představoval, ale tuším, že polehávání na gauči by mohlo vyhovovat. Jen mám obavy, že hladový a lehce ušmudlaný Medvěd mě z vyhřátého pelíšku co nevidět vyžene.