neděle 19. července 2015

Proč nemám ráda uprchlíky

Mám poměrně svéráznou dceru a malinko praštěného bratra. Moje máti v roli supervizora tvrdí, že jsme úplně blbí všichni bez rozdílu, ale s tím rozhodně nemohu souhlasit. Jsem to většinou já, kdo odnáší třeskutě inteligentní nápady zbytku rodiny.



Bratr kdysi dávno usoudil, že si svůj život nedovede představit bez perského kocoura. Záhy ovšem zjistil, že péče o takové stvoření zdaleka přesahuje jeho schopnosti a trpělivost. Macík byl kocour s velmi výraznou osobností. Nehodlal vzít na vědomí, že členové domácnosti nejsou jeho oddané služebnictvo. Bratříček tudíž kocourka nepozorovaně odložil u nás. Terorista, v té době malé štěňátko, byl z vetřelce naprosto tumpachový. Macík se k němu choval jako arbaský šejk a sem tam mu nějakou plácnul tlapkou. Terorista takové zacházení velmi těžce nesl a Macik se tedy střelhbitě stěhoval. Odnesla to máti, která měla relativně bezpečnou domácnost bez zvířectva.

Ještě dlouho poté mi máti vyčítala, že jsem jí do bytu propašovala vetřelce, o kterého rozhodně vůbec nestála. Ze setrvačnosti špačkovala i v době, kdy už Macíka bezmezně milovala. Jaksi jí z paměti vypadl fakt, že celou kočičí hitparádu spískal můj inteligentní bratr.

Téměř identická záležitost se za rok opakovala se štěnětem labradora. Sorbonek chvíli pobyl s bratrem a následně putoval k Jezince. Té se poněkud zauzlovaly mozkové závity a ke světlému Sorbonkovi si pořídila černého Festíka. Na kolosální průšvihy bylo zaděláno. Miláčkové sežrali Jezince fikus, rovněž ovladač k televizi, ke kterému si přikousli pár metrů kabelu, velmi hezky ohryzali parapet na okně a upravili i dřevěné schody. Sousedovi tak zjančili kočku, že museli zasahovat hasiči, aby ji sundali z vysoké břízy.

Měla jsem poměrně vážné podezření, že takový nápor štěstí Jezinka, v té době čerstvá matka Cibulky, dlouho nevydrží. Nemýlila jsem se. Tehdy jsme už s Medvědem bydleli na vesnici a Jezinka bystře usoudila, že náš dvorek je pro její black and white párek jako dělaný. Terorista, který srdečně nesnášel Macíka, se do labradořích zloduchů upřímně zamiloval. Ti dva mizerové také překvapili, jelikož se rozhodli, že budou dělat malému jorkšírkovi pečlivé chůvy. Nespustili ho z očí a on se jich držel jako klíště. Tohle láskyplné souznění se záhy ukázalo jako veliký problém.

Labradoři se projevili jako chroničtí útěkáři. Jejich bohémskému duchu připadal pobyt na rozlehlé zahradě nesnesitelně nudný a neinspirující. Využili každou příležitost, aby se vydali do světa za lepším. Příležitostí měli habaděj. Medvěd má podivnou vlastnost. Nezavírá. Doma dveře, venku vrata. Moje máti decentně říká, že chodí, jako kdyby měl v prdeli ojičku. Nijak se s ní nepřu, myslím si totéž.

Terorista nemohl zůstat pozadu a tak, když utekli poprvé, zmizeli všichni tři. Propadla jsem šílenství. V mých představách bídně zhynuli pod koly nezodpovědných motoristů, případně padli kdesi v lesích za oběť krvelačným myslivcům. Zmobilizovala jsem veškeré dosažitelné dobrovolníky a zorganizovala pátrací akci. Jak se ukázalo, soudržnost jim vydržela jen těsně za vrata. Tam se rozdělili a prchali do tří světových stran. Po třech hodinách, kdy už jsem brečela jako želva a připravovala se na nejhorší, mi rychlý posel přinesl zprávu, že Sorbonek byl viděn na dolním konci vsi na jednom dvorku, jak zcela spokojeně vyžírá z korýtka kachnám namočené rohlíky. Byl polapen a celkem spokojeně se odebral domů.

Teroristu přinesla naše paní uklízečka, která ho objevila, jak přebírá kompost na její zahrádce. Smrděl jako skunk i po několikerém vykoupání. Festík se přihnal sám, obalený blátem a listím. Kde byl, to neprozradil.

Časem se moji uprchlíci stali nedílnou součástí našeho vesnického kulturního života. Utíkali velice pilně a projevili velkou vynalézavost. Medvěd, kterého jsem přinutila zúčastnit se několka pátracích výprav, začal občas zavírat. Labradoři, otrávení takovou drzostí, záhy zjistili, že se dá poměrně snadno podhrabat plot. Medvěd díru opravil, labradoři prchli po hranici dříví. Dodnes nevím, jak touto cestou dostali ven Teroristu. Cestičku, kudy se dalo prchnout, si vždy našli.

Můj život byl tedy po několik let, než si Jezinka ty zlotřilce zase odvedla, osvěžen nepravidelným leč častým pobíháním po vsi a pátráním po emigrantech. Nedá se říct, že bych tuto činost provozovala s nějakým velkým nadšením. Při mé vrozené averzi k jakémukoliv sportu se mi nikdo nemůže divit.





Uprchlíci krátce po návratu z výletu za hranice všedních dnů.

středa 15. července 2015

Ďábel nosí kšírky

Téměř každá žena trpí komplexem prázdné skříně. Muž nikdy nepochopí, že jeho jindy zcela normální choť zírá do narvaného šatníku a kvílí, že nemá vůbec nic na sebe. Můj manžel má převeliké štěstí, že ho bohové obdařili ženou neparádivou a vlastně velmi skromnou. Ostatně, proč nakupovat u Diora, když Medvěd nerozliší velké večerní od odrbaných džínů.


Na módu opravdu příliš nehledím a jestli se letos v létě nosí béžová nebo nebeská modř je mi srdečně ukradené. Mnohem více se v naší domácnosti zabývá módními trendy odborník na slovo vzatý. Kájínek. Během pár týdnů se vypracoval na pozici nesmlouvavého módního kritika, který neváhá své názory tvrdě prosazovat.

Na odpolední kávu se přihnala moje kamarádka Jaruška. Jaruška miluje extravagantní botky s vysokými podpatky. Je mrńavá, tak si může tuto zálibu dovolit. Kdybych si já obula některé z jejích lodiček, můžu okamžitě dělat žirafí královnu. Jaruška se dostavila v apartních sandálcích, nad kterými se mi zatajil dech. Jsem sice zvyklá na její poněkud výstřední modely, ale tentokrát se překonala. Růžová změť tenoučkých pásků a jako třešnička na dortu malinké mašličky. Až mi naskočila husí kůže.

Kájínek zcela evidentně sdílel mé pocity. Než jsme s Jaruškou probraly poslední šokující události v naší vísce a dopily kávu, vypořádal se s botami jednou pro vždy. Mašličky nekompromisně sežral. několik pásků překousal a jeden podpatek poměrně vkusně ohryzal. Jaruška odcházela s nervy nadranc a vykřikovala, že příště přijde v holinkách a ani ty si rozhodně v předsíni neodloží.

Koupila jsem mu krásné modré kšírky, jelikož obojek byl pod jeho důstojnost a tvrdě ho odmítal. Nevím, jestli se dá věřit vědeckým výzkumům, které tvrdí, že pes nijak zvlášť nerozlišuje barvy. Pokud je to pravda, tak Kájínek zřejmě není pes. Modré kšírky si sice nechal natáhnout, ale tvářil se dost znechuceně. Abych si náhodou nemyslela, že tak odpornou věc bude nosit, v nestřežené chvíli uhryzal přezku. Dostal nové kšírky, tentokrát červené, modré došly. Spokojeně se v nich natřásá.

Kájínkův cit pro estetično zřejmě nesplňovala ani koupelnová předložka. Vylepšil ji tedy dle svých představ a přesně uprostřed vyrobil obří díru. Uondán náročnou prací spokojeně usnul a můj následný jekot ho evidentně pobouřil. Jak můžu být tak nevděčná? Tolik se nadřel a místo vděku spousta křiku.

Abych už končeně pochopila, že ve svém okolí nestrpí jakýkoliv nevkus, poopravil polštářky na gauči. Užižlané, roztřepené růžky a sežrané knoflíky ho dokonale uspokojily. Přišel ovšem trest v poněkud obtížném ranním bobkování, kdy se knoflíkům nijak zvlášť nechtělo vrátit se zpátky mezi nás.

Kájínka v tvůrčím rozletu nemůže nic zastavit. Včera usoudil, že nehodlá přihlížet, jak si duševní obzor kazím nevhodnou literaturou. Pranic mu nevadilo, že knížku jsem si odložila na (dle mého názoru) bezpečné místo. Využil svých veverčích schopností a malinko se začetl. Jezuité nevhodné knihy pálili, Kájínek je cupuje na maličké kousínky. Obzvlášť závadné pasáže pro jistotu poobědval. Po návratu z práce jsem uronila slzu a dala psíkovi plnotučný jogurt, aby se mu papír lépe trávil.

Kájínek zásadně škodí, pokud je dopoledne sám doma. Už jsem se naučila před odchodem do práce všechno, co by mu mohlo padnout do jeho zvídavého očka, poschovávat. Je to marné, leze po výškách jako papoušek a podá si, co potřebuje. Když mu domlouvám, tváří se velmi chápavě a slibuje, že už nic neprovede. Předsevzetí mu vydrží přesně do chvíle, než za mnou zase zapadnou dveře. Z práce se teď vracím napjatá jako strunka a dumám, co ten malý ďábel zase vymyslel. Občas mě rouhavě napadne - zlatá Kačenka.





(Pro Tlusťjocha - není to žádná knížka z KKKb. To by si Kájínek určitě nedovolil)






středa 8. července 2015

Vlaštovku do každé domácnosti!

Moje pověst ochranitelky všeho živého doputovala zřejmě už i do Afriky, kde se tato zajímavá a podnětná informace rozkřikla mezi černými potvorami. Potvory nezaváhaly, vydaly se na dlouhou cestu a hbitě se mi nastěhovaly do baráku. Jejich drzost je ovšem bezbřehá a tak vypukl boj. Prohrála jsem na celé čáře.


V minulých letech potvory vlaštovky spořádaně hnízdily v průjezdu. Sice, jak poeticky říká Ajťák, posraly, co mohly, ale úspěšně vychytaly všechny mouchy široko daleko. Žili jsme tedy ve vzájemně výhodné symbióze. My jsme se potichu a potmě plížili průjezdem bez zbytečného rozsvěcování, abychom nerušili vlaštovčí rozmnožovací proces, ptáčci na oplátku pečlivě udržovali bezmušno.

Letos vlaštovky usoudily, že už je nebaví pobývat ve starých hnízdech a zatoužily po změně. Celou akci si důkladně promyslely. Pár dnů jen tak bezcílně poletovaly, případně vysedávaly na pavlači a podivně čučely. Hnízda zůstávala prázdná a vypadalo to, že tentokrát nás ptáci svou přízní nepoctí.

Vůbec mě nenapadlo být ostražitá a tak, když jsem se probrala ze sladké bezstarostnosti, bylo na všechno pozdě. Ty černé bestie si v tichosti postavily hnízdo hezky nad schody do našeho bytu. A než jsem se rozkoukala a vyhodnotila potenciální nebezpečí, seděla paní Vlaštovková na vejcích. Ajťáka poměrně výrazně potěšilo zjištění, že se vlaštovčí bobkování odstěhovalo z jeho zorného pole. Já jsem byla nadšená o dost méně.

Vlaštovčí bobky se nakonec ukázaly jako ten nejmenší problém. Mnohem horší byla umanutost, s kterou se vlaštovky snažily sdílet se mnou nejen schody, ale rovnou celý byt. Paní Vlaštovková spořádaně seděla na vejcích, pan Vlaštovka využil otevřené vstupní dveře a jal se okupovat předsíň. Mazaně vyčkal a při nejbližší vhodné příležitosti dobyl další kótu. Jelikož byl úplně blbý, v kuchyni začal propadat panice, zřejmě ztratil mapu a nevěděl, kudy zpátky. To už jsem po něm většinou šla řádně vyzbrojena koštětem, v patách vytřeštěného Kájínka, který netušil. co moje zběsilé pobíhání se smetákem znamená. Po prvotním váhání se osmělil, radostně se zapojil a velmi pečlivě se mi pletl pod nohy.

Vypuzený pan Vlaštovka se odebral k zaslouženému odočinku do hnízda a vystřídala ho neméně odhodlaná a stejně pitomá paní Vlaštovková, která ovšem projevila trochu více lstivosti a zabloudila až v obýváku. Vyhánění vetřelců se postupně stalo každodenním rituálem. Kájinek už byl tak zjančený, že i v momentě, kdy jsem vzala do ruky koště a chtěla jenom zamést, byl okamžitě připravený lítat, štěkat a překážet.

Ke zklidnění poněkud hysterické atmosféry v naší domácnosti došlo v momentě, kdy se na svět vyklubalo pět malých vlaštovčat. Vlaštovkovi měli plné zobáky práce, aby nakrmili rozkřičené hladové krky a tak jim nezbývalo moc času, aby mi pili krev. Docela jsem si oddychla, ale Kájínkovi se evidentě po smetákové hitparádě stýskalo. Vytrvale zevloval na schodech a podezřívám ho, že pana Vlaštovku přemlouval, že by nebylo od věci, kdyby se zase drobátko proletěl po obýváku.

Drama hodné pana Hitchcocka vypuklo v den, kdy pan a paní Vlaštovkovi vyvedli své dementní potomstvo k prvnímu prolétnutí. Ukolébána několikadenním příměřím jsem se projevila jako nepoučitelná blbka a opět jsem zapomněla zavřít dveře. Pan Vlaštovka tudíž zcela neomylně vyvedl rodinku na výlet směr kuchyně, s doprovodným programem v obýváku. V momentě jsme se s Kájínkem ocitli ve vlaštovčím blázinci, kde Kájínek udržoval velmi vzrušenou atmosféru svým rozčíleným ječením.

Vlaštovčí drobotina neměla tak propracovanou techniku vyhýbání se mému smetáku jako rodiče, zato byla v početní přesile. Nepomohlo otevření oken i dveří na pavlač, ptáčci zcela odmítali opustit obsazené území. Lstivě se ukrývali na okenních parapetech v rozkvetlých fialkách, které hromadně začínaly vypadat jako po zásahu granátem. Musela jsem vymyslet bleskový útočný plán. Taťku s mamkou jsem zručně vypakovala smetákem na pavlač, kde se usadili na prádelní šňůře a celému světu vyprávěli, jakého se jim dostalo příkoří.

Zbývalo vypudit zpovykanou mládež. Kájínek mi moc nepomáhal. Byl tak zaujat honěním vzpurných jedinců, že naprosto ohluchl a odmítal se uklidnit. Čtyři robátka se mi podařilo s trochou potíží posbírat a za doprovodu notného ptačího křiku je vyhodit na pavlač. Vlaštovkovi se mezitím trochu uklidnili, dávali však dost zřetelně najevo, že jsou z mé nepohostinnosti naprosto konsternováni.

Pátý opeřenec se zřejmě rozhodl, že u nás zůstane navždy. Byl lstivý jako liška a neomylně mi unikal. Strávili jsme spolu svižnou půlhodinku, kdy už se o mne pokoušel infarkt. Nakonec ten mizera udělal osudovou chybu. Blbě si vyhodnotil skleněné dveře jako únikovou cestu a natloukl si zobák. Trochu se mu zamotala makovička a usadil se na zemi. Stačilo ho sebrat a vyexpedovat. Jenže v ten moment se v Kájínkovi, který už byl tak uhoněný, že si šlapal na vyplazený jazýček, probudila lítá šelma. Nezaváhal a skočil. Naštěstí si ne zcela přesně vyměřil místo dopadu a vyjeveného ptáčka minul o půl metru. Stačila jsem tedy vetřelce rychle sebrat a konečně vyhodit.

Kájínek je ovšem přesvědčen, že jsem mu lov překazila já svým neodborným zásahem. Nebýt mého vměšování, mohl slavit vítězství. V tomto duchu informoval Kačenku i Pakouška a za trest se mnou celé odpoledne nemluvil.







Související: Kočkoland

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...