čtvrtek 30. srpna 2012

Manželské štěstí

Když je Pepa bez nálady
prchá Květuš do zahrady

tam ve skrytu u rybízu
hledá lék na svoji schízu

Chce být ženou bez poskvrnky
vycíděné mít vždy hrnky
prádlo vzorně vyprané
do komínků srovnané

Navíc Pepa vyžaduje
vždy když hormon zapracuje
najít v loži ženu - lvici
ne nějaké dřevo spící

Květuš chce být dokonalá
všech manželských fíglů znalá
moc se jí to nedaří
radši půjde k cvokaři

Ten napíše zobání
které jí snad zabrání
aby jednou za barákem
bodla Pepu šroubovákem

pondělí 27. srpna 2012

Proč nejsem učitelkou

Malé holčičky chtějí být většinou princezny, zpěvačky nebo paní učitelky.


Už od útlého dětství jsem v tomto směru měla celkem jasno. Princezna ze mne nebude, protože princezny nosí krásné šatičky, mají dlouhé zlaté vlásky a neperou se. Pro mne sukýnka byla za trest, vlásky byly dlouhé maximálně pár centimetrů a prala jsem se, většinou s klukama, dost často.

Zpěvačku jsem musela ze svých plánů také škrtnout. Ač obdařena celkem slušným hudebním sluchem, můj zpěv by se dal přirovnat ke krákorání hodně nastydlé vrány. Při hudební výchově jsem odmítala zpívat, za což jsem si vysloužila nejednu pětku. Před propadnutím mě zachraňovala recitace textů písniček a znalost not.

Že ze mne nebude paní učitelka, jsem se rozhodla záhy po nástupu do první třídy. Paní učitelka byla moc hezká, ale měla jednu podstatnou vadu. Byla to moje máti.

Být méně odolný jedinec, založila bych si už v první třídě na solidní schizofrenii. V naší rodině se traduje historka, jak se malá Mengano přihlásila a oznámila matce učitelce:
"Soudružko učitelko, já si s tou plastelínou nesmím hrát, maminka mi to zakázala, protože jsem se posledně umazala jako prase."

Moje smyčky, kolečka a čárky v první písance byly naprosto výstavní, máti je ovšem chtěla mít ještě výstavnější. Že jsem četla ještě před nástupem do školy, nebylo vůbec podstatné. Musela jsem číst nejlépe ze všech. Řeči na téma - když chceš jedničku (nijak extrémně jsem po ni netoužila), musíš si ji zasloužit, mě provázely po celý rok. A nejen ten první.

Jakmile jsem opustila první třídu a do spárů mě uchvátila jiná pedagožka, máti se trochu zklidnila a dál už mě čekal jen běžný život dítěte z kantorské rodiny. O každém školním průšvihu byli rodiče kantoři informováni snad ještě před tím, než se stal. Všichni spolužáci si samozřejmě mysleli, že je mi nadržováno, přestože opak byl pravdou.

Máti své pedagogické vlohy nadále uplatňovala už jen doma. Bráchu i mne udržovala v permanentní bojové pohotovosti propracovaným souborem příkazů, nařízení a zákazů. My jsme naopak používali složitou soustavu únikových operací a vzájemného krytí.

Máti byla v době našeho dětství zarputilou likvidátorkou všech myslitelných bakterií. Velmi lpěla na pořádku a čistotě. Můj vrozený sklon k bordelismu ji přiváděl k šílenství a ke komentářům "Po kom to může to dítě mít", načež bystře vyvodila, že za vadné geny je zodpovědný táta, jelikož kolem sebe trousí drobky a košili věší na židli místo do skříně.

Táta byl naštěstí naprostý stoik, pokuřoval si svůj čibuk nebo startky, četl knížku a matčino zoufalství nad nepovedenými dětmi ho nechávalo v klidu. Děti zašmudlané mu nevadily, vadily mu děti blbé.

Měj bohulibý zvyk jak zjišťovat, jak to s naší blbostí je. Z právě čtené knížky namátkou vybral nějaké záludné souvětí, které jsme s bráchou museli rozebrat, určit druhy vět, větné členy, zdůvodnit gramatiku. Byli jsme tak vycepovaní, že bych se neodvážila udělat chybu ani v seznamu na nákup.

Táta razil teorii, že pokud nebudu znát Pascalův zákon, svět se nezboří, ale pokud nebudu umět pořádně česky, je to ostuda rodu.

Jak šel čas, máti ve sbírání bakterií trochu polevila a totálně tuto činnost vzdala po narození malého Ajťáka a Jezinky, které občas hlídala. Na vnoučata je vždycky mnohem mírnější metr než na děti, takže když máti zjistila, že vnoučátka zdědila sklon k chaosu a trousení drobků po své matce, rozhodla se, že jí nábytek opatlaný od čokolády až tak extrémně nevadí.

Máti už je nějaký čas v důchodu a nastal u ní zajímavý vývojový posun. Pokud byla v činné službě, byla paní učitelka a paní učitelky sprostě rozhodně nemluví. Dnes je z ní starší, elegantní, vzdělaná dáma, kterou jsem ovšem nedávno viděla zuřivě mlátit zahradní lopatkou do obrovského slimáka se slovy "ty kurvo rozežraná, já tě zničím".

Když jsem se rozhodovala, na jakou školu půjdu, máti mě varovala, že mi nohy přerazí, kdyby mne napadlo jít na pedák.
Mne to ale samozřejmě nenapadlo ani ve snu. Být učitelka, to je diagnoza a být učitelským dítětem, to je... vlastně taky diagnoza.

pátek 24. srpna 2012

Mým blogerům

Moji milí oblíbení blogeři, obracím se na vás s úpěnlivou prosbou.


Nebudu vás tady všechny vyjmenovávat, seznam je už docela baculatý a byla jsem poučena, že články nemají být dlouhé. Průměrný návštěvník blogu prý totiž nerad čte. Jakmile vidí trochu rozsáhlejší článek, okamžitě odchází nakukovat jinam. Tahle informace mě poněkud znepokojila. Celkem jednoduchým myšlenkovým pochodem jsem došla k závěru, že já jsem návštěvník vysoce nadprůměrný. Blogy, které mne zajímají a baví, čtu velmi bedlivě. Čtu staré články, čtu nové články, čtu komentáře.

A tímto přiznáním se dostáváme k zakopanému psu. A není to žádný ratlík, je to pes baskervillský. Jeden z mých oblíbených blogerů tuto činnost definoval jako závislost. Zjištění, že jsem blogový feťák, mne moc nepotěšilo. Ba naopak.

Ovšem se závislostí je nutno bojovat. Všemi zbraněmi.

Proto prosím - moji milí, oblíbení, nevyjmenovaní blogeři - nazujte si pevné botky, popadněte batůžky s krmením, nechte doma notbůčky a odeberte se někam do lesů, kde rozhodně nebude wifina a ani signál pro mobil. Přestaňte chvíli psát své úžasné články a básničky, sbírejte houby a pozorujte mravence. Jedině tak mi umožníte konečně vyžehlit ty tři košíky vypraného prádla, zašít rozdrbané monterky, oškubat zrající rajčata a vytrhat si obočí.

Vám to neublíží, mně to pomůže a Medvěd si už fakt zaslouží, abych mu upekla bábovku.

pátek 17. srpna 2012

Černé vyhlídky

Pepa je bez dechu
vždyť včera ve spěchu

nechal slipy u Alenky
chybí mu i podkolenky

Nevěrník teď uvažuje -
z průšvihu se nevyzuje
až to zjistí jeho žena
která byla podvedena

Když bude mít velké štěstí
dostane jen jednu pěstí
Růžena je dáma zdatná
její rána není vratná

Pepa bude bit jak žito
i když už teď je mu líto
že si včera u Alenky
zapomněl i podkolenky

Jezinka

Jsem běloška a otec mých dětí je běloch.


Na tom není vůbec nic zajímavého nebo divného, naopak v místě, kde žiju, je to běžný standard. Můj první syn, když se narodil, byl krásné, roztomilé blonďaté miminko s velkýma modrýma očima.

Na druhé dítě jsme nijak nespěchali. Malý Ajťák byl celkem spolehlivý antikoncepční prostředek. Mladou, nezkušenou matku zaměstnával tak, že kdykoliv jsem jen pomyslela na další mimino, naskákala mi kopřivka.

Své první mateřství jsem si užívala v době, kdy stát matky nijak přehnaně nerozmazloval placenou rodičovskou dovolenou. Po roce jsem se tedy vrátila do práce budovat naši rozvinutou socialistickou společnost. Denní maraton mezi jeslemi, zaměstnáním a frontovými boji o banány a toaletní papír byl poměrně náročná záležitost. Mít jedináčka mi vůbec nebylo proti mysli.

Jenže - když chceš rozesmát Boha, mluv před ním o svých plánech. To platilo v mém případě zcela spolehlivě. Když mi doktor potvrdil, že jsem těhotná, cloumaly se mnou vášně. Pár dní jsem se zabývala myšlenkou, že manžela uškrtím. On byl ovšem z novinky nadšený. Celkem jsem se ani nedivila. Jak vypadají plínky, sunar nebo pokakaná dětská prdelka , mu zůstalo v případě malého Ajťáka celkem spolehlivě utajeno.

V následujících měsících jsem se snažila, abych nevypadala opět jako telefonní budka, což se mi povedlo při prvním těhotenství. Náležitě poučena předchozí zkušeností jsem jedla normálně a nikoliv za dva, jak radila babička. I když jsem přibrala pouhých osm kilo, vypadalo to, že se chystám porodit průměrně velkého slona. Poslední měsíc mi při obouvání museli asistovat dobrovolníci, protože jsem si neviděla na boty.

Přišlo finále. Jedné zimní noci mne manžel odvezl do porodnice a odjel trpět domů. V té době byla můžům odepřena možnost přítomnosti u porodu. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale chlapi by měli mít příležitost okouknout si hezky zblízka, jak těžce se dostává ven to, co tak lehce dopravili dovnitř.

Po několika ne zrovna zábavných hodinách přišla konečně na svět Jezinka. První pohled na dceru mi způsobil téměř bezvědomí. Vypadala, jako kdybych si ji uhnala někde v nějaké vyloučené lokalitě. Byla černá. Odnesli ji k prvnímu ošetření a umytí a mně mezitím v hlavě šrotovalo, jak se bude tvářit manžel, až tu naši černou perlu Mozambiku uvidí.

Za chvíli mi Jezinku, už umytou a učesanou, přinesli zpátky. Po podrobnějším prozkoumání se mi ulevilo. Nebylo to tak hrozné, jak se v první chvíli zdálo. Měla na hlavičce neuvěřitelnou spoustu dlouhých černých vlásků a byla opravdu velmi snědá, ale černoušek naštěstí nebyla.

V následujích dnech se malá okresní porodnice docela dobře bavila. V tom týdnu se tam narodilo pouhých pět dětí. Pamětnice vědí, jak se tenkrát mimina na kojení přivážela na dvoupatrových vozíčcích, kde byly děti vyskládané jako malé vánočky. Naše skoro pětikilová Jezinka měla vyhrazeno celé spodní patro a nebylo možné ji přehlédnout.

Ještě několik následujících týdnů, kdykoliv někdo nakoukl při procházce do kočárku a pak spočinul dlouhým zkoumavým pohledem na mně, jsem děkovala Bohu, že je černá Jezinka výrazně podobná svému bílému otci.

sobota 11. srpna 2012

Mazlík na útěku

Jednoho krásného dne se mne dcera s nevinnou tváří zeptala, jestli si může přinést domů sklípkana.


Naprosto nekompromisně jsem tenhle blbý nápad odmítla. Jezinka na mne vrhla zamyšlený pohled a odkráčela.

Už odmala byla Jezina dítě svéhlavé, v pubertě zcela na zabití a teprve na prahu dospělosti se z ní začal klubat poměrně snesitelný tvor. Vzhledem k tomu, že zrovna maturovala, předpokládala jsem, že bude můj zákaz respektovat.
To by ovšem nesměla být naše roztomilá Jezinka.

Za pár dnů se přinesla domů rovnou s celým terárkem, ve kterém seděl obrovský chlupatý sklípkan. Když jsem se probrala ze mdlob, byla jsem odhodlána Jezinu přibít na vrata a tu huňatou bestii vyexpedovat z baráku. Dívenka za pavouka bojovala jako lvice. Odpřisáhla, že se o něj bude vzorně starat, já o něm vůbec nebudu vědět ( pokud zruším návštěvy jejího pokoje) a chod domácnosti nebude jakkoliv rušen.

Medvědovi bylo zcela jedno, že se k nám nastěhoval vetřelec, nevšiml by si, ani kdyby Jezina přitáhla krokodýla. Poněkud jiný názor měl Ajťák. Prohlásil, že má jednak zcela blbou sestru, ale to všichni už dávno víme, a navíc je nejen dementní ale i nebezpečná svému okolí.

Boženka se tedy u nás zabydlela. Obcházela jsem ji uctivým obloukem, protože se mi zdálo, že na mne dost nevraživě civí. Snažila jsem se jí vlichotit do přízně a chytala jsem pro ni v trávě koníky. Koníky celkem ochotně sežrala, ale nějak zvlášť jsme spolu my dvě nekamarádily.

To léto jsme prováděli rekonstrukci panelákového bytu. Kdo zažil, ví o čem mluvím. Nepředstavitelný bordel a všude roztahaný nábytek. Dělali jsme průběžně ve všech místnostech nové podlahy a do toho Medvěd ještě trošičku rozboural koupelnu, aby to bylo z jedné vody na čisto. A v tom všem ještě pobíhali dva malí pudlíci.

Odjela jsem večer do práce, Jezinka se odvlnila někam se svým klukem a Medvěd s Ajťákem slíbili, že než se vrátím z práce, dodělají v kuchyni podlahu.

O půlnoci mi volal Medvěd. Po delších cirátech z něj vylezlo, že Božena není v terárku, už hodinu jí s Ajťákem hledají, ale nemůžou jí najít. V hlavě mi okamžitě naskočily katastrofické scénáře - Božka se plíží po bytě a v nestřežené chvíli zákeřně zaútočí na chudáčky pejsánky, kteří, zasaženi jejím jedem, bídně uhynou. Na mne skočí hned, jak přijedu z práce a pokud se jí nepodaří mne ulovit rovnou u dveří, tak mě zakousne ve spánku.

Medvědovi jsem přehledně objasnila, že domů se dostavím až v momentě, kdy Boženu najdou a zpacifikují. A klidně se v práci utábořím i na pár dní. V následujících třech hodinách jsem v třicetiminutových intervalech volala na bojiště, abych zjistila, jak hoši pokročili v pátrací akci. Hlášení podávali nastřídačku, ale moc optimismu v nich nebylo. V rozházeném bytě s vysazenými dveřmi mohla být ta biologická zbraň ukryta kdekoliv. Pročesávali prostor velice důkladně (alespoň to svorně tvrdili), ale po Božce se slehla zem.

Průběžně mne museli ujišťovat, že psi jsou zatím živí a zdraví a že sedí ve vaně, ve které není ani voda a ani pavouk. Medvěda jsem trochu rozladila požadavkem, jestli by je nedonutil štěknout do telefonu, abych měla jistotu, že žijou.

Teprve po čtvrté hodině ráno se konečně ta blbka Božena našla. Urazila zhruba metr a půl od terárka a zalezla do hromady knížek vyndaných z knihovny. A samozřejmě tohle místo se prohledávalo až nakonec.

Božku ještě pořád máme, ale stejně s ní nekamarádím.

čtvrtek 9. srpna 2012

Medúzy nevoní

Jako dítě jsem byla úplně pitomá.


Tvrdí to moje máti a paní učitelky mají vždycky pravdu. I ty bývalé.

Něco na tom určitě bude. S rodiči jsme pravidelně každé prázdniny jezdili "někam". Na Slovensko, k Balatonu, do Bulharska. V dobách socialistické prosperity to byla hranice možného. Na devizový příslib do Jugoslávie mohli naši zapomenout, táta nebyl perspektivní kádr. Pamětníci mi rozumějí.

Když mi bylo 8 let, vypravili jsme se do NDR na Rujanu. Přestože Baltické moře není Středozemí a tedy i klima je tam poněkud drsnější, bylo tam krásně. Procházela jsem zrovna obdobím (které mi bohužel vydrželo mnoho let), kdy jsem všechno živé toužila mít doma. Sbírala jsem brouky, žáby, ještěrky, šneky a jinou žoužel, nosila si to domů ve sklenicích a přiváděla tím máti k šílenství. Tátovi to bylo celkem jedno, na takové blbiny se vždycky díval s nadhledem. Jen mě pokaždé nabádal, ať ty ulovené ubožáčky netrápím.

U moře jsem své sběratelsko-chovatelské vášni mohla popustit uzdu. Brzy kolem stanu (pro později narozené čtenáře - stan bylo běžné ubytování na rodinné dovolené, jak vypadá hotel, jsem tenkrát netušila) byla slušná sbírka různých skleniček s úlovky. Máti klasicky propadala hysterii, táta kouřil lulku, hrál s ostatními dovolenkáři mariáš a zachovával klid.

Poslední den před odjezdem domů mi máti mé vědecké bádání nekompromisně zatrhla. Všechny exponáty vrátila do přírody a mně slíbila, že jestli budu ještě chvíli řvát, tak mi zcela nepedagogicky zmydlí zadek.

Zrodil se ve mně ďábelský plán. Rodiče přece nemusí všechno vědět. Poslední ráno jsem si ulovila dvě maličké růžové medúzky. U břehu jich plavaly mraky, nebyl to žádný problém. Uložila jsem si je do ešusu (pamětníci opět vědí), pečlivě jsem jim nalila mořskou vodu, aby cestou nestrádaly a ešus jsem uložila k ostatním věcem do kufru naší Škody 1000MB. A vyrazili jsme na zpáteční cestu.

V té době se na bohatě zásobeném českém socialistickém trhu rozhodně nedaly sehnat "silonové" záclony. Soudruzi v NDR je ovšem měli. Máti po takových super záclonách samozřejmě toužila, takže na zpáteční cestě si dvoje v Drážďanech koupila. Záclony se však nesměly dovážet bez toho, aby byly zapsány v celním prohlášení a procleny. (Co je to celní prohlášení si mladší čtenáři zjistí googlováním nebo u rodičů. Zde není prostor na obsáhlý výklad.) Clít se našim pochopitelně nechtělo, jelikož taková kratochvíle lezla do peněz.

Už cestou k hranicím máti několikrát podezřívavě zavětřila a prohlásila, že v autě něco smrdí. Chvíli jsem byla v podezření dokonce i já. Táta tvrdil, že nic necítí, což nebylo nic divného, protože kolem sebe šířil oblaka lulkového dýmu a neucítil by ani přítomného tchoře.

K hranicím jsme přijížděli v atmosféře lehkého stresu. Máti v pravidelných intervalech propadala panice, že celníci záclony najdou a bude průšvih. Já jsem permanentně otravovala, že chci čůrat, protože jsem toužila zkontrolovat své medůzky, jestli se jim dobře daří. Táta prohlásil, že čůrat se bude až za celnicí, teď už není čas.

Když k autu přišla nejdříve pasová a posléze celní kontrola, máti lehce pobledla. Po ujištění z naší strany, že nemáme nic k proclení, si celník přál, ať táta otevře kufr u auta. To už máti pracovala k infarktu.

Táta celníkovi vyhověl a kufr otevřel. A pak už věci nabraly rychlý spád. Z kufru se vyvalil příšerný puch. Celník zalapal po dechu a vytřeštil oči, zřejmě přesvědčen, že nedovoleně převážíme pěkně odleželou mrtvolu. Táta si naštěstí všiml špatně zavřeného mokrého ešusu. A prože mu to pálilo a znal své blbé dítě, tak ešus pohotově otevřel. Smrad nabral grády. Celník zezelenal a jal se zvracet do trávy. Druhý celník, který zatím ještě nezvracel, mávnutím ruky naznačil, ať okamžiě opustíme prostor celnice. Táta mu promptně vyhověl.

Moje k chovu už dávno nezpůsobilé medúzky byly vylity z ešusu hned za hranicemi. Máti nevědela, jestli má ztřískat neposlušného spratka a nebo pochválit chytrou dcerunku za zneškodnění celníků a ušetřené clo. A mně se už ani nechtělo čůrat.

PS. Poděkování Malkielovi, který probudil moje vzpomínky:))

úterý 7. srpna 2012

Terorista

Když je pejsek terorista
tak si slípka není jistá

ani vlastním životem
vrahoun číhá za plotem

Drůbež ječí
já jsem v křeči
to zas bude ostuda
snad mě soused neudá

Hledám viníka
stále uniká
ve vysoké trávě
přehlédneš ho hravě

Objevím ho v květináči
to mi dneska vážně stačí
jorkšírek se tváří mile
ani trochu provinile

On snad čeká pohlazení
za své hnusné zacházení
s tou ubohou drůbeží
kterou obral o peří

sobota 4. srpna 2012

Budík

Dneska ráno za svítání


překazil mi kohout spaní
takhle brzké pobuzení
pro mne vůbec milé není
asi začnu hledat nůž
kohout bude mrtvý muž

středa 1. srpna 2012

Tak jo, kozy ven

Tématem současného týdne není genialita, tématem týdne jsou kozy. Takže se připojím....


Nejsem členkou Autorského klubu, ani jí být rozhodně nemohu. Z několika prostých důvodů:

1) můj blog je malinkaté miminko. Přišel na svět asi tak před měsícem, takže spolu teď prožíváme šestinedělí a zatím k nám nechodí žádné návštěvy

2) neumím si udělat nápaditý design, jelikož jsem dřevo a počítačová grafika je pro mne srozumitelná asi jako návod na výrobu atomové bomby

3) články musí mít určitou úroveň a musí zajímat velké množství čtenářů. To fakt nevím, jestli se mi někdy povede. Nesrším nápady, které bych mohla plynule sázet na web. Nevedu ani dobrodružný život, o kterém bych mohla zájemce informovat.Nerozumím současné muzice, abych mohla psát fundované recenze. Už mi dávno není -náct, není mi ani -cet, takže patřím k menšině zdejších obstarožních blogerů.

Potud vysvětlení, proč nejsem členem AK. Před pár dny jsem zjistila, že se vlastně členem AK nemohu stát nikdy. Nejsem totiž hloupá blondýna, nepadají ze mne vulgarity, sotva otevřu noťas, umím gramatiku a jsem schopna vymyslet víc než holou větu.

Ano, správně, zaregistrovala jsem všeobecnou blogovou rozčílenost nad přijetím geniální Lotky mezi vyvolené. Neodolala jsem a navštívila její stránky. Nestačila jsem se opravdu divit. Ten blog je hloupý, vulgární a k ničemu. Pochopila jsem, proč jste všichni tak rozzuření a vlastně i uražení. Ta holka je blbka, neumí psát a nemá v klubu co pohledávat. Ten, kdo ji přijal ( zřejmě zde rozhoduje o přijetí jediný člověk - to považuji za zvrhlost), by zasloužil nakopat prdel. Jo, i starší dáma používá takové výrazy...

Připojuji se tedy k akci "kozy ven". Jak jsem už napsala výše, nemám věk na odhalování dekoltu. Pojala jsem tedy kozí téma po svém - sousedovy kozy, které běžně tráví svůj čas na dvorku, si užijí celý dnešní den u nás na zahradě. Takže hlásím - kozy jsou venku. A nejsou jen dvě, je jich pět.

Vysvětlit sousedovi, proč se musí kozy přestěhovat, byla docela fuška.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...