Mám velice kladný vztah k naprosto zbytečným věcem. Ovšem zbytečným z pohledu nikoliv mého, ale spíše mého okolí.
K napsání tohoto povídání mě inspiroval článek u Valin, ve kterém píše, že má za
manžela křečka. Napadlo mne trochu se nad tématem zamyslet z druhé strany. Tedy z pohledu střádala.
Genetickou výbavu máme od svých rodičů. Zřejmě půl na půl, nevím, nejsem odborník. Některé geny ale asi budou trochu výraznější, upozadí ty druhé a pak se může stát ledacos.
Můj táta měl roztomilý zvyk, kterým spolehlivě drásal nervy naší máti. Máti, paní učitelka, má velmi vytříbený smysl pro pořádek. U nás doma se nikdy nevyskytovaly ani bakterie, natož nějaké nepotřebné nesmysly. Táta, rovněž pan učitel, měl smysl pro pořádek velice nevytříbený. Dalo by se říct, že pořádek ho lehce iritoval. Neustále kolem sebe trousil drobky a popel z cigaret nebo čibuku. To máti ještě celkem v pohodě zvládala, vyzbrojená smetáčkem a lopatkou. Co ovšem snášela velice těžce, byla tátova vetešnická záliba.
Ráno šel do školy, našel rezavou matičku, sebral ji. Našel pěticentimetrový drátek, sice lehce rezavý, ale stejně se hodil. Různě dlouhých provázků, úhledně smotaných do pidiklubíček, vlastnil mraky. Hřebíčků, rozdělených v plechovkách podle velikosti, měl dvě plné police. Co na tom, že hřebíčky byly rezavé a ohnuté, prostě je potřeboval. Máti vytrvale pátrala, PROČ ty nesmysly shromažďuje a skladuje. Vždycky jí odpovídal, že je to na POTOM, nikdy přece neví, kdy se mu budou hodit.
Po své máti jsem sice zdědila smysl pro pořádek, i když ne tak výrazný, jako má ona, ovšem tátovy střádalské geny mám snad všechny. A možná se mi i rozmnožily.
Neschovávám si sice rezavé hřebíky a drátky, protože pro ně nemám využití, ale jinak se těžce loučím téměř se vším. Medvědova stará pracovní košile je úhledně roztrhána na hadříky a ty jsou uloženy do krabice. Na POTOM. Mohly by se hodit. Knoflíky z košile odstřihám, strčím do košíku se šitím. Určitě je budu někdy potřebovat. Staré časopisy přece nevyhodím. Nepochybně si je budu chtít ještě znovu přečíst.
Samostatná kapitola jsou liché ponožky. Z nějakého záhadného důvodu mi pračka téměř pravidelně sežere nějakou fusekli. Zajímavé je, že většinou Medvědovu. Neustále doufám, že se chybějící ponožka jednou někde nusí vynořit. Existuje přece zákon o zachování hmoty. Zatím se žádná kupodivu neobjevila a lichých už mám plnou igelitku.
Nerada se loučím s botami. Když už se v nich nedá chodit mezi lidi, tak na zahradu budou dobré. Pravděpodobnost, že se dožiju stodvaceti let, abych je všechny stihla mezi záhony úplně zničit, se sice limitně blíží nule, ale to mi nebrání v jejich ukládání do sklepa. Naštěstí nevlastním žádné lodičky, mezi mrkví by se mi v nich pobíhalo zřejmě dost obtížně. Naše sklepy by pojaly zásoby pro menší vojenský útvar, takže prostoru mám k dispozici dost.
Boty se perou o místo s květináči v různém stádiu nakřáplosti, se sklenicemi na zavařování (zásadně nic nezavařuju), s všelijakými krabičkami, dózičkami, lahvičkami a s mnoha dalšími pro mne nepostradatelnými věcmi.
Nedávno Medvěd něco hledal u mne v kanceláři. Nenašel. Rázně odmítl moji teorii, že inteligent se vyzná v chaosu a pořádek je pro blbce. Rovněž omítl pochopit, proč prostě MUSÍM mít v polici vyskládané zákoníky a vyhlášky už od roku 1995. Celkem nekompromisně mě vyzval k totální debordelizaci s tím, že se rozhodně míní zúčastnit na vyklízecí činnosti.
Půl dne jsme strávili tím, že já jsem vytrvale skučela "na to mi nesahej, to je moje" a Medvěd poměrně rozčileně cpal do krabic staré šanony, vyhlášky, kalendáře za posledních pět let, vypsané fixy, kalkulačky bez čudlíků i baterek, dokonce mi sebral i mou dlouho pěstovanou sbírků špačků tužek. To už jsem se vážně zabývala myšlenkou, že ho buď zabiju a nebo se rozvedu.
Naštěstí, když dokončil dílo zkázy a nanosil plné škatule ke kontejneru, polevil v píli i ostražitosti. Toho jsem využila a navečer jsem si krabice zase hezky svižně odnesla do sklepa. Zatím na to nepřišel a doufám, že ještě dlouho nepřijde.
Někdo sbírá jenom známky, moje sbírka je prostě jen trochu rozmanitější. No a co.