středa 27. listopadu 2013

Chci si za blog platit

Život mě naučil určité trpělivosti. Vím, že nic není hned, leckdy si člověk musí počkat. Všechno má ale své meze. Sice platí, že trpělivost růže přináší, ale bez růží se momentálně klidně obejdu.


Co mi ovšem převelice chybí, je kvalitní fungování blogu. Vypadá to, že všichni místní ajťáci dostali padáka a server provozuje hejno škodolibých trpaslíků. A ti se činí, seč jim jejich naprosto levé ručičky stačí.

Chcete někomu okomentovat článek? Pořiďte si antidepresiva, protože po hodině marného zkoušení budete zralí na pořádnou dávku. Jste odvážní a chcete dokonce psát komentáře u svých vlastních čláků? Tak na to rovnou zapomeňte a jděte raději žehlit. Budete mít alespoň dobrý pocit, že zbytečně nemrháte časem.

Rozhodně ale nepiště článek. Tedy pokud nejste zrovna masochisti, kterým dělá radost pořádná dávka sebetrýznění. Je totiž pouze jen na uvážení blogových trpaslíků, kdy a jestli vůbec spatří vaše dílo světlo světa.

Pokud je něco zadarmo, zákonitě to nemůže být nijak oslnivě kvalitní. Momentálně se o tom všichni přesvědčujeme na vlastní kůži. Já si ráda za kvalitu připlatím. Co je dnes taková stovka? Nic. Krabička lepších cigaret. A třeba by i ta jedna jediná stovka měsíčně od každého blogera znamenala, že dostaneme službu, nad kterou si nebudeme houfně ze zoufalství rvát vlasy.




sobota 23. listopadu 2013

Když se nevydaří den

Fotografování rozhodně není moje silná stránka. Existuje spousta věcí, které umím výrazně lépe. Například velice pěkně mi jde drobné poflakování, při kterém ovšem budím dojem pilné činnosti. Poměrně značných úspěchů dosahuji i v disciplíně "jak vymámit z jalové krávy tele". Medvěd by mohl vyprávět.


I když jsem fotograf mizerný, čas od času (s trochou rozpaků) do článku nějakou vlastnoruční fotografii vložím. Dnešní fotku jsem však nepořídila já. Možná bohudík. Jen se mi převelice zalíbila.

Čestně prohlašuji, že já jsem to nefotila, viselec není Medvěd a to rozčilené stvoření opravdu nemá s Kačenkou vůbec nic společného.



Kdo nevěří, ať sem běží.

středa 20. listopadu 2013

Klika cvakla, Káča letí

Nikdo není neomylný, všichni občas děláme chyby. Inteligentní člověk se ze svých chyb poučí a přístě se jim dokáže vyhnout. Pokud je tato teorie pravdivá, tak moje inteligence se limitně blíží nule.


Snaška mi dala recept na estonský kringel. Medvěd poměrně umanutě vyžaduje k snídani jakoukoli "buchtu", takže receptů není nikdy dost. Dlouholetým tréninkem jsem se vypracovala téměř k dokonalosti a výstavní bábovku zvládnu i v polospánku. Jsem prostě hvězda.

Bylo zřejmě načase trochu mi přistřihnout peříčka. S kringelem jsem si poněkud naběhla na vidle. Recept a postup se jevil jako poměrně jednoduchý. Na první pohled žádný zádrhel. Kynuté těsto, rozválet do obdélníku, pomazat máslem, posypat cukrem se skořicí, zatočit jako závin, podélně rozříznout. Až sem idylka.

Rozříznuté pruhy smotat a stočit do věnce. Tahle fáze výroby mě téměř dohnala k výskoku z okna. Rozříznuté pruhy naprosto odmítaly spolupracovat a rozhodně nemínily nechat se upravit do kýženého tvaru. Zřejmě existuje nějaká finta, ale tu jsem zatím neodhalila. Boj byl tuhý a moje vítězství nijak zářivé.

Při pečení kringel krásně voněl. Moje zdecimované sebevědomí malinko pookřálo. Medvěd není přehnaný estét a poněkud slabší umělecký dojem by mohl velkoryse přejít.

Za dvacet minut bylo hotovo. Veledílo jsem přemístila na talíř, abych mu umožnila v klidu vystydnout. A tady byla ta správná chvíle pro osudovou chybu. Nezjistila jsem si, kde se právě pohybuje naše bystrá Kačenka. Abych si katastrofu pojistla, nezavřela jsem pořádně dveře do kuchyně.

Jestli kringel chutnal tak dobře, jako voněl, nevím ani já, ani Medvěd. Povyprávět by mohla Káča, ale s tou momentálně nemluvím. Rozladěný je i Medvěd, který musel posnídat chleba s paštikou. A to on opravdu nerad.



Žádná převeliká krása, uznávám. Kačenka ovšem takové drobnosti neřeší.

sobota 16. listopadu 2013

Podruhé ve stejné řece

Vánoce jsou svátky klidu, míru a všeobecné pohody. Ovšem jak pro koho. Mně pomyšlení na blížící se Vánoce způsobuje třes rukou a propadám těžké panice. Ještě nejsem úplně rozhodnutá, ale pravděpodobně se v průběhu několika následujících týdnů tiše zblázním.


Před osmi lety jsme s Medvědem udělali rozhodutí, které nám obrátilo život naruby. Pohodlný panelákový život jsme vyměnili za pobyt v mrňavé vesničce. Protože v naší domácnosti není místo na poklidná řešení, probíhala celá akce poněkud hekticky. Nákup domu a prodej bytu jsme stihli během pár týdnů a mohlo vypuknout stěhování. Do Vánoc chybělo pět dnů.

Zásadní skutečností, která ze stěhování udělala téměř antické drama, byl fakt, že jsme se nestěhovali jenom my, ale i původní majitel našeho nového domu, nový majitel našeho bytu a také nájemce jeho původního bytu. Taková menší akce Kulový blesk, ovšem bez hvězdného hereckého obsazení a mrtvého dědečka.

Jak přijížděla a odjížděla auta, která ve stěhovacím kolečku zajišťovala přesun kontingentu, občas se stalo, že zdivočelí stěhováci něco popletli. V jednu chvíli na mne v obýváku šibalsky pomrkávalo červené křesílko, které jsem do té doby v životě neviděla, a naopak jsem velmi bolestně postrádala nejen psa, ale i kuchyňské židle.

Vánoce jsme nakonec strávili mezi hromadami nevybalených krabic, bez nejmenší šance najít alespoň čisté ponožky. Místo romantických koled jsem o Štědrém dnu poslouchala vrtačku a vykonávala zodpovědnou funkci pomocného dělníka. Nijak zvlášť mě nenadchla ani sváteční večeře, kdy jsme seděli na kýblech s vápnem a cpali se chlebem s máslem a kedlubnou. Nic honosnějšího mi nezapojený sporák neumožnil.

Na základě těchto zážitků jsem se pevně rozhodla, že už se nikdy nikam stěhovat nehodlám. Škodolibý osud a Medvěd mají ovšem o mém životě poněkud jiné představy. Ještě donedávna to tedy vypadalo, že se příští rok v létě budeme stěhovat. S tou představou jsem se nakonec smířila. Mělo mě napadnout, že s Medvědem po boku je vždycky všechno úplně jinak.

Budeme se stěhovat dřív. Mnohem dřív. Budeme se stěhovat o Vánocích.

sobota 9. listopadu 2013

Trochu nekorektně

Mám doma Bibli i Korán. Četla jsemi několik knih o buddhismu. Prohlédla jsem si spoustu překrásných kostelů, navštívila několik mešit a v Jerusalemě u Zdi nářků jsem zažila atmosféru, na kterou snad nikdy nezapomenu.


Nevyznávám ovšem žádné náboženství a je mi úplně jedno, jestli je někdo křesťan, muslim, žid a nebo uctívá kropenatou slepici. Jsem zkrátka chodící vzor tolerantnosti. Lépe řečeno ještě donedávna jsem byla.

Pár informací z poslední doby mě poněkud nahlodalo. Čeští muslimové se prý zabývají myšlenkou, že by nebylo od věci, kdyby i u nás v nějaké míře bylo zavedeno právo šaría. Nad touhle představou se mi naježil drdol. Neupírám muslimům nárok na to, aby žili podle svých zvyků a svých zákonů. Ovšem v muslimských zemích. Odstrašujícím příkladem, jak nezvládnout vztah k muslimské komunitě, může být Francie a Británie.

Ze stejného soudku je i včerejší zpráva. Dvě muslimky odešly ze střední školy, protože jim ředitelka nepovolila nosit hidžáb. Zdůvodnila to školním řádem. Ostatní studenti také nesedí ve třídě v čepicích a učitelé nenosí klobouky. Celkem by se nic nedělo, kdyby okamžitě nevystartovalo pár sluníčkových křiklounů a nezačali vyhrožovat antidiskriminační žalobou. Pravděpodobně jsem raněna slepotou, ale diskriminaci nikde nevidím.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já si myslím, že má ta ředitelka pravdu. Ať už byl důvod zákazu takový nebo makový. Pokud se nejedná o církevní školu, tak náboženství do školy nepatří.

sobota 2. listopadu 2013

Na chvíli stažena z oběhu

Udělala jsem velmi zajímavý objev. Pokud mám spolehlivě fungovat, měla bych se permanentně udržovat v co největším stresu a pokud možno na pokraji fyzických i psychických sil. Nic mému organismu neprospívá víc, než pěkné nerváky a kvalitní chaos.


Dopustila jsem se osudové chyby a v záchvatu velkodušné dobrotivosti jsem svému tělu dopřála dvoutýdenní dovolenkové nicnedělání. Zcela bláhově jsem očekávala trochu vděku. To se ovšem ukázalo jako převeliký omyl. Zpovykaná tělesná schránka odmítla akceptovat návrat do běžného života a rozhodla se vstoupit do časově neomezené stávky.

Už několik týdnů si tedy mohu užívat vymožeností našeho zdravotnictví. Lékařské povolání ctím, ale doktory trochu nesnáším. Obzvlášť pokud si mě přehazují jako hodně horký brambor a nutí mě pobíhat od čerta k ďáblu, aniž by tato časově poměrně náročná kratochvíle přinášela nějaké hmatatelné výsledky.

Po měsíci dloubání, poslouchání, měření, píchání, rentgenování a moudrého pokyvování několika doktorských hlav jsem se dozvěděla, že jsem vlastně zdravá, nic mi nechybí a kupodivu ani nepřebývá. To je jistě povzbuzující. Srdíčko mi zaplesalo a potěšeně vypadal i pan doktor, když mi tu novinku sděloval. Společnou idylku nám ovšem poněkud kazil fakt, že jsme ani o milimetr nepokročili ve vyřešení základního problému. I nadále se tedy bez předchozího varování sem tam odebírám k zemi.

Začínám si zvykat, ale Medvěda moje exkurze na podlahu trochu děsí. Přesto pochybuji , že by si nechal nakukat, že nejvhodnější terapií by byla ještě jedna (třeba úplně maličká) dovolená. Na to mi zcela jistě neskočí.

Nechám tedy planých úvah a půjdu něco dělat. Tělo se musí náležitě zaměstnat, aby nemělo čas na vymýšlení blbostí.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...