neděle 31. března 2013

Úchylovo velmi pozdní odpoledne

Zatoužil jsem exhibovat
za stromem se nahý schovat


když kolem kráčí lepá žena
můj chtíč už žádnou brzdu nemá

Vrhám se na laňku s pokřikem
dostanu po hlavě deštníkem

nevím, proč nemá pochopení
pro moje jarní dovádění

chtěl jsem jen, aby ocenila
jak mi příroda nadělila



* k říkance mě inspiroval velký poeta Fredy Kruger ve svém komentáři

čtvrtek 28. března 2013

Miluju březen

Už měsíc nic nestíhám
práce kam se podívám

nemám čas se navečeřet
musím ještě rychle běžet
na další dnešní jednání
to k šílenství mě dohání

Do půlnoci daně řeším
na postel se vážně těším
ráno, skoro za svítání
klienti mě zase shání

Na domácnost prach už sedá
Medvěd čisté prádlo hledá
nevařím a neperu
fakt se z toho...

neděle 24. března 2013

Hledej, šmudlo

Pokud se rozhodnete, že si pořídíte štěně, doporučuji nejdříve se porozhlédnout, jestli v okolí ordinuje nějaký dobrý psychiatr. Budete ho velmi záhy potřebovat. Obzvlášť pokud si zcela neomylně pořídíte úplně pitomé štěně. Naše Kačenka je živoucí důkaz toho, že i roztomilost sama vás může spolehlivě dostat do blázince.


Káča je štěňátko převelice pilné. Celé dny se baví tím, že něco pečlivě ohryzává nebo hloubí různě velké jámy. Kam u nás oko pohlédne, tam je stopa po Kačenčiných tvořivých pacičkách a zoubcích. Takový binec jsme kolem baráku ještě nikdy neměli. Po zralé úvaze jsem se rozhodla, že uklidím až napřesrok. Dřív to vážně nemá cenu.

Nedávno mě potkala nemilá věc. Při prvním jarním přehrabování na zahradě jsem ztratila klíče. Velký svazek klíčů, který se nedá jen tak přehlédnout. Bedlivě jsem hledala, nenašla.

Než se Medvěd vrátil z pravidelné nedělní projížďky na čtyřkole, poseděla jsem si na schodech. V té zimě nic moc zážitek. Kačenka seděla se mnou a koukala na mne soucitným pohledem, jako by věděla, jak mi mrzne zadek.

Medvěd mi udělal celkem očekávanou přednášku na téma "mně by se něco takového rozhodně nemohlo stát". Měl pravdu. On by při sázení petrklíčů zcela jistě klíče nikdy neztratil. Jednak neví, co je petrklíč a za druhé klíče ztrácí zásadně pouze v lese, v kotelně, na zahraniční dovolené...

Po skončeném projevu jsem sice byla o něco chytřejší, ale klíče pořád nikde. Medvěd se odkráčel převléct a smýt ze sebe tuny bahna. Usoudila jsem, že nejrozumnější bude udělat si grog, abych trochu roztála. Klíče ať mi kldně vlezou na záda. Ráno moudřejší večera.

Ráno bylo opravdu o poznání moudřejší. Už jsme nepostrádali jenom klíče, ale záhadně zmizela jedna Medvědova teniska.
Chvilku mě sice podezříval, ale pak musel uznat, že jsem v tom nevinně. Naše rozkošná Kačenka se vynořila z boudy a v hubě měla tkaničku z boty. Pokusily se o mne lehké mrákoty. Tenisky Medvěd ještě nestačil ani pořádně ochodit.

Projevila jsem snahu sebrat Kačeně tkaničku, ale holčička na nic nečekala a zmizela v boudě. Vydala jsem se za ní a ejhle. Straka měla v pelíšku nejen tenisku s ožranou tkaničkou, ale i pár větví, míček, malou motyčku (tu jsem zatím nestačila postrádat) a moje klíče.

Poučení? Nevěšet si na klíče barevné šňůrky a kašpárky, aby Kačenka neměla důvod krást. Ale stejně to asi nepomůže, dokud štěńátko nepobere trochu rozumu.


Uznávám, tomuhle Kačenka rozhodně nemohla odolat.

pátek 22. března 2013

Podejte mi mísu na krev

Z chyb se většina alespoň trochu inteligentních lidí poučí. Já ne. Jsem masochista a tak dělám věci, které by myslící tvor dělat opravdu neměl.


Mám teď opravdu hodně práce. Kalendář je neúprosný a hromada nezpracovaných daňových přiznání na mém stole se nijak zvlášť nezmenšuje. Celý den zvoní telefon, klienti přichází s výbornými nápady, jak ještě na poslední chvíli zoptimalizovat své daňové povinnosti. Nápady stojí většinou za starou bačkoru, ale dost obtížně se mi jim to vysvětluje. Nechtějí nic slyšet a jsou přesvědčeni, že sežrali Šalamounův exkrement.

Jsem tedy po celodenní práci opravdu na hlavu. Večer přijdu domů a co udělám? Místo, abych si plácla na čelo studený obklad a pustila si k tomu tichou relaxační hudbu, plácnu sebou na gauč a pustím si hlavní zprávy naší nejsledovanější televize.

Během dne jsem neměla čas trochu si zalelkovat na netu a pročíst si, co je nového doma a ve světě, tak to teď napravím a rozšířím si obzory. Jediné, co se mi během pár minut rozšířilo, byly oči. Zděšením.

Tolik krve, násilí a vražd by na tak malém prostoru nedal dohromady snad ani Tarantino. Čtrnáctiletý matkovrah, schizofrenický násilník na útěku, průřez spáchanými vraždami za posledních deset let. Když se nevraždí, alespoň se krade. Velký tunel v nemocnici, trochu menší na radnici. Pokud má divák pořád ještě málo, bude doražen zdechlinami v klobásách, plesnivými citrony a prasečím zubem v zakoupené tlačence.

Po takovém nářezu mi pohled na nadutého pana prezidenta a opilou komunistickou senátorku dožadující se polibku připadal téměř osvěžující.

Zprávy jsem nedokoukala. Až příště zatoužím po krvi, navštívím vesnickou zabijačku. Tam alespoň vím, do čeho jdu. Jen si kladu otázku. Je život vážně tak hnusný, jak se nám snaží televize namluvit?

pondělí 18. března 2013

Nedělní idylka

Při sázení petrklíčů
ztratila jsem svazek klíčů

teď mám hezkou zahrádku
ale sedím na zadku
pěkně vzteklá na schodech
vypadá to, že mám pech


Medvěd trajdá někde v lese
po návratu zasměje se
hned zas bude v pokušení
vydat chytré prohlášení -
když jdeš sázet petrklíče
nech si, ženo, v zámku klíče

sobota 16. března 2013

Jsem vyloženě technický typ

Cokoliv technicky složitějšího než kladívko, propisovačka a nebo vařečka je pro mne černá noční můra. Nejsem úplně blbá, takže si nakonec vždycky nějak poradím, ale občas za své vědecké bádání zaplatím vysokou cenu. Nejen ve formě větších či menších úrazů, ale především nekonečným vztekáním a posíláním všech vymožeností do horoucích pekel.


Pokrok se ovšem zastavit nedá a tak jsem už mnohokrát musela během svého života zatnout zuby a popasovat se s dalším novým záludným vetřelcem.

Ještě dnes se o mne pokoušejí mrákoty, když si vzpomenu na svůj první počítač v zaměstnání. Malý, tehdy sotva desetiletý Ajťák měl svůj počítač doma už asi rok. Dokázal na něm psí kusy, ale já jsem pořád zcela nechápala, k čemu je takový šelmostroj dobrý. Občas, když jsem viděla, jak klouček zcela bez problémů zachází s tím tajuplným zařízením, se mne zmocňovalo podezření, jestli mi v porodnici omylem nepodstrčili potomka někoho podstatně chytřejšího, než jsem já.

V zaměstnání jsem tedy zpočátku trávila mnoho hodin, kdy systémem "pokus omyl" jsem se snažila proniknout do tajů počítačové gramotnosti. Náš pan ředitel totiž usoudil, že nebude vyhazovat peníze na zaškolení, protože inteligent se s problémem přece musí umět poprat sám. Nikdy nezapomenu, jak jsem byla jen milimetr od masivní mrtvice, když po několika hodinách usilovného datlování a ukládání dat, jsem jediným bravurním stiskem tlačítka poslala veškerou svou práci do... ano, přesně tam.

Bezproblémové nebývalo ani moje seznamování s pokrokem na kuchyňském poli. Uvyklá na starý dobrý mlýnek na maso jsem si s lehkostí sobě vlastní semlela dva prsty hned při prvním spuštění nového robotu. Kdysi hodně dávno jsem jedinkrát zkusila použít tlakový hrnec. Špatně nasazená poklice nečekaně opustila své místo, vylétla a profičela nad hlavou dvouletému Ajťákovi, který do té chvíle celkem spokojeně vysedával na nočníku a prohlížel si leporelo. Tehdy jsem se málem zapsala do černé kroniky jako matka vražednice. Od té doby by mne nikdo ani párem volů nepřinutil hrnec použít.

Samostatnou kapitolu tvoří mobilní telefony. První mobil mi rodinka nadělila před mnoha lety ke kulatému výročí. Moje protesty, že umím chodit a k pevné lince si tedy dojdu, nebyly vyslyšeny. Po zvládnutí základních čudlíků jsem se dopracovala do fáze "umím zavolat, přijmout hovor, odeslat a přečist SMS". Tím moje ambice skončily. Celých čtrnáct let jsem s mojí stařičkou pádloidní Nokií žila v celkem spokojené symbióze. Byla to holka statečná. Vydržela mnoho pádů na zem, jedno vyprání v pračce či týdenní pobyt pod angreštovým keříkem, kde jsem ji vytrousila.

Jenže nic netrvá věčně a tak moje Andula jednoho krásného dne odkráčela svižným krokem do mobilního nebe. Bleskovým průzkumem trhu jsem zjistila, že telefony pro technicky zdatné jedince mého typu nejsou k mání. Z pracovních důvodů se navíc ukázalo, že potřebuji mobil na dvě SIM karty. Průšvih byl na světě.

Novou Nokii vlastním dva měsíce. K mému zděšení nemá osvědčené čudlíky a z toho věčného rejdění prstíkem po displeji jsem otrávená jako šváb. Nikdy dopředu nevím, jestli se mi včas podaří přijmout hovor. Zprávy raději zatím moc neposílám, protože než se mi povede odmáznout text, stihla bych si za příjemcem dolétnout letadlem. Ale musím se i pochválit. Zcela náhodou se mi podařilo přijít na to, jak si poslat fotky do notbůčku. Rozhodně nemíním tuto získanou dovednost zapomenout. Každý drobný krůček na cestě k ovládnutí techniky se počítá.

Nemám na zemi místo, kde bych nutně potřebovala žít. Nemíním se totiž pohnout z rodné hroudy. Jen mám dost neodbytný pocit, že jsem se netrefila do toho správného století.

čtvrtek 14. března 2013

Barack a Alžběta jsou ve střehu

Pokud by do našeho blogového minivesmíru tento týden zcela náhodou nahlédli Barack nebo Alžběta, museli by zcela jistě začít propadat lehké panice.


Místní blogeři se rozdělili do tří skupin.

První má zcela jasno. Svůj život by ráda strávila v New Yorku. Sice neví úplně přesně proč, zato ví úplně přesně, že Velké Jablko je jediné možné místo ke spokojenému žití.

Druhá, přibližně stejně početná skupina touží sbalit zavazadla a odstěhovat se do Londýna. I tato množina blogerů poněkud tápe v důvodech své vysněné migrace. Jedna blogerka je například fascinovaná londýnským deštěm, ve kterém se potřebuje každý den procházet. U jiné jsem se dozvěděla, že by ráda každé ráno snídala teplý croissand. Ta zřejmě při svém přesunu omylem vystoupila z letadla už v Paříži.

Jen nevelká část potenciálních cestovatelů to má v hlavě srovnané a tudíž ví, že by měli přinejmenším umět anglicky a že by nebylo rozhodně na škodu, kdyby měli představu, jak se chtějí v té své zemi zaslíbené uživit. Ostatní takovéhle prkotiny neřeší.

Poslední skupinku tvoříme my, peciválové. Jsme ochotni se přesunout maximálně z města na vesnici a nebo naopak. Víme, že to v našem státě vůbec není ideální, spíše jsme z místních poměrů i trochu znechucení. Ale přesto tu chceme zůstat.

Není nic špatného na tom, když mladí chtějí cestovat a poznávat jiné země. Jen mě trochu dostává do kolen naivita těch lidí, kteří jsou bláhově přesvědčeni, že hned za humny létá pečené ptactvo přímo do huby.

pondělí 11. března 2013

Poslední Mohykán


Letošní zima, zdá se, mizí do nenávratna. Za pár hodin snad zmizí i depkařská lavina z minulého týdne a blogeři začnou hromadně jásat nad příchodem jara.


Rozhodně mám v plánu taky se zbláznit radostí z toho, že je zima pryč, ale momentálně na to nemám čas. Místo okukování prvních kvítků a naslouchání švitoření ptáčků se musím věnovat tunám faktur, bankovních výpisů a různé jiné podobně napínavé četbě.

Kalendář je neúprosný a Kalousek bude chtít svoji první várku daní už za tři týdny. Klienti příliš neoplývají ochotou platit jako mourovatí, takže jistě chápete, že práce mám dost.

Někteří alternativně inteligentní klienti, kteří jsou přesvědčeni, že a) jsou jediní na světě a tudíž středobodem mého vesmíru a b) pět nacpaných šanonů zvládnu zpracovat za dva dny, ve mně vyvolávají stavy lehce zvýšené nervozity. Téměř by se dalo říct, že mívám chuť takové jedince zabít.

To jsou chvíle, kdy místo vymýšlení dokonalé vraždy raději otevírám jeden z mně velmi milých blogů.

Rázem se ocitnu v jiném světě, který nemá ani potuchy o dani z přidané hodnoty a odpisových skupinách. Místo polykání uklidňujích prášků si prohlížím staré obrázky a čtu v antikvárních ouloffcích. V těch jsem nedávno objevila, že "nervosním lidem poskytuje odvar z jader šípkových lahodný a velmi zdravý nápoj".


Doma ovšem není ani šípkový čaj v pytlíku, natož šípky. Mám tedy alespoň důvod vypadnout ven. Šípkových keřů je u nás dost. Pravda, šípkových keřů jsem našla dost. Jen šípky zřejmě stačili přes zimu oďobat ptáci. Asi byli taky trochu nervózní.



poslední Mohykán

sobota 9. března 2013

Jsem duše poetická

Radost, třeba maličkou
udělám si kytičkou


nemá cenu škarohledět
to už byste měli vědět


je lepší se trochu smát
než na všechno nadávat

buďme proto veselí
i když svět je v ...

čtvrtek 7. března 2013

Depkaři všech zemí, spojte se

Blogem se už hodnou chvíli
valí slzy krokodýlí

zahaleni černým flórem
depkaří tu všichni sborem

Už mi došly kapesníčky
abych mohla si slzičky
během čtení osušit
pláču, prosím nerušit

Teď je v módě přesvědčení
že ke smíchu důvod není
mít depku je prostě cool
neví to snad jenom vůl

středa 6. března 2013

Mám kliku


Taky mám občas deprese
to pokaždé, když stane se


že narazím někde na vola
kterému chybí kontrola

jeho vlastního chování
to pak mívám fakt nutkání

nevnímat přiblblé hlášky
raději se nacpat prášky

je to však těžce na pytel
když ten blb je můj ředitel

*
(Není to tak neveselé
už léta nemám ředitele)

sobota 2. března 2013

Nekonečná naivita


Pamela svou mocnou hrudí
úchyla ze spaní budí

po vzoru Chucka Norrise
za stromem v parku krčí se

Že nemá Rambovy svaly
za chvíli v krvi se válí
poslala ho k zemi žena
jejímž vzorem byla Xena

Než mu z oka modrák zmizí
pustí si zas televizi
věří všemu, co tam vidí
takhle blbých je dost lidí

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...