pátek 30. listopadu 2012

Docela jednoduchá dieta


Mám kamarádku. To není nic divného. Ta kamarádka půl života drží pořád nějakou dietu. To rovněž není nic divného. My, ženy, držíme diety často. Nerady.


Neznám ženu, kterou by držení diety bavilo. Mě tedy nebavilo nikdy. Většinou jsem vydržela dodržovat pravidla pár dnů a pak zvítězila žravost nad disciplínou.

Moje kamarádka vyzkoušela spoustu diet. Zeleninovou, ovocnou, dělěnou stravu... jednou dokonce celý týden jedla jakousi podivnou polévku, o které mi tvrdila, že s její pomocí zmizí nadbytečná kila jako mávnutím proutku. Nezmizela.

Popravdě řečeno, kamarádku držení diet taky nebavilo. Bohužel měla za manžela blba. Neustále ji upozorňoval na každý faldík, který na jejím těle objevil. Neustále jí zdůrazňoval, že žena má na sebe dbát a koukat, aby vypadala k světu. Při přepočítávání jejích faldíků jaksi nebral zřetel na to, že objekt jeho kontrolního zájmu je trojnásobnou matkou.

Kamarádce trvalo dlouhých pětadvacet let, než jí s konečnou platností došlo, že má za manžela kreténa. V prozření jí velmi pomohla i skutečnost, že její padesátiletý švihák chytil druhou mízu a vzplanul horoucí láskou k sličné dvacítce.

Nejdřív se zhroutila a probrečela pár týdnů. Pak se uklidnila a sbalila roztokanému kocourkovi kufry a vyrazila ho z baráku. Nebylo to pro ni samozřejmě lehké, ale už za pár měsíců prohlašovala, že měla jednat mnohem dřív.

Nedávno mi řekla, že je končeně klidná jako želvička, nekontroluje se před zrcadlem, jestli náhodou nezačíná vypadat jako vorvaň, protože je jí to srdečně ukradené a s nějakými dietami jí už může vlézt celý svět na záda.

Včera mi od ní přišel email, ve kterém mi napsala, že přiložená dieta je jediná, kterou je ochotná ještě někdy držet.
A já s ní souhlasím.

Desatero pro štíhlů líniu od Bolka Polívky:

1. Dyž neco jíš a nikdo ťa nevidí, tož to nemá žádné kalorie.

2. Dyž do seba cpeš čokoládu a chlastáš k temu slivovicu, tož tá ti ty kalorie zruší.

3. Dyž sa postaráš, aby všeci okolo přibrali víc kilo než ty,tož budeš najštíhlejší.

4. Dyž sa vás bude cpat víc, tož sa počítajú kalorie enom temu, kerý sní najvíc.

5. Jídlo, co sníš v kině a nebo u televize popřípadě u počítače, jako polárka, oplatky, sušenky, to sa nepočítá, protože
to patří do zábavy a né do jídla.

6. Kakao, brandy, topinky, dorty, chleba se sádlem, špek a klobásky neobsahujú kalorie, dyž sa jijú ze zdravotních
důvodů.

7. Jídlo, keré sníš, dyž vaříš, taky nemá kalorie, protože to nejíš, ale koštuješ.

8. Jídlo, keré má stejnú barvu, taky neobsahuje kalorie. Třeba dyž sníš špenát a pistáciovú zmrzlinu, tož to je
jak dybys nesnědl nic.

9. Obezita je nemoc a tož je potřeba pořádně sa nadlábnút, aby s ňu tělo mohlo pořádně bojovat.

A navíc:

10. Ženská bez břucha je jak hrnek bez ucha !!! A ženská bez řiti je jak váza bez kvítí !!!

úterý 27. listopadu 2012

Tak se tedy taky zeptám

Nechtěla jsem vymýšlet otázky, nechtěla jsem se na nic ptát. Vážně jsem si myslela, že dotazníkový had je rozlezlý v celé naší blogosféře. Ukazalo se, že se trochu mýlím.


Pravidla téhle taškařice jsou zcela jednoduchá. Předložím zde 11 otázek a požádám 11 blogerů, zda budou ochotni mi na ně odpovědět. Blogeři, kteří mne vyslyší, na otázky odpoví na svém blogu. Pokud budou chtít, nechají mi u mne v komentářích vzkaz, abych se mohla dojít na jejich dílo podívat.

Jakmile budou hotovi s odpověďmi, měli by sami vymyslet dalších 11 otázek a oslovit 11 blogerů... a letadlo nám letí . Samozřejmě je možné, že některý bloger bude vyzván k odpovědím opakovaně z různých stran, takže záleží jen na něm, kdy se z toho zblázní.

Moje otázky:

1. Do jaké míry se ztotožňuješ s pořekadlem "bližší košile než kabát"?

2. Dovedl/a bys odpustit svému blízkému člověku něco opravdu hodně špatného?

3. Existuje na naší současné politické scéně alespoň jeden člověk, o kterém můžeš říct, že si ho lidsky vážíš?

4. Proč chodíš/ nechodíš k volbám?

5. Myslíš, že je možné vydržet s jedním partnerem celý život?

6. Bojíš se budoucnosti?

7. Která je tvoje nejlepší vlastnost?

8. Myslíš, že by se mělo povolit užívání lehkých drog (např. marihuana)?

9. Existuje něco, bez čeho si svůj život nedokážeš představit?

10. Existuje něco, co k svému životu vůbec nepotřebuješ?

11. Šly ti moje otázky hodně na nervy?

A teď ti, kterých by se chtěla zeptat:

Arvari
Chiarore
Říjnová
Katka (to máš za to)
Vendy
Valin
slečna Bloudová
Egoped
Malkiel
Kerria
King Rucola

Pokud už někdo někde odpovídal a už se mu nechce pokračovat, nevadí. Uroním slzu, ale přežiju. Kdyby někdo chtěl odpovídat a čirou náhodu není v seznamu, tak samozřejmě může a budu opravdu potěšena.

Ani mne to neminulo

Blogosférou se valí lavina jedenácti otázek. Zatím jsem si spokojeně na různých blozích četla odpovědi "potrefených" účastníků a docela jsem se bavila. Smích mě přešel, když jsem zjistila, že mezi dotazovanými jsem na blogu u Katky i já.
Katka se zeptala, já odpovídám:



1) Kouříte? Kolik denně?

Pár let už nekouřím. Kouřila jsem dlouho a hodně. První ranní cigareta bývala přímo božský zážitek. Teď už vím, že bez cigára se dá normálně přežít a navíc jsem zjistila, že kuřáci příšerně smrdí.

2) Pijete alkohol? Kolik týdně a co?

Jen výjimečně. Nejsem zapřisáhlý abstinent, spíš není moc příležitostí. A pokud už nějaká nastane, tak si dám dobré červené víno.

3) Vyjdete dvě patra po schodech bez problémů?

A proč ne? Sice už nejsem žádný koloušek, ale schody zatím nejsou můj nepřítel

4) Myslíte, že zdražování cigaret může snížit počet kuřáků?

Ne. Pár týdnů budou otrávení, budou nadávat a možná si zpočátku koupí cigaret o trochu méně. Pak najedou na starý režim a budou hulit vesele dál úplně stejně.

5) Kde bydlíte - ve městě nebo na vesnici? A vyměnili byste svoje bydliště za vesnici - město?

Jsem veskrze tvor vesnický. Neměnila bych ani za zlaté prase.

6) Jste vdaná - ženatý a udělali byste to znovu?

Jsem vdaná a slibuju, že už to nikdy víckrát neudělám.

7) Myslíte, že single by měli platit vyšší daně?

Tak to si opravdu nemyslím. To už tu bylo za komančů, že svobodní a bezdětní platili vyšší daň. Někdo chce žít sám, někdo nechce nebo nemůže mít děti. Budeme je za to trestat vyšší daní?

8) Myslíte, že o vánočních svátcích by měly být obchody otevřené tak, jak je to v supermarketech?

Obecně jsem proti jakýmkoliv nařízením, která upírají svobodu rozhodování v podnikání. Vymýšlení různých kvót a zásahů do podnikatelského bytí není k ničemu dobré.

9) Obklopujete se rádi starožitnostmi? Pořizujete si takové doplňky do bytu?

Prolézání antikvariátů a různých vetešáren mě moc baví. Mám ráda staré knihy, hodiny, porcelán, fotografie... Pár kousků mám doma.

10) Jaký názor máte na několikagenerační bydlení? Čili bydlíte s rodinou svých dětí, a jak to hodnotíte?

Na starých gruntech bylo úplně normální, když staří žili s mladými. Dnešní doba už je jiná, mladí utíkají od rodičů, někdy rodiče utíkají od dětí. Naše rodina je velmi soudržná.

11) Jak naložíte na "stará kolena" se svým majetkem? Užijete si ho až do konce nebo budete hledět, aby dětem co nejvíc zbylo?

Doufám, že po mé smrti nezbyde nic, kvůli čemu by se děti mezi sebou pohádaly. Hromadění majetku "pro děti" mě nebaví, mají ruce, tak ať se přičíni samy. Tak jsme je vychovali.

Katce jsem odpověděla, ale já se dál ptát nebudu. Nejde o vymyšlení jedenácti otázek. To bych jistě zvládla, ostatně napadá mne jich dost. Jen téměř všichni blogeři, kterých bych se na něco zeptala, už odpovídali pro někoho jiného.

sobota 24. listopadu 2012

Zima mě nebaví

Nemám vůbec ráda zimu
chytím vždycky pěknou rýmu

Nechci aby nasněžilo
aby bylo všude bílo


Potřebuju teplíčko
k němu patří sluníčko

A tak než se jaro vrátí
stůjte při mně všichni svatí

středa 21. listopadu 2012

Drahoušek úřaduje

Tak si nejsem vůbec jistá
zda náš malý Terorista

má v hlavičce mozeček
nebo je to blbeček

Byl doma sám malou chvíli
ale díky jeho píli
padly za vlast moje kytky
našla jsem už jenom zbytky

Když chci ztrestat viníka
zdařile mi uniká
sedí tiše za židlí
dělá, že tu nebydlí

Napočítám do deseti
myšlenka mi hlavou letí
spíš než honit bídáka
potřebuju panáka

sobota 17. listopadu 2012

Čumilové

Před pár dny jsme jeli s Medvědem nakoupit. Je to sice mrzuté, ale vážně musíme něco jíst. Nákupy moc nemiluju a po posledním zážitku se mi do obchoďáku bude chtít ještě o trochu méně.


Už když jsem se snažila do košíku nacpat protestující desetikorunu, jsem si všimla, že před vchodem do nejmenovaného obchodního domu stojí dvě policejní auta. Informovala jsem Medvěda, že zcela jistě nějaký zákazník došel k rozhodnutí, že za zboží při dnešních cenách platí jenom debil a byl přistižen při činu.

Než jsme se s košíkem vymotali z parkoviště, přibyl k plicejním autům pohřebák. Došel mi humor, protože pravděpodobnost, že by ochranka neplatícího darebáka umlátila čepicí, se limitně blížila nule.

Chumel zevlounů kousek za vstupními dveřmi zcela bezpečně určil místo, kde se něco děje. Neměli jsme příliš chuti zkoumat, co se stalo, ale nedalo se, bohužel, projet nikudy jinudy. Na zemi ležel někdo přikrytý bílým prostěradlem, kolem postávali čtyři policajti, dva černí havrani, člověk s visačkou obchodního domu a spousta čumilů.

Kdysi jsem četla povídku, ve které autor vyprávěl o tom, jak v případě jakéhokoliv neštěstí se "odněkud" vyrojí mraky zírajích lidí, kteří nemají na práci nic jiného než přihlížet a moudře rozprávět. Jak jsem viděla, není to jen v povídkách.

Mne by fakt nenapadlo se nad tím mrtvým zastavit a koukat. Spíš naopak, dost jsme s Medvědem zrychlili krok a zmizeli mezi regály.

Po více než hodině jsem usoudila, že by nakupovací kratochvíle mohla skončit. Medvěd už byl stejně značně nervozní z mého dlouhého rozjímání, jestli mám koupit kokos v modrém nebo raději žlutém sáčku, takže zavelel k ústupu. Zaplatili jsme a šli.

Když jsme se blížili ke dveřím, nechtěla jsem věřit svým očím. Ten člověk tam ještě pořád ležel. Ještě pořád kolem něj postávali policajti i pohřebáci. Ještě pořád tam stáli čumilové. Ještě pořád tam stála i ta paní v červeném kloboučku, paní v zeleném kabátě i tlustý pán s plnou taškou, kterých jsem si v hloučku všimla už při příchodu.

Když pominu, že nikdo nebyl schopen za takovou dobu toho mrtvého odvézt, naprosto nechápu, co lidi vede k tomu, aby vydrželi hodiny čučet na cizí neštěstí. Proč?

čtvrtek 15. listopadu 2012

Jsem sova

Doputoval ke mně obrázek, který přesně vystihuje mojí celkovou náladu v poslední době. Život je nádherný, všechno se daří, peníze se hrnou, v dohledu žádný blbec...
No, tak to tedy ani náhodou.


Mám dojem, že co nevidět přijde nějaký zřízenec, otočí klíčem a celou tuhle republiku vyhlásí za uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Já už si jako v blázinci připadám v předstihu.

Minulý týden jsem měla možnost strávit příjemné chvilky na registru vozidel. Vážně si dovedu představit lepší dopoledne. Z pěti přepážek byly otevřeny jenom dvě. Úředníci zřejmě předpokládali, že nikdo nepřijde a i kdyby se náhodou nějaký přepisuchtivý šílenec našel, tak jistě rád pár hodin počká.

Systém v celkem pravidelných intervalech padal. To zřejmě přestalo bavit jednu z úřednic, takže bez vysvětlení odešla. Druhá dál pokračovala nezměněným želvím tempem. Lidé pořád přicházeli a bohužel skoro nikdo neodcházel. Davem se šířila všeobecná nasranost.

Je mi úplně jedno, že ty ženské u přepážky nemůžou za to, že registr nefunguje. Nemůžou, pravda, ale za své přezíravé úřednické chování nesou plnou odpovědnost. Po čtyřech hodinách strávených zevlováním jsem neměla daleko k myšlence, jak těm babám hezky zakroutím krkem.

Včera se dozvím, že snad už konečně odstoupí ministr- mláďátko Dobeš, který má celý tenhle binec na triku. Sice mě to celkem těší, ale protože ho k rezignaci vehementně nutí svatá Kateřina Peak, hlodá ve mně červíček pochybností. Červíček roste se zjištěním, že nástupcem Dobeše má být bývalý policajt Vacek, jednu chvíli poradce Vítka Napoleona Bárty.

Už se vážně v ničem nevyznám. Ve sněmovně se producírují sice nepravomocně, ale přesto odsouzení poslanci. Nad dalšími se vznáší hrozba trestního stíhání. Vláda se drží zuby nehty a prohlasovává zákony, nad kterými by jeden zvracel. A to ten jeden nemusí být rozhodně zarytý levičak.

Ve vládě sedí strana, která ma snad víc poslanců než členů, nikdo ji nevolil a přesto rozhoduje i o mém budoucím životě. Protikorupční bojovnice Karolína nepřizná v majetkovém přiznání 18 mega a nic se neděje. Nikoho to nezajímá, předseda vlády se ani nenamáhá věc komentovat. Zřejmě má svých vlastních starostí dost a ani se mu nedivím. Po sjezdu ODS v Brně mám temné podezření, že se tahle strana totálně zbláznila a jen doufá, že si toho nikdo nevšime.

Bohužel nevidím žádné rozumné řešení. Předčasné volby, po kterých mohutným hlasem volá charizmatický Sobotka, by neznamenaly žádnou změnu. Pouze by se u kormidla plavně prostřídali jedni gauneři s druhými. Zvýšené daně by pochopitelně zůstaly, socani si mnou ruce, že současná vláda dělá špinavou práci za ně a ještě by přibyly daně nové. Ani socani s komanči v zádech totiž nemají pohádkového oslíčka, který by jim natřásl chybějící miliardy.

Žijeme už v totálním blázinci? Já si myslím, že ano. Může se mi tedy někdo divit, že:



(bez zdroje - doputovalo emailem)

úterý 13. listopadu 2012

Pro Cibulku

Povím ti teď, holčičko
kam chodí spát sluníčko


Za kopcem má postýlku
do ní vklouzne za chvilku


Zavrtá se do peřinky
co voní jak konvalinky

Krásně se mu bude spát
o tobě si nechá zdát

neděle 11. listopadu 2012

Kabaret začíná

Začínám být zmatená
nemám paměť na jména


Zeman, Fischer, Dlouhý
to je zlomek pouhý

Kníže chtěl by úřad mít
musí se však probudit

Dienstbier v dobré náladě
už se vidí na Hradě

Něžná Táňa se Zuzanou
asi hlasy nedostanou

Bobo, věčná kandidátka
taky přijde v lednu zkrátka

Přemek všechny šance ztrácí
můžou za to modří ptáci

A kdo nám zbyl na konec?
Jeden český Japonec

Když se na to podívám
přece jenom jasno mám

Ačkoliv jsem větev stará
budu volit Avatara












pátek 9. listopadu 2012

Možná příště

Cibulka se zeptala
když jsme spolu byly v lese

kdy uvidí hejkala
zvědavostí se jen třese


Hejkal se nás asi bál
jinak by se neschoval

úterý 6. listopadu 2012

Medvěd diblík

Zaspali jsme. Mevěd sice pilně nastavil budík v telefonu, ovšem s benevolencí sobě vlastní neřešil rozdíl mezi 8:00 a 8:30.
Takže menší průšvih hned poránu.


Vyletěl z postele jako raketa, naházel na sebe oblečení a vyrazil z domova eliminovat škody. Usoudila jsem, že teď už se fakt nezblázním a nebudu zbytečně jančit.

Vypustila jsem psíka, totálně zblblého předchozím Medvědím uragánem, uvařila jsem si kafe a zavřela se v koupelně, abych si mohla v klidu vyrobit alespoň trochu přijatelný obličej. Nebudu se přece nervovat kvůli něčemu, co už stejně nezměním.

Zrovna jsem se začala oblékat, když se rozhicovaný Medvěd vrátil. Měla jsem poněkud obavy, že mě postaví do latě za moje evidentně želví tempo, ale měl kupodivu jiné starosti.

Začal se svlékat. Trochu jsem znejistěla. Nepřipadalo mi, že je zrovna nejvhodnější doba na ranní sexychvilku. Navíc Medvěd mi celkem výhružným tónem oznámil, že takhle by to fakt nešlo. Nechápala jsem a zřejmě na něj civěla s výrazem retardovaného králíka, protože jeho nenálada nabírala grády.

Vyložil mi, že , jak jsem si snad už mohla všimnout, není žádná nedokrmená žoužel. Když má metrák, tak má prostě metrák a nevidí jediný důvod, proč s tím mám problém. S jeho metrákem nemám sebemenší problém, takže jsem nechápala dál. Vzápětí mě informoval, že za ty společné roky už bych mohla vědět, jakou má velikost prádla. Nemůže opravdu uvěřit, že takhle jednoduchou věc nevím. S velikostí a preferovanými barvami jeho prádla jsem seznámena opravdu dobře, takže pořád tápu.

Na závěr vydal zásadní prohlášení. Naprosto odmítá pobíhat po světě ve slipech, které ho škrtí, jsou mu evidentně malé a celkově jsou úplně blbé. Navíc škrábou.

V téhle chvíli už byly džíny dole a já jsem nejdřív nevěřícně a vzápětí polomrtvá smíchy zírala na Medvěda nacpaného v mých krásných bílých kalhotkách s kraječkou. V ranním fofru náhodou zalovil ve špatném šuplíku.

pondělí 5. listopadu 2012

Memento

Včera večer u rybníka
potkal Lojza koledníka

ani se moc nedivil
v knajpě hodně vodky pil

Po příchodu domů zase
uviděl ve dveřích prase
tohle už mu divné bylo
zvíře totiž promluvilo

Ty pacholku ožralý
čekám celou neděli
až se domů dostavíš
to mi rychle vysvětlíš!

Lojzovi se hlava točí
raději si promne oči
už nevidí vepříka
před manželkou utíká

Růža si ho snadno lapne
Lojza božskou fofrem kápne
žena je dost rozčílená
slitování s mužem nemá

Když ho trochu profackuje
výhružně mu oznamuje
Nezapomeň nikdy více
jsem bývalá zápasnice!

neděle 4. listopadu 2012

Přátelé, napíšeme si malý průzkum.

Přesně tuhle větu nám říkával každý týden náš profesor francouzštiny. Je to věta na první pohled úplně nevinná, tenkrát ale vyvolávala v našich řadách solidní paniku. Znamenala, že během deseti minut opět vypluje na povrch, jak jsme tupí.


Pan profesor byl malý, kulaťoučký mužík s krátkými nožkami a velkou hlavou. K mé smůle měl obrovské odstávající uši. Ty uši mě naprosto fascinovaly, protože byly proti světlu průsvitné. Profesor nám zadal záludné otázky, zmáčkl desetiminutovou časomíru a stoupl si k oknu, zády ke třídě. To byla chyba.

Místo toho, abych se věnovala nepravidelným slovesům, jsem čučela na ty jeho neuvěřitelné, silně rozptylující slechy. Z francouzštiny jsem nakonec odmaturovala chvalitebně, ale asi jen díky tomu, že od třetího ročníku jsme měli jiného profesora, jehož uši mi nenarušovaly soustředění.

Ale trochu jsem odbočila od původní myšlenky článku. Ráda bych totiž provedla malý průzkum na téma - Jak píšete blog? Tím JAK mám na mysli přibližně toto - sedíte, ležíte, stojíte, máte nějaké rituály, bez kterých to nejde, píšete v určitou denní dobu... ?

Za těch pár měsíců, co píšu blog, jsem totiž zjistila, že to není až tak jednoduché. Pokud sedím, ať už u sebe v kanceláři nebo doma u pracovního stolu, nevymyslím vůbec nic. A nic znamená opravdu totální NIC. Ani čárka, v hlavě jenom bublina.

Musím mít hrnec čaje, limonáda, voda ani kafe se mi neosvědčily. Musím ležet na zádech s notbůčkem na břiše. Musí být noc nebo velmi brzké ráno. (Přes den ostatně nemám moc příležitostí k zalehnutí.) Nesmí mi být horko a Terorista musí být bezpečně zaparkován mezi polštáři na gauči. Pokud rotuje po bytě a cvaká při tom drápky po dřevěné podlaze, plaší mi veškeré případné nápady. A hlavně - musí se mi chtít. Z přinucení (= už týden mlčím jako hrob) nevzniklo zatím vůbec nic.

Možná takhle ujetá jsem jenom já, možná je nás daleko víc.

Takže, přátelé, napíšeme si malý průzkum? Časomíru nezapínám a uši mám v normě.

sobota 3. listopadu 2012

Kde spí víly?

Kde má víla postýlku?
Dozvíš se to za chvilku


Potichu je třeba jít
nesmíš vilu vyplašit



Zastav se a nespěchej
fantazii volnost dej

pátek 2. listopadu 2012

Dilema

Zelená, černá, modrá
která z nich je ta dobrá?


Nebo radši oranžová?
Za ni se i rudá schová

Barvičky se překřikují
o mou přízeň usilují

Slibují mi modré z nebe
z jejich řečí trochu zebe

Kradou a lžou jen se práší
jedna druhou lidi straší

Nebudu si přestírat
že vím, jak z nich vybírat

Na to, oč tu vlastně kráčí
jenom jedno slovo stačí

Zjištění to není nové
jsou to zkrátka debilové

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...