neděle 7. června 2015

Kájínek vystrkuje růžky

Většina chlapů, kromě chronických podpantofláků, je zřejmě přesvědčena, že jejich slovo je v domácnosti zákonem. Nejinak je tomu u nás. Medvěd se dopustí myšlenky, vydá rozhodnutí a očekává, že zbytek rodiny (tedy já a psi) v němém úžasu nad genialitou nápadu uvede nařízení do praxe. Léta, kdy jsem se o evidentně pitomém nápadu pokoušela diskutovat a hledala úderné argumenty proti, jsou dávno pryč. Poučena roky zkušeností jsem vyvinula metodu, kdy je vlk nažraný a kozy si pěkně dělají jenom to, co chtějí. Metoda je to tak báječná, že ji beze zbytku přijali za svou i Kačenka s Teroristou. Rovněž malý Kájínek se v problému zorientoval překvapivě rychle.


Terorista (budiž mu skalka lehká) nesměl spát v posteli. Medvěd na tom nekompromisně trval, takže pejsek v posteli sice spal, ale ne tak často, jak by si jistě přál. Kájínek si stejný příkaz vyslechl hned první den, kdy jsme si ho přivezli domů. Štěňátko se ovšem projevilo jako tvrdý vyjednávač. Rozhodně nemínilo strávit noc o samotě, plakalo tak usilovně, že ve tři ráno Medvěd vyvěsil bílou vlajku a "tak jo, ale jenom dneska". Kájínek se vítězoslavně uvelebil na peřině a poťouchlé jiskřičky v jeho očkách napovídaly, že tohle je teprve začátek. Od té doby samozřejmě nikde jinde noci netráví.

Medvěd se doma vyskytuje pramálo, takže Kájínek za hlavní domácí božstvo považuje mne. Naučila jsem se našlapovat zlehka jako kočka, protože mám pejska neustále přilepeného za patami a hrozí, že ho v nestřeženém okamžiku zašlápnu. Neudělám ani krok, aby mě okamžitě nenásledoval. Jsou ovšem chvíle, kdy tuto jeho roztomilou přítulnost moc neoceňuji. Na záchodě si opravdu raději užívám intimní samoty, ale Kájínek nemá pro tak výstřední nápad vůbec žádné pochopení. Dokáže za zavřenými dveřmi uspořádat takový virvál, že o klidném ranním rozjímání si můžu nechat tak leda zdát.

Prvních pár dnů se zdálo, že máme malinké roztomilé štěňátko, které za mnou celý den capká, pěkně spořádaně papá a v noci spokojeně spí. Omyl, veliký omyl. To se jen Kájínek rozkoukával, aby mi mohl následně předvést, že jsem si domů přinesla kilo a půl dynamitu. Byt proměnil v dobře zavedené smetiště. Kam se na něj hrabe Medvěd. Všude se válejí plyšáci, nahryzané kostičky, míčky, boty, ponožky, tužky, klubíčka... Něco z toho jsou Kájínkovy legální hračky, ostatní permanentně krade a roznáší.

Už jsem se vážně zamýšlela nad tím, že Kájínek je poněkud záhadná hříčka přírody. Podivný kříženec psa, veverky, klokana a dostihového koně. Ze země vyskočí nejen na gauč (to je naprostá samozřejmost), ale i na stůl. Velmi rád se pohybuje ve výškách, takže se prohání po opěradle sedačky, elegantně seskočí na zem, v plné rychlosti se prožene několikrát dokola obývákem, vyskočí na můj pracovní stůl, v letu sebere propisku (gumu, fixu, cokoliv) a pádí do předsíně. Udělá bleskový obrat, odhodí to, co zrovna ukradl v obýváku, popadne pantofel a maže zpátky. Cestou se v kuchyni potřebuje napít, pantofel zapomene u misky s vodou a tak si letí uloupit něco jiného. Jako ideální se mu jeví rozečtené noviny na stole. Ukryt pod vlajícím denním tiskem sprintuje do koupelny, kde noviny zacuchtá do již nepoužitelné koule, čímž o ně ztratí zájem. Jelikož je velmi pilný a nesnáší lenošení, okamžitě vymyslí náhradní činnost. Z přihrádky si vyloví rezervní zubní pastu a odpádí směr pelíšek. Po třech minutách mi dojde, že nevidím Kájínka odněkud někam pelášit a zbystřím. Dílo už je ovšem dokonáno. V pastě je tisíc malých dírek, Kájínek je zamatlaný od hlavy po ocásek a má hezky svěží dech.

Kačenka je z Kájínka už celá tumpachová. Psík má utkvělou představu, že patřím jen a pouze jemu, takže kdykoliv se Káča ke mně přiblíží, změní se Kájínek v kobru. Vyjede po ní, poskočí, bleskově ji kousne do čumáku, zdrhne. Úspěšnou akci okamžitě zopakuje. Káča vyvaleně čumí a neví, která bije. Když ji poštipovaní té pekelné tryskomyši začne lézt na nervy, rozhodne se, že ji uloví. To Kájínek samozřejmě nemíní připustit. Rychlostí blesku prchá, Káča ho mohutnými skoky stíhá. Už už ho má, Kájínkovi začíná téct do bot. Hlavička mazaná si však poradí. Na místě se obrátí a žene zpátky. Než se Káča zorientuje a udělá otočku, je Kájínek v prachu. Takhle ji několkrát povodí po zahradě. Kačence se pranic nelíbí, co si ten skřítek dovoluje, ale chytit se jí ho nepodaří. V momentě, kdy Kájínek usoudí, že Káču prohnal tak akorát, mi skočí do náruče a má vyhráno. Pokud si ho Káča přijde zkontrolovat, opět ji bez varování štípne do čumáku. Zdrcená Kačenka odchází s výrazem "jdu blejt, velebnosti".

Myslím, že Kájínek se adaptoval na nové prostředí velmi rychle a bude pro mou duševní svěžest velkým přínosem. Jen Kačence ještě musím vysvětlit, že její naléhavou žádost, abychom toho malého zmetka urychleně vrátili tam, odkud přišel, nemohu akceptovat.




Kájínek rád přiloží tlapku k dílu.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...