úterý 25. března 2014

Asi tu babu praštím lopatkou

Ač jsem tvor velice mírumilovný a nezašlápla bych broučka, i kdyby to byl šváb, jsou v mém životě chvíle, kdy se ze mne stává chladnokrevný vrah. S fanatismem muslimského džihádisty se pouštím do Svaté války s jediným cílem. Zničit protivníka i s celou jeho rodinou. S babičkami, dětmi, vnoučaty a sestřenicemi. Netoužím po ničem jiném, než aby ti zmetci chcípli.

Většinu loňského léta jsem tedy věnovala vymýšlení a realizaci zabijáckých plánů, které se ovšem poněkud míjely účinkem. Mrtvoly zdecimovaných nepřátel sice utěšeně narůstaly, noví bojovníci bohužel nekontrolovatelně přiibývali. Přes moji neutuchající píli se mi slimáci proháněli po zahradě jako diví.

Byla bych jistě mnohem tolerantnější a možná i ochotná se s nimi podělit o společný prostor, kdyby byli alespoň trochu ohleuplní a měli kousek vychování. Ale chtějte po úplně pitomém slimákovi, aby pochopil, že je zcela společensky nepřijatelné, aby mi do rána ožral půlku mých vypiplaných skalniček. Přitom krásně šťavnaté kopřivy, které bych klidně oželela, ho vůbec nezajímají.

Medvěd vždy se zájmem přihlížel, když jsem vyzbrojená lopatkou a kyblíčkem vyrazila do útoku. Trochu mě rozčilovala jeho neochota zapojit se do akce, ale tvrdil, že mlácení slimáků lopatkou mi klidně přenechá, jelikož by v sobě nedokázal najít tolik zaníceného odhodlání.

Chvíli jsem uvažovala o tom, že si pořídím indické kachničky, které jsou na boj se slimáky specializované. Po krátké konzultaci s Kačenkou mi ovšem bylo jasné, že to není nejlepší nápad. Kachničky by možná stačily sezobnout pár plžů, ale pak by je bleskurychle sezobla Kačenka. Po zkušenosti se slepicemi paní Chytré nemá opeřence v lásce.

Koncem léta se zdálo, že mé velké osobní nasazení, třískání lopatkou a jedovaté granulky začínají nést ovoce. Znechucení slimáci, kterým zřejmě už poněkud lezlo na nervy neustálé otravování, začali zahradu pomalu opouštět. Pravděpodobně se rozhodli, že odpeláší někam, kde budou mít klid a nikdo jim nebude hystericky vyčítat ohlodané jiřiny.

Na podzim jsem zákeřně prohledala všechny skrýše pod kameny a pečlivě zlikvidovala odvážné jedince, kteří si bláhově mysleli, že si v klidu počkají na jaro. Nic jsem neponechala náhodě. Svoje bohyšky už si sežrat nenechám.

Před pár dny jsem si koupila i zbrusu novou lopatku. Pro jistotu, kdyby náhodou slimáci přes zimu zapomněli , co se sluší a patří. Paní Chytrá ovšem zvolila poněkud jinou strategii. Včera jsem ji načapala, jak k nám přes plot hodila vypaseného slimáka. Nevím, jestli jí překážel a nebo se rozhodla, že u nás založí novou kolinii. V každém případě mám teď velké dilema.

Buď babu příště praštím lopatkou a nebo požádám Kačenku, aby přeskočila plot a paní Chytré udělala ze zahrady jedno velké oraniště. To Kačenka umí moc pěkně. Kam její tlapička hrábne, tam deset let tráva neroste. Tudíž se tam nedrží ani slimáci.

středa 19. března 2014

Nakopnuté vosí hnízdo

Nevím, co bylo poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti některých členů Autorského klubu. Možná to byl hloupý nápad jednoho blogera, který si založil básnický klub a vyhlásil, že členové AK do nej mají zakázaný přístup. Pravděpodobně usoudil, že členové trpí jakousi kolektivní prašivinou a on i ostatní by se mohli nakazit. Možná tou poslední kapkou byl rozhovor s legendární Lotty, která mnohým členům pěkně leží v žaludku.



Nemám ráda řeči o tom, že členové AK jsou elita zdejšího blogového světa. Ruku na srdce. Existuje spousta výborných blogerů, kteří nejsou členy AK proto, že sami nechtějí. A nebo (v horším případě) proto, že je Standa nevzal. Výběr je subjektivní záležitost jediného člověka a nemůže být tedy zcela objektivní. Členství v AK tudíž automaticky neznamená, že bloger je nějaká extra hvězda. Bohužel.

Děti, které zvedly prapor revoluce, mají v mnohém pravdu. Pokud byl AK původně koncipován jako výběr toho nejlepšího, co zdejší blogosféra nabízí, měli by členové i Standa ctít určitá pravidla. Nemělo by se stávat, že blogerka je přijata do klubu jenom proto, že má zajímavý výstřih a nebo píše pro Krasna.cz, a ve skutečnosti není schopná sesmolit alespoň trochu rozumný článek bez kopice gramatických chyb.

Stávající členové by si sami měli malinko sáhnout do svědomí. Píšeme tak, aby ostatní nemohli říct, že je to snůška hloupostí? Neobjevují se na titulce články plné vulgarismů, opileckých keců, dvouvěté výkřiky o nedostatku času? Nemáme sami vinu na tom, že AK už není lapačem snů, ale stává se z něj téměř stigma?

Jsem členem AK a těší mne, že mohu být ve společnosti lidí jako je Tlusťjoch, Čerf, Janinka, Robka, Miloš, Bloud, K., Magdaléna a pár dalších, které čtu, protože mě baví. Výrazně méně jsem nadšená z lidí typu Lotty. Jejich články nečtu a nikdy číst nebudu. Vím o mnoha lepších blogerech.


čtvrtek 13. března 2014

Nebezpečné kočičky

Nahlíženo zpětně, měla moje kamarádka Jaruška úplně pitomý nápad. Bohužel, i já jsem projevila kriticky sníženou míru inteligence a kde byla moje vrozená ostražitost, opravdu nevím. Jen tak se mohlo stát, že jsem se nechala vylákat na dobrodružnou výpravu za kočičkami.


To samozřejmě neznamená, že jsme uspořádaly odchyt místních toulavých koček. Pouze na Jarušku dorazilo jaro a projevila přání naškubat si do vázy pár okočičkovaných větviček. Vzhledem k tomu, že po dvoutýdenním povalování ve špitále potřebuji pohyb jako prase drbání, připadal mi malý výlet poměrně lákavý.

Medvěd, obeznámený s mým vynikajícím orientačním smyslem slepice, mi důrazně doporučil, abych si s sebou vzala Kačenku. Nebyla jsem si sice příliš jistá, že Káča ovládá práci s mapou, ale na druhou stranu je zcela jisté, že domů v případě nouze trefí. Což se mně nikdy tvrdit nedá. Medvěd zastává poměrně pesimistický názor, že jsem schopná zabloudit i ve sklepě.

Na místo srazu jsem tedy nastoupila v doprovodu natěšené Kačenky. To Jarušku poněkud znervóznilo, jelikož Káču, dle mého názoru naprosto neoprávněně, podezírá z vrozené škodolibosti a záliby v páchání drobných příkoří. Mně naopak dost znervóznila Jaruščina turistická výstroj. Rozhodně nejsem hnidopich, ale vysoké kramflíčky a sukýnka mi nepřipadaly jako ideální obleček na výpravu do přírody.

Část cesty jsme tedy věnovaly řešení problému, která z nás je víc pitomá. Jestli já, když jsem s sebou vzala zloducha Kačenku, a nebo ona, když se nastrojila jako do cukrárny. Jaruška mi ozřejmila, že přece dobře vím, že nikdy jiné boty nenosí, takže nechápe, proč prudím. Mám se raději starat o poděsa Káču, aby neodlovila nějakého zbloudilého turistu.

Kačenka kolem nás pobíhala a tvářila se, že neposlouchá, o čem je řeč. Dnes už vím, že si dělala pečlivě poznámky, aby nezapomněla ani jednu nepěknou větičku, kterou na její adresu Jaruška pronášela. Záhy se zdálo, že mise bude úspěšně splněna. Došly jsme k potoku. Na druhém břehu byl krásný keř s kočičkami a Jarušce se chtivě rozsvítila očka.

Na to, abychom potok svižně jedním ladným skokem přeskočily, byl přece jenom poněkud široký. Odvážně jsem se tedy vydala na druhou stranu. Celkem bez problémů se mi podařilo přehopsat po mokrých kamenech a z druhého břehu jsem se zájmem pozorovala, jak se s problémem popasuje Jaruška. Tvářila se malinko nejistě, tak jsem jí nabídla, že kočičky natrhám. Odmítla. Nevím prý, jaké větvičky se jí hodí do vázy. Když nevím, tak nevím. Nebudu se vnucovat.

Jaruška si pečlivě vyměřila trasu přesunu a vydala se do jámy lvové. Obdivně jsem zírala, jak na těch svých nesmyslných podpatcích dokáže hopkat z kamene na kámen.

V tomto momentě se do děje vložila doposud poměrně klidně přihlížející Kačenka. Následující události mají dvojí, diametrálně odlišný výklad. Já tvrdím, že Káča chtěla Jarušce poskytnout pomocnou tlapku, Jaruška to nevinné zvíře obviňuje ze škodolibé snahy ji utopit.

V každém případě je jisté, že Kačenka se Jarušky ani nedotkla. To musela Jaruška, ač opravdu nerada, poctivě přiznat. Káča pouze proběhla potokem, shodou okolností těsně kolem balancující Jarky. Jen ji malinko postříkala.

Určitě není Kačenčina vina, že Jarušce vylétla kopýtka do vzduchu a žuchla do vody. A už vůbec ten neobohý psík nemůže za to, že se Jaruška v té vodě poválela jako hrošík lyberijský. Kačenka dokonce projevila snahu Jarušku zachránit a vyrvat ji ze spárů rozběsněného lesního potůčku. Jaruška však posléze nevděčně tvrdila, že do ní Káča schvalně žďuchala čumákem, aby se nemohla postavit na nohy.

Domů jsme dorazily s kočičkami, které se možná Jarušce do vázy vůbec nehodí. Nakonec jsem je totiž musela naškubat já, zatímco si rozlícená akvabela ždímala svršky.

Jaruška je teď na mne malinko naštvaná. Zřejmě ji poněkud popudilo, jak jsem málem umřela smíchy. A dokonce se nechala slyšet, že jsem úplně blbá. A to jen proto, že jsem jí doporučila, aby si na příští výlet k potoku vzala neoprén a ploutve.


středa 5. března 2014

Jak přestat kouřit?

Moderní je nekouřit. To je sice pěkná myšlenka, ale zarputilému kuřákovi je z celého srdce ukradená. Kouření škodí zdraví. I tuhle informaci si dokáže kuřák úspěšně zpracovat v prohlášení, že na něco se umřít musí a tělo je zapotřebí hrobníkovi odevzdat náležitě zhuntované.


Na dráhu experimentálního kuřáka jsem nastoupila poměrně záhy. Ve čtvrté třídě mé srdce vzplálo horoucí láskou k synkovi místního veterináře. Spolu jsme vykouřili první startku bez filtru, kterou Jiřík lstivě uzmul svému otci. Kouření nám nepřineslo očekávaný zážitek. Domů jsem dorazila se svěží zelenou barvou ve tváři. Máti učitelka mě podrobila výslechu a když se konečně dobrala pravdy, zcela nepedagogicky mě seřezala. Tím skončilo mé rané kuřácké období.

V prvním ročíku na gymnáziu jsem usoudila, že nejen latinou a francouzštinou je člověk živ, nýbrž je zapotřebí své dovednosti rozšířit. Peníze na svačinu jsem tedy většinou prohýřila v místní trafice. Trvalo dost dlouho, než mě máti opět odhalila. Nemalou měrou k tomu přispěla krabička cigaret, kterou spolu s mou budnou vyprala v pračce. Na pár přes zadek už jsem byla velká, tak mi máti uspořádala osvětovou přednášku na téma, jaká pitomost kouření je. Nikterak jí nevadilo, že při svém výkladu drží cigaretu v ruce. Oba s tátou byli kuřáci, ale můj argument, že sova nemůže mít kanárky, se nesetkal s velkým pochopením.

Máti nasadila zostřený dohled a po mém příchodu ze školy mě záludně očuchávala. Mé výdaje na kouření stouply o cenu větrových bonbonů, které sice byly naprosto hnusné, ale fungovaly spolehlivě. Opět jsem byla považována za hodnou dcerku.

Úspěšně jsem se prokouřila do dospělosti a když už jsem to tak pěkně uměla, rozhodně jsem nemínila přestat. Máti jsem se přiznala záhy po maturitě, ale před tátou jsem se odvážila si zapálit, až když můj syn chodil do druhé třídy. Táta prohlásil, že jsem úplně blbá, ale bohužel už moc stará na to, aby on s tím mohl něco dělat.

Řízením osudu jsem si vzala nekuřáka. Medvěd nikdy nekouřil a nikdy kouřit nebude. Moje hulení mu vždycky šlo trochu na nervy, ale tolerantně mlčel. Občas si sice povzdechl, že právě políbil popelník, ale protože mě líbal dost ochotně, nezabývala jsem se tím. Zavilého nepřítele jsem ovšem měla ve svém synkovi. Na rozdíl od Jezinky, která se pomamila, je Ajťák zapřísáhlý nekuřák. Navíc velmi otravný nekuřák. Svými proslovy o škodlivosti kouření mě zásoboval od útlého dětství. Bohužel bez valného úspěchu.

Několikrát jsem zkoušela s kouřením přestat. Už po pár dnech mé okolí muselo řešit zásadní dilema. Buď mě zabít, abych přestala být nesnesitelná, a nebo se smířit s tím, že pokus nevyšel. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem takový slaboch.

Před pár lety přišel Ajťák s ďábelským plánem. Oznámil mi, že pokud přestanu kouřit a vydržím to alespoň půl roku, koupí mi dovolenou v Brazílii. Ukápla mi slza zoufalství. Zdravý rozum mi říkal, že tohle je motivace jako hrom, závislák ve mně mi našeptával, že si celou Brazílii může synek vetknout za klobouk.

Copacabana je nádherná pláž a já jako příjemce úplatku zřejmě patřím za mříže. To je mi ovšem zcela jedno. Nekouřím a dnes už vím, že kuřáci fakt smrdí.




obrázek použit s laskavým dovolením od TlusŤjocha

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...