pondělí 12. ledna 2015

Čekání na bobek

Nemám ráda Vánoce. Nejen pro to všeobecně rozšířené konzumní šílenství, ale hlavně proto, že v mém okolí v tomto období poměrně pravidelně řádí prapodivné temné síly, které mi ze života dělají malé soukromé peklíčko. Kdykoliv se semele nějaký skutečný malér (skutečný, tedy ne že Kačenka ukradne naporcovaného kapra), vím, že Vánoce jsou za dveřmi.


Nejinak tomu bylo letos. Do vánočního týdne jsem nakráčela ve stavu naprostého šílenství, kdy už jsem měla všeho totálně plné zuby. Neuklizeno, neupečeno, nic připraveno, a já na pokraji sil po sérii dvanáctihodinových pracovních směn, kdy bylo nutné "zaskočit" za zaměstnance, kteří se rozhodli, že pracovat je už nebaví. A rychle sehnat nové? Utopie. Když slyším v televizi Sobotku blábolit o kruté nezaměstnanosti, nakopala bych mu s chutí trusník. Jsem zaměstnavatel a vím, že hodně lidem se prostě dělat nechce.

Malá jiskřička naděje, že bude snad konečně trochu klid, se ukázala až těsně před Vánocemi. To už jsme byli s Medvědem velice pěkně rozhádaní, jelikož pouhé míjení se mezi dveřmi, neustálý stres, kopice nevypraného prádla a namazaný chleba k obědu manželství příliš neutužují. Prskali jsme na sebe jako dvě zlostné kočky. Romantika nadcházejících svátků nám byla srdečně ukradená, pečlivě jsme se soustředili na probíhající domácí válku.

Vincent van Gogh si v záchvatu šílenství uřízl ucho. Mé rozervané duši stačilo ke štěstí ušmiknutí copu. V tvůrčím rozletu mě poněkud zbrzdily tupé nůžky, díky nimž jsem cop pižlala poměrně zdlouhavě. Výsledek byl očekávatelně příšerný. Přivolaná Jezinka se dostavila se svým kadeřnickým kufříkem a při pohledu na mou neotřelou vlasovou kreaci se zhroutila smíchy. Během přednášky o ne zcela psychicky vyrovnaných matkách opravila dílo zkázy a ze mne byl najednou zcela jiný člověk. Asi opravdu platí "dlouhé vlasy, krátký rozum", protože pod krátkým sestřihem uzrála behem odpoledne geniální myšlenka. Pečlivě jsem zahrabala válečnou sekeru a příjemně naladěná jsem očekávala Medvědův návrat na bojiště.

Léčba šokem zafungovala stoprocentně. Medvěd byl tak vyjevený z nové ženy, že naprosto zapomněl, že ještě ráno jsme byli rozhodnuti jeden druhého sežrat. Pod olivami se rozhostil klid a mír a Vánoce mohly konečně vypuknout v plné síle. Po obhlédnutí mé zdecimované domácnosti Jezinka bystře usoudila, že tentokrát Štědrý večer prožijeme všichni u ní. Mým jediným úkolem bylo napéct "přiměřeně" vepřových řízků, kapra si vyhradila dcerka pro sebe. "Přiměřeně" jsem odhadla na patnáct, protože Medvěd už od rána tvrdil, že zmírá hlady a tajně sbíral drobky od vánočky z kuchyňské linky a hrozilo, že Teroristovi v nestřežené chvilce spořádá granulky z mističky.

Přesunuli jsme se k Jezince, kde mne poněkud překvapilo kapánek husté ovzduší. Máti seděla v poklidu v obýváku a zřejmě v zájmu zachování duševní rovnováhy si četla v Atlasu hub. Jezinka místo smažení rybích řízků pochodovala po kuchyni s vařečkou v ruce a pronášela dlouhý monolog na téma "já tu holku jednou přerazím". Vysvětlení se skrývalo v koupelně, kde uslzená Cibule zírala do vany s čile plovoucím kaprem.

K večeři jsme pochopitelně měli pouze vepřové řízky a Cibulka jen zářila. Vzhledem k tomu, že ze všech našich psů byl přítomen pouze jorkšíří Terorista, nebyla vánoční atmosféra ničím narušována. Skandál vypukl až o pár desítek minut později. To už byly dárky rozbaleny, káva a víno na stole a šťastná Cibule, která dostala vytoužené lego, uhnízděná na zemi, kde se jala okamžitě stavět. Pečlivě kolem sebe rozložila drobné dílky stavebnice a požádala ještě o jeden řízek, protože jí při rozbalování dárků zřejmě vyhládlo. Terorista jí asistoval se stavěním a pilně loudil. Za chvíli se ovšem ozval řev. Nevím, jak to ti dva spolu dokázali, ale Teroristovi se podařilo s kouskem vyžebraného řízku pozřít i hlavičku legového panáčka. Cibuli málem trefil šlak. Nejdřív nářek a slzy, pak nekompromisní požadavek, aby pejsek okamžitě vrátil, co ukradl. Trvalo mi hodnou chvíli, než pochopila, že si bude muset počkat. A vůbec se jí nelíbilo, jakým způsobem jí Terorista zcizenou hlavičku vrátí.

Druhý den jsme se vyzbrojily klacíkem a šly napjatě čekat na bobek. Snad mě nevidělo moc zvědavých očí, jak se na Boží hod hned zrána zaujatě šťourám ve psím hovně.







Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...