středa 31. října 2012

Kdo si dá meloun?

Mám ráda melouny. Pěkně zralé, slaďoučké, červené.


Jím je i se zrníčky, což spolehlivě vytáčí Medvěda. Mně naopak drásá nervy, když se on v melounu nimrá a zrníčka třídí snad podle velikosti. V rámci zachování manželského souladu už léta konzumujeme meloun raději každý zvlášť.

Máti říká, že meloun je hnusná sladká okurka a hodí se tak akorát na krmení pro kozy. Nevím, co ji k tomuhle přesvědčení vede, jako učitelka neměla nikdy možnost proniknout do tajů chovu domácího zvířectva.

Jednou jsem ale musela dát máti za pravdu. Nebyly to sice zrovna kozy....


Evidentně holkám chutnalo.


Ani se u jídla nehádaly

úterý 30. října 2012

Krasavci na vymření

Kytky mají pro fotografování několik předností. Většinou se nehýbou, nemrkají a zatím nevím o případu, kdy by se nějaká kytka rozhodla těsně před cvaknutím spouště zdrhnout ze záběru.


Proto jenom z výše uvedených důvodů se mi povedlo pořídit tenhle obrázek. I když "povedlo" je odvážné slovo.
Poznáte co to je? Ano, jedná se o velmi ohrožený kosatec sibiřský.

Vím, kde jich roste opravdu hodně a i se svým orientačním smyslem slepice jsem schopná každý rok místo najít a dojít se na ně znovu podívat.


Iris sibirica

neděle 28. října 2012

Škodná

Překvapení zase chystá
náš maličký Terorista

chová se jak pomatený
když s ním doma nikdo není

Během chvíle botu zničí
být na něj zlá se mi příčí
musím sáhnout do prasátka
na mazánka jsem holt krátká

Zakoupím si botky nové
tentokrát snad ocelové


sobota 27. října 2012

Trochu naruby?

Svět se zbláznil celičký
když mrňavé holčičky

místo hraní s panenkami
ohání se hokejkami

Z Cibule nám Jágr roste
slyším dneska od ní po sté
Babi, budu hokejista
do baťůžku brusle chystá

Na trénink jde třikrát týdně
mně je z toho trochu bídně
ale naše kočička
na ledě je jednička

úterý 23. října 2012

Ztráta paměti

Všechno už je spočítáno
dělá se mi husina

teď už je to jasně dáno
- pitomců je většina

Jenom osel bez paměti
může svůj hlas rudým dát
co nám řeknou naše děti?
tak to nechci radši znát

pondělí 22. října 2012

Jak se leze z pelíšku

Když sluníčko ráno vstává
musíš taky vyskočit

to je totiž chvíle pravá
kdy je můžeš vyfotit




Tahle fotka se skrývá na pozadí blogu.
Všechny kritické oči prosím o malé přimhouření, protože obrázky nejsou nijak upravované. Ano, velmi správně, neumím to. Zatím.

neděle 21. října 2012

Nechci umřít úplně blbá

Je o mně celkem všeobecně známo, že jsem počítačové dřevo. Kdo mne zná víc, ten by zcela jistě použil i mnohem odvážnější výraz.


Kritika mě obecně nikdy příliš netěší, asi jako každého, ale v tomto případě mi nezbývá, než souhlasit. Ano, i průměrně inteligentní veverka se vyzná v počítačích lépe než já.

Kdykoliv se mi přihodí nějaká příšernost (čudlíky odmítají fungovat a notbůček vstoupí do časově neurčené stávky), volám na pomoc Ajťáka. V mém zoufalství mě nemůže zastavit ani časná hodina ranní, takže synek bývá někdy i silně nenaladěný. V takových chvílích děkuju prozřetelnosti za existenci TeamVieweru, protože Ajťák do příštího osobního setkání stačí většinou vychladnout.

Spolehlivě ovládám pouze programy, které potřebuju ke své práci. Zatím mi to vždycky stačilo a nebyl důvod se pouštět do nejakých experimentů.

Bohužel, před časem mě napadlo založit si tenhle blog. Nebyl to úplně nejšťastnější nápad. Nejen, že se ukázalo, že blog je veliký žrout času, ale došlo mi, že takhle to dál asi nepůjde. Jen jednou, jedinkrát jsem zkusila vložit do článku fotku a výsledek mne opravdu nenadchnul. Přitom na blozích, kam chodím nakukovat, je tolik krásných obrázků.

V notbůčku mám spoustu fotek (ano, dopravil mi je tam Medvěd), některé jsem dokonce fotila sama. Navíc před pár týdny jsem k narozeninám dostala foťák, určený zřejmě pro nemehla mého typu. Dělá všechno skoro sám.

Takže, přátelé, dnešním dne zahajuju novovu etapu svého života. Přijdu na to. Nechci umřít úplně blbá...

Takhle u nás zapadá sluníčko:



Nic moc, uznávám, ale všechno je jednou poprvé. Třeba to příště bude alespoň malinko lepší.

pátek 19. října 2012

Kráska a zvíře

Byla krásná, byla milá
chlapi za ní šíleli

krásu v chlastu utopila
za chvíli ji nechtěli

ani norci u putyky
kde se zpitá válela
musí asi změnit zvyky
takhle skončit nechtěla

čtvrtek 18. října 2012

Nekonečná láska

Miluje ji víc než sebe
je to láska veliká

snesl by jí modré z nebe
denně za ní utíká

Nevěrný jí nikdy nebyl
ona je ta jediná
že se chová jako debil
málokdy ho zajímá

Doma žena ubrečená
nemůže ho zastavit
pokud dávku chlastu nemá
nebaví ho zkrátka žít

sobota 13. října 2012

Nesahej mi na to!

Mám velice kladný vztah k naprosto zbytečným věcem. Ovšem zbytečným z pohledu nikoliv mého, ale spíše mého okolí.


K napsání tohoto povídání mě inspiroval článek u Valin, ve kterém píše, že má za manžela křečka. Napadlo mne trochu se nad tématem zamyslet z druhé strany. Tedy z pohledu střádala.

Genetickou výbavu máme od svých rodičů. Zřejmě půl na půl, nevím, nejsem odborník. Některé geny ale asi budou trochu výraznější, upozadí ty druhé a pak se může stát ledacos.

Můj táta měl roztomilý zvyk, kterým spolehlivě drásal nervy naší máti. Máti, paní učitelka, má velmi vytříbený smysl pro pořádek. U nás doma se nikdy nevyskytovaly ani bakterie, natož nějaké nepotřebné nesmysly. Táta, rovněž pan učitel, měl smysl pro pořádek velice nevytříbený. Dalo by se říct, že pořádek ho lehce iritoval. Neustále kolem sebe trousil drobky a popel z cigaret nebo čibuku. To máti ještě celkem v pohodě zvládala, vyzbrojená smetáčkem a lopatkou. Co ovšem snášela velice těžce, byla tátova vetešnická záliba.

Ráno šel do školy, našel rezavou matičku, sebral ji. Našel pěticentimetrový drátek, sice lehce rezavý, ale stejně se hodil. Různě dlouhých provázků, úhledně smotaných do pidiklubíček, vlastnil mraky. Hřebíčků, rozdělených v plechovkách podle velikosti, měl dvě plné police. Co na tom, že hřebíčky byly rezavé a ohnuté, prostě je potřeboval. Máti vytrvale pátrala, PROČ ty nesmysly shromažďuje a skladuje. Vždycky jí odpovídal, že je to na POTOM, nikdy přece neví, kdy se mu budou hodit.

Po své máti jsem sice zdědila smysl pro pořádek, i když ne tak výrazný, jako má ona, ovšem tátovy střádalské geny mám snad všechny. A možná se mi i rozmnožily.

Neschovávám si sice rezavé hřebíky a drátky, protože pro ně nemám využití, ale jinak se těžce loučím téměř se vším. Medvědova stará pracovní košile je úhledně roztrhána na hadříky a ty jsou uloženy do krabice. Na POTOM. Mohly by se hodit. Knoflíky z košile odstřihám, strčím do košíku se šitím. Určitě je budu někdy potřebovat. Staré časopisy přece nevyhodím. Nepochybně si je budu chtít ještě znovu přečíst.

Samostatná kapitola jsou liché ponožky. Z nějakého záhadného důvodu mi pračka téměř pravidelně sežere nějakou fusekli. Zajímavé je, že většinou Medvědovu. Neustále doufám, že se chybějící ponožka jednou někde nusí vynořit. Existuje přece zákon o zachování hmoty. Zatím se žádná kupodivu neobjevila a lichých už mám plnou igelitku.

Nerada se loučím s botami. Když už se v nich nedá chodit mezi lidi, tak na zahradu budou dobré. Pravděpodobnost, že se dožiju stodvaceti let, abych je všechny stihla mezi záhony úplně zničit, se sice limitně blíží nule, ale to mi nebrání v jejich ukládání do sklepa. Naštěstí nevlastním žádné lodičky, mezi mrkví by se mi v nich pobíhalo zřejmě dost obtížně. Naše sklepy by pojaly zásoby pro menší vojenský útvar, takže prostoru mám k dispozici dost.

Boty se perou o místo s květináči v různém stádiu nakřáplosti, se sklenicemi na zavařování (zásadně nic nezavařuju), s všelijakými krabičkami, dózičkami, lahvičkami a s mnoha dalšími pro mne nepostradatelnými věcmi.

Nedávno Medvěd něco hledal u mne v kanceláři. Nenašel. Rázně odmítl moji teorii, že inteligent se vyzná v chaosu a pořádek je pro blbce. Rovněž omítl pochopit, proč prostě MUSÍM mít v polici vyskládané zákoníky a vyhlášky už od roku 1995. Celkem nekompromisně mě vyzval k totální debordelizaci s tím, že se rozhodně míní zúčastnit na vyklízecí činnosti.

Půl dne jsme strávili tím, že já jsem vytrvale skučela "na to mi nesahej, to je moje" a Medvěd poměrně rozčileně cpal do krabic staré šanony, vyhlášky, kalendáře za posledních pět let, vypsané fixy, kalkulačky bez čudlíků i baterek, dokonce mi sebral i mou dlouho pěstovanou sbírků špačků tužek. To už jsem se vážně zabývala myšlenkou, že ho buď zabiju a nebo se rozvedu.

Naštěstí, když dokončil dílo zkázy a nanosil plné škatule ke kontejneru, polevil v píli i ostražitosti. Toho jsem využila a navečer jsem si krabice zase hezky svižně odnesla do sklepa. Zatím na to nepřišel a doufám, že ještě dlouho nepřijde.

Někdo sbírá jenom známky, moje sbírka je prostě jen trochu rozmanitější. No a co.

úterý 9. října 2012

Nepokradeš!

Zdá se, že už přituhuje
policie zasahuje


Tpolánek naříká
zašili mu Dalíka

Tetelí se strachy-
přijde o své prachy?

Bojí se i chodit spát
že se mu zas bude zdát

jak to na něj praskne taky
stahují se nad ním mraky

Šiška, Dalík, s nimi Rath
můžou si teď v cele hrát

klidně třeba šachy
o všechny ty prachy

co šikovně odklonili
ještě když u moci byli

neděle 7. října 2012

Jak znemožnit babičku

Cibulka navštěvuje obyčejnou vesnickou školku. Naštěstí se široko daleko nevyskytuje žádné soukromé zařízení, kde bychom mohli za její předškolní vzdělávání utácet měsíčně tisíce korun, které stejně nemáme a mít ani nebudeme.


Ve školce pracuje paní učitelka Míša a Cibule ji bezmezně miluje. Božská Míša neustále něco koumá, vymýšlí, připravuje pro děti hry. Nacvičila s prcky i krásné divadelní představení, kde si Cibulka střihla roli Šípkové Růženky.

Nedávno se Cibule přihrnula ze školky opět naprosto nadšená. Paní učitelka v rámci rozvíjení slovní zásoby a vyjadřovacích schopností svěřených cvrčků s nimi hrála hru:
- jeden cvrček řekne 3 různá slova, která ho zrovna napadnou
- ostatní cvrčci musí vymyslet větu, kde se ona 3 slova vyskytují

Až sem to bylo celkem dobré, ovšem Cibule mne informovala, že Božská Míša na stejná slova vždy vymyslela ještě říkanku. Cibule měla ten den svůj pobyt u nás naplánovaný až do večera, takže mi bylo přehledně jasné, co mne čeká a nemine. Nepomohlo moje lákání na malování obrázků, které vždycky spolehlivě zabírá, odmítla i čtení Medvídka Pú. Ne, budeme hrát hru paní učitelky, protože paní učitelka přece, babi, říkala "děti, zahrajte si doma s maminkou a tatínkem, bude se jim to líbit".

Ještě chvíli jsem se snažila Cibuli přesvědčit, že Míša říkala "s maminkou a tatínkem" a ne "s chudákem babičkou", ale nebylo mi to nic platné.

Panstvo, vyzkoušejte si to. Obléval mne smrtelný pot, že nic nevymyslím a Cibule zjistí, že má úplně blbou babičku a ještě to na mne druhý den natře ve školce.

Cibulka byla spravedlivá, mohly jsme se střídat. Já 3 slova, ona větu. Ona 3 slova, já říkanku. Rozhodně mě nešetřila a ke zpracování mi předkládala naprosté koniny. Pár svých duševních perel jsem si zaznamenala, posuďte sami.

Zadání - koník, sandály, marmeláda

Když ti koník žere sandál
je u toho velký randál
dám ti, broučku, dobrou radu
radši schovej marmeládu

Následovala diskuze proč by měla schovávat marmeládu, když ten chudák konik by si ji třeba taky dal. A nemáme být přece lakomí, žejo.

Zadání - pupík, slepice, strašidlo

Strašidel se nejvíce
bojí hloupá slepice
za pupík se popadám
když ti tohle povídám

Opět jsme si vložily diskuzní okénko, kde jsme probraly, že slepice vůbec není hloupá, protože se strašidel bojí naprosto oprávněně. Strašidel se přece bojí každý, i Cibulka, a ta o sobě moc dobře ví, že je chytrá jako liška. Říkala to maminka a ta všechno ví skoro nejlíp ze všech.

A ještě jeden básnický skvost.
Zadání - prasátko, děda, loupežník

Loupežník se ztratil v lese
za stromem se strachy třese
děda poslal prasátko
to ho našlo zakrátko

Jezinka si pro dceru přišla ve chvíli, kdy jsme řešily, jestli prasátko muselo mít baterku, když hledalo loupežníka v temném lese. Chvíli nás zamyšleně pozorovala a když jí holčička nadšeně ukazovala básničky, které jí hodná babička vymyslela, pronesla: "Mami, už to radši nehul".

Tak nevím.

pátek 5. října 2012

Poslední kapka

Z toho, co se děje, jsem totálně znechucená, jsem rozčílená, jsem otrávená a kdybych nebyla vychovaná dáma, tak bych napsala, že jsem už fakt nasraná.


Ještě před pár lety bylo nutné ráno vstát, pelášit do trafiky a koupit si noviny. Pokrok ovšem nezastavíš, takže pro nás, líné kůže, byl vymyšlen projekt "Internet do každé rodiny - nemusíš chodit pro noviny". Není tedy zapotřebí v mrazu a dešti se plahočit kalným ránem, aby se člověk mohl dozvědět, co je nového nejen v českých luzích a hájích. A tím začalo velké zlo.

Bez nutnosti vyvíjet nějakou větší aktivitu jsem si zvykla každé ráno vylézt z postele, uvařit si čaj a vrhnout se do víru internetového zpravodajství. V posledních pár měsících mám však pocit, že spolu s informacemi na mne každý den nějaký zlotřilý i-trpaslík vylije hned poránu pořádný kýbl splašků.

Denně čtu o ztracených milionech, když se zadaří, tak i o ztracených miliardách, o podvodných výběrových řízeních, o zatknutých náměstcích, o ožralých bourajících kamarádech pana primátora, o zatčených zlodějských hejtmanech, o úplatcích při nákupu letadel, o...........o desítkách dalších sviňáren.

Hitem posledních dnů je pistolková aféra pana prezidenta, při které kupodivu nebylo nic ukradeno. Pokud tedy nepočítám, že některým komentátorům chybí mozek a to se neblaze projevuje v jejich hodnocení celé události. Jako po celkové lobotomii se mi jeví i starosta Chrastavy, kandidující na titul Vlezdoprdelka roku 2012, s jeho úlisným dopisem pro Klause.

Zlatým hřebem tohoto týdne je Šiškův majstrštyk na sociálním ministerstvu. A pak že ajťáci jsou odtržení od reality a nevědí, která bije. Tenhle pán je zorientovaný v korupčních tocích víc než dobře. Pan ministr se bije v prsa, jak je zhola nemožné, aby se mu v podzámčí děly nějaké nepřístojnosti, jeho kamarád náměstek je přece vzor všech cností. Sám pan ministr má na srdci jen a pouze blaho potřebných. Vždyť uléhá i vstává s myšlenkou, jak to zaonačit, aby se ušetřilo a trochu peněz zbylo. Ano, ušetřilo, ale zřejmě na důchodcích a invalidech, a zbylo - pro potřebné kamarády.

Když si potom dnes ráno přečtu, že Drábek celou dobu o jednání Šišky věděl a nic špatného na něm nevidí, může se mi někdo divit, že už se mi fakt chce zvracet? Moje babička vždycky říkávala, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Měla pravdu. A já už toho mám dost.

Už nebudu líná a přestanu si číst pohodlné internetové zprávy. Každé ráno doskotačím do trafiky a koupím si.....no třeba Mateřídoušku. Při jejím čtení mi snad nebude na vrhnutí.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...