Jsem asociál

Je načase konečně přiznat nepříjemnou pravdu. S mým charakterem to zřejmě nebude tak úplně v pořádku. Chybí mi empatie a porozumění pro potřeby jiných. Jsem lakomá a sobecká.

---

Neříká se mi to lehce, ale opravdu nesnáším některé bezdomovce. Není to proto, že smrdí. Já vlastně ani nevím, jestli smrdí. Zatím mne nenapadlo žádného z nich nějak zblízka očuchávat. A možná, i kdyby opravdu smrděli, vadilo by mi to na nich ze všeho nejméně.

Lezou mi na nervy svou nevychovaností a vlezlostí. Vůbec nechápou, že o ně nestojím a že mě pohled na ně opravdu totálně znechucuje. Jsou dokonce přesvědčeni, že je mojí povinností se postarat, aby měli co jíst. To se mi skutečně vůbec nelíbí. O svém milosrdenství hodlám rozhodovat sama a nikoliv na základě drzého nátlaku.

Jsou leniví, neužiteční a otravní. Neumějí nic pořádného, jen se všude roztahují, obtěžují a škodí. Jsou odporní a je nejvyšší čas vymyslet konečné řešení. Ač jsem jemná a vychovaná dáma, několikrát jsem takového přivandrovalého bezdomovce fyzicky napadla. Nikdy bych nevěřila, že mi spáchání násilí může způsobit takové potěšení.

Jako zbraň se mi nejlépe osvědčila motyčka. Slimáky je třeba bez milosti vyhubit.

nesnáším je

Tenkrát v srpnu

Z dětství si toho moc nematuju. Ještě asi nejsem v tom správném věku, kdy sice nebudu vědět, co jsem měla ráno k snídani, ale naprosto přesně si vzpomenu, co se dělo před padesáti lety v úterý odpoledne. Jednu noc z dávné doby si ale pamatuju poměrně dobře.

---

Oba moji rodiče byli učitelé. Kdo nezažil, nepochopí. Znalci vědí, že matka učitelka je pro dítě pohroma. Oba rodiče učitelé jsou pohroma na druhou. Vždycky jsem se proto těšila na prázdniny. Máti si potřebovala zregenerovat nervovou soustavu poničenou fakany ve škole a tak svého fakana šoupla k babičce do vesnické chaloupky.

Čekalo mne vždy pár báječných týdnů, kdy bylo každému zcela ukradené, jestli mám čisté ruce a napsané úkoly. Babička s dědou měli zcela jiné priority než vyjmenovaná slova.

Jednou v noci mě vzbudil veliký randál. Babi s dědou už byli také vzhůru. Zvědavost je větší než strach a tak jsme šli na výzvědy. Nikdy nezapomenu, jak jsme stáli u silnice, malý prcek v pyžamku, babi v dlouhé flanelové košili, děda v bílých podvlíkačkách, a zírali na valící se obrněné transportéry a nákladní auta. Babi brečela a věštila, že bude válka, děda nadával. Já jsem netušila, co se děje.

Během noci na louce u kravína vyrostl vojenský tábor. Ráno po vesnici lezli po zuby ozbrojení cizí vojáci a divnou hatmatilkou škemrali o vodu a chleba. Prázdniny mi trochu zhořkly. Babička vyhlásila časově neomezené stanné právo.

Za pár dnů přijeli pobledlí rodiče. Dospělí vedli řeči, kterým jsem nerozuměla, o věcech, které mě nezajímaly. Pochopila jsem jen to, že začátek školního roku se trochu odkládá a zůstanu zatím u babičky. To mne opravdu potěšilo, moje touha po vzdělání nebyla nijak veliká.

V celé rodině jsem byla rozhodně jediná, kdo se tenkrát ze vstupu sovětských okupačních vojsk radoval.

Odposlechnuto při večeři

Někdy se to tak povede, že během chvíle dostanete bez vlastního přičinění tolik informací, že se vám hlava zatočí. Nebo se třeba můžete udusit na rajčeti.

---

Vyšli jsme si s Medvědem na večeři. To je docela událost, protože doby, kdy mě tahal na rande a snažil se mi vyklovat díru do hlavy řečmi o lásce, zmizely někam do neznáma. Zcela neromanticky jsme při svíčkách rozebírali problematiku kázeňských prohřešků naší Kačenky a schylovalo se k prudší výměně názorů na téma "kdo za to může", když se od stolu za mými zády ozval rozhovor:

"Hele pocem, si představ, ten kretén mi řek, že sem kurva"

"Ty vole, to je debil. Co si mu na to řekla?"

"No co asi. Poslala sem ho do prdele. Jako jo, dám skoro každýmu, kor když se vožeru, ale prachy neberu. Tak vo co mu jako de..."

Zaskočilo mi rajče. Zcela nespolečensky jsem se ohlédla, abych si prohlédla autorku tak jiskřivé myšlenky. Za mnou seděly dvě roztomilé náctileté blondýnky a způsobně cucaly brčkem pomerančový džus.

Dívenky pokračovaly ve své úderné konverzaci a Medvěd se dobře bavil. Obzvlášť ve chvíli, kdy ta, co rozhodně odmítla to ošklivé nařčení, podrobně líčila svůj poměrně neobvyklý sexuální zážitek z poslední párty.

Já jsem se bavila trochu méně. Při chroustání hranolků jsem dumala nad tím, jak prapodivný život některé dnešní mladé holky vedou. Váží si vůbec samy sebe?

Končíme, odcházíš

Moje milá ženo Ivo

já mám fakt rád svoje pivo

snaž se holka pochopit

že bez knajpy nelze žít

---

Tam jsou moji kamarádi

co si vždycky vědí rady

bez nich bych byl ztracený

možná víc než bez ženy

No jak myslíš, Venoušku

takže jsem ti na zkoušku

zabalila batůžek

odnes si ho Na Růžek

Tam ti chlapi poradí

kde máš složit pozadí

Mě už totiž nebavíš

jenom chlastáš a pak spíš

Končím s tebou, fešáku

mám tvé kecy na háku

Hugo je debil

Aby si člověk užil trochu adrenalinu a vzrušení, nemusí nutně podniknout výpravu do Himalájí nebo lovit v Africe nosorožce. Celkem postačí bydlet na vsi a mít nevšední sousedy.

---

Paní Chytrá patří do kategorie sousedek, které vám permanentně narušují nervovou soustavu množinou drobných pitomostí, jež čas od času oživí náloží semtexu.

Téměř přesně před rokem bylo krásné, poklidné letní ráno. Se Snaškou jsme seděly na terase, pily kafe a moudře rozprávěly. Vtom se ozvalo temné zapraskání a než jsme se stačily rozkoukat, vypukl na dvorku paní Chytré teroristický útok. Alespoň tak to v první chvíli vypadalo.

Když se usadil prach, zjistily jsme, že došlo na Medvědova slova. Už minimálně půl roku věštil, že "bábě ta stodola jednou musí spadnout na hlavu". Naštěstí v inkriminované době paní Chytrá nebyla na dvoře, jelikož se účastnila ranního sletu místních drben před konzumem.

Ze stodoly zůstaly jen obvodové zdi, trámy a krytina se vkusně rozprskly do okruhu mnoha metrů. Další dny jsme prožili ve zvědavém očekávání, co se bude dít. Paní Chytrá bydlí se svým synem Hugem, jeho manželkou a dvěma malými dětmi. Logicky jsme předpokládali, že Hugo, statný pětatřicátník, vklouzne do monterek a postará se o likvidaci poměrně neestetického bordelu.

Hugo měl ovšem jinou představu o trávení léta a tak se i nadále poflakoval po dvorku v bílých teniskách a značkových džínách. Je celkem dobře vytrénovaný ve vyhýbání se slepičincům, tudíž mu nedělalo problémy skotačit mezi troskami, aniž by se umazal.

Přišel podzim a u paní Chytré se nepohnula ani cihla. Hugovi se do práce nechtělo, jelikož zásadně nedělá vůbec nic a měnit zvyky nehodlal. Teprve těsně před Vánocemi paní Chytré zřejmě ruply nervy a Hugínek byl donucen k akci. Pozval partu kamarádů a pod jeho metodickým vedením byl vztyčen nový krov. Hugo je ovšem spořivý, takže chlapci použili většinu starých trámů. Veledílo přikryli plachtou, přitloukli pár laťovek a bylo hotovo.

Od letošního jara se Medvěd snažil Hugovi nenásilně vysvětlit, že by měl se střechou něco udělat. Plachta nedrží, prší mu do zdí a do trámů, koleduje si o další malér. Hugo byl přesvědčen, že času je dost a Medvěd se zbytečně stará.

Minulý týden přišla bouřka s vichřicí. Netrvalo ani pět minut a Hugova perfektní plachta si sbalila svých pět švestek a odlétla kamsi za obzor. Trámy odolávaly o chvilku déle a pak se spořádaně odebraly zpátky na zem, kde to už znají a mají tam vyležené místečko. Stodola se vrátila do předrekonstrukčního stavu, jen se vylepšila o část nově zbořené zdi.

Lamentující paní Chytré poskytl Medvěd informaci, která pro ni jistě nebyla novinkou - Hugo je prostě debil.

To mám za to

Pár posledních týdnů jsem se věnovala skuhrání. Vadilo mi, že je vedro, že je sucho, že musím zalévat, že vůbec neprší. Frfňání zřejmě překročilo únosnou míru a tak přišel trest. Přímo nebeský.

---

Letos se mi na zahradě dařilo. Vykvetlo všechno, co vykvést mělo. Dokonce i jiřina, kterou se Kačenka na jaře pokusila několikrát přesadit. Přežily a chystaly se vykvést gladioly, kterým Káča trochu okousala stonky. Po mnoha letech se rozhodl vykvést i ibišek, který se toho zatím ještě nikdy neodvážil.

Neobjevily se mšice ani molice. Zdatně jsem bojovala se slimáky a podařilo se mi zvítězit. Mé srdce zahrádkáře plesalo.

Medvěd si zcela překvapivě vzpomněl, že mi v zimě zlomil ruku a jako pozdní bolestné mi přinesl vytouženou žlutou lilii. Netuším, jak to dokázal, protože kytky zásadně nekupuje a nerozezná orchideje od mrkve.

Místo abych si užívala vší té rozkvetlé nádhery a pilně bez keců pobíhala s kropáčem, záviděla jsem všem, kteří nemuseli, protože u nich občas sprchlo. Máti ze vzdálenosti deseti kilometrů hlásila večerní přeháňky a svěží vzduch. Všude okolo zapršelo, jen v té naší pouštní vísce nekáplo už skoro měsíc.

Tak dlouho jsem remcala, až jsem si vykoledovala trest. Téměř bez varování přišla bouřka, jakou jsme tady ještě nezažili. V jednu chvíli romanticky zapadalo sluníčko za kopec a za pár minut se z nebe lily proudy vody. Zvedl se vichr a vyjeveného jorkšířího Teroristu usadil do bohyšek. Než jsem ho mezi lupeny vylovila, byla jsem úplně promočená.

Bouřka trvala necelou půlhodinku, ale vydýchávat ji budu tak pět let. Zahrada vypadá, jako kdyby tudy projely tanky. Z kytek jsou oškubaná košťata, květináče vysypané, ostružiny sklidil vítr. Pravda, přibyly mi dva truhlíky se zbytky muškátů, ale to mne moc nepotěšilo. Patří paní Chytré a uvelebily se mi na skalce.

Přiznám se, že mi ukápla i slzička. Už dva dny chodím mezi tou spouští a nejraději bych někoho nakopla. Jen nevím koho.

Bylo, není.

Jsem obětí diskriminace

Po přečtení několika článků na téma týdne Zážitky z MHD mi je do pláče. Cítím se ošizená, okradená a diskriminovaná. Svět je nespravedlivý a budu si stěžovat. Zatím sice ještě přesně nevím kde a u koho, ale zjistím si to.

---

Je přece zcela nemyslitelné, aby si výhod jízdy v MHD a zážitků s tím spojených užívali jen někteří. Obyvatelé větších než malých měst mají své autobusy, trolejbusy a tramvaje. Pražáci si ke všem těmto vymoženostem dopřávají ještě jízdu metrem. Kdo ale myslí na nás, obyčejné venkovany?

Také chci zažít adrenalin odpolední špičky v narvaném autobusu, obzvlášť v parném létě. Chci stát na rozpáleném tramvajovém ostrůvku a doufat, že tramvaj přijede dřív, než se mi podaří zkolabovat. Chci vidět skutečného živého revizora, pokud možno v přímé akci, abych si nemusela myslet, že existuje jen v lidovém vyprávění.

Ráda bych hodinu visela na autobusovém madle a tiše se modlila, aby mě konečně jeden z těch rozječených puberťáků pustil sednout. Za vyloženě diskriminační považuji to, že je mi prakticky znemožněno setkat se s nějakým vydařeným úchylem. Jak mohu zemřít a nikdy nepoznat opravdového frotéristu?

Mám nezadatelné právo na to, aby i mne okradla v nacpané tramvaji partička snědých kapsářů. Požaduji tak mnoho? Myslím si, že ne.

V následujích dnech se proto obrátím na člověka nejpovolanějšího. Náš pan prezident slíbil, že bude prezidentem všech a jen ošklivé hlásky říkají, že nemluvil tak úplně pravdu. Bude mít tedy jistě pochopení pro můj požadavek:

Spravedlnost a rovnoprávnost pro všechny - tramvaj a metro do každé vesnice!

Za všechno můžou kytky

Mám ráda kytky. Mám jich hodně. Doma v květináčích, venku v kamenných korytech, truhlících a na záhonech. Medvědovi jsou venkovní kytky víceméně ukradené, domácí kytky mu lezou na nervy. V rámci zachování manželského příměří se ovšem zdržuje veškerých komentářů.

---

Nijak zvlášť mě nebaví kytky zalévat. Především ty, které jsem si v záchvatu demence umístila do hůře přístupných míst. Ač nejsem žena diblík a leckams dosáhnu, jsou chvíle, kdy musím použít stoličku.

Přetrvávající hice mi zřejmě poněkud požraly mozkové buňky a já si bosa stoupla na stoličku, kterou jsem už předtím stačila trochu polít vodou. Následoval držkopád, přesněji řečeno prdelopád doprovázený rachotem, který Medvěda bleskurychle zvedl od počítače, kde právě zasněně zíral na dokumentární záběry ze svého čtyřkolkářského bláznění.

Svou tělesnou schránku jsem zaparkovala do květináče s dracénou a jen těsně minula otevřené skleněné dveře na terasu. Při prvotním ohledání to vypadalo, že jsem spadla do drtiče na odpadky. Zedřený loket, z kterého kapala krev na podlahu, otékající koleno a stehno s dírkou, kolem které se začínala tvořit moc pěkná modřina.

Na pohotovosti, kam mě Medvěd nemilosrdně odtáhl, bylo narváno. Přibližně deset chlapů, všichni potlučení, odření a špinaví. Po chvíli vzájemného okukování se mne jeden z nich zeptal, jestli jsem taky spadla z kola. Jak jsem pochopila, oni byli učastníci nějakého zběsilého pánského výletu na kolech a nějak se jim nezadařilo.

Dvě hodiny čekání mě moc nenadchly, ale dočkala jsem se. Doktor v ordinaci předpokládal, že patřím k zdecimovaným kolařům a trochu ho udivilo, když jsem pád z kola popřela. Pravil, že když to nebylo kolo, musela jsem se takhle zřídit na bruslích. Po mém vysvětlení, že jsem pouze zalévala kytky, to vypadalo, že místo chirurgického ošetření mě rovnou pošle na pozorování na psychiatrii.

Na rentgenu byl vtipálek, který mě varoval, že po tolika snímcích můžu v noci začít světélkovat. Informovala jsem ho, že to mi vůbec nevadí, jelikož jsem zvyklá. Nad mou hlavou permanentně svítí svatozář. Neztrácím čas zbytečnou skromností.

Nic zlomeného, pouze mnohočetné zhmožděniny a trochu pocuchaný meniskus. Zafáčovaná noha od lýtka do půlky stehna je v současných vedrech opravdu nezapomenutelný zážitek. Naštěstí mám nakázáno si koleno pilně ledovat. To mě baví.

Já být moje pojišťovna, tak už si dávno vypovím smlouvu.

Pokusila jsem se zdokumentovat modřinu. Fotka je tak šeredná, že si nezaslouží spatřit světlo blogového světa.