pondělí 22. února 2016

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na základě několikaletého pečlivého výzkumu, při kterém si ověřila, že je úplně zbytečné radit se při zahrádkaření s odbornou literaturou. Zcela postačí umět rozeznat kopřivu od rozkvetlé lilie a najít mezi změtí plevele záhon. Do této kategorie Mičurinců patřím dle názoru mé matky i já. Přesto mi všechno kvete, i když občas zapomenu zalévat a hnojení mě nebaví. Asi jsem opravdu nemožná.


Bohužel, nedaří se pouze mým květinám, ale jsem rovněž velmi zdatnou chovatelkou slimáků. V letních vedrech, která byla u nás přímo ukrutná, jsem se bláhově těšila, že ty odporné mrchy bídně zhynou a uschnou. Kupodivu slizounům se náramně dařilo, na rozdíl od Kačenky, kterou parno přinutilo podruhé vylínat a místo krásného vlčáka pobíhal po dvoře olysalý chrt.

Slimáci se vesele množili a tak bylo nutné přistoupit ke konečnému řešení. Na dvoře přistál vypůjčený párek indických běžců. Jsou to kachny převelice pitomé, ale nebývale užitečné. Slimáci začínali mizet, ovšem vynořil se nový problém.
Kačenka je velmi přátelský pejsek, miluje kočky, Kájínka i Pakouška, bohužel nenávidí cokoliv, co má peří. Od prvního dne tvrdohlavě trvala na tom, že kachničky zahryzne. Tenhle plán se nelíbil ani mně, ani kachnám. Kačenka musela potupně opustit dvůr a usídlila se na zahradě za pevnými vraty. Vytrvale za nimi celé dny posedávala a krvelačně zevlovala škvírou mezi prkny na pobíhající opeřence.

Kájínek kachny zbožňoval. Rozhodl se, že se bude s nimi kamarádit, ať chtějí nebo ne. Kachny nechtěly. Zarputile využívaly toho, že jsou o poznání větší než on, a malinko se na něj vytahovaly. S tím si Kájínek rychle poradil, jelikož dobře ví, že na velikosti nezaléží. Parkrát je důkladně prohnal, pro výstrahu jim vyškubal pár peříček a kachny přestaly vzdorovat. Trochu je sice znervózňovalo, že se Kájínek umanutě máchá v jejich neckách s vodou, obzvlášť pokoud se ony zrovna koupou, ale nakonec to vzdaly. Zavládla pohoda.

Kačenka za vraty mohla puknout vzteky. Přemýšlela, jak to udělat, aby s těmi drzými ptáky mohla zatočit. Dočkala se. Odpoledne jsem ji šla krmit. Vedro mi poněkud zatemnilo mozek a byla jsem málo ostražitá. Krvechtivá Káča využila vteřinku nepozornosti, prorvala se mi kolem nohou a vpadla na dvůr. Nastalo peklo. Řvoucí kachny pádily po dvoře jako Zátopek. Snažily se uniknout rozběsněné Káče, která měla jediný cíl - orvat z nich peří a trošku je pomuchlat. Dílo korunoval Kájínek, který se nemohl rozhodnout, na čí stranu se přidá. Chvíli visel Kačence na ocase a bránil svoje kamarádky, vzápětí je Kačeně pilně naháněl. Ve chvíli, kdy už začínalo lítat peří, jsme v neuspořádaném pelotonu opustili dvůr a přesunuli se na zahradu.

Kačenka rozhodně neměla v úmyslu mě poslechnout, spořádaně mi usednout k nohám a nechat kachny odkráčet do bezpečí. Ječela jsem sice velice pěkně, bohužel bez sebemenšího efektu. Nezbývalo než se odhodlat k zoufalému činu. Kachní životy musely být zachráněny za každou cenu. Přesně mířeným skokem jsem se vrhla na Káču a podařilo se mi ji zalehnout. Káča váží 35 kilo, já mám o dvacet víc. Přesto to byl naprosto nevyrovnaný souboj. Kačenka bojovala jako lvice a snažila se mi vyrvat. V odpolením vedru ze mne lilo jako z vola a vypadalo to, že Káču nepřeperu, ale rovnou utopím v potu.

Po pár minutách řeckořímského zápasu mi došlo, že bojuji s větrným mlýnem. Situace neměla řešení. Zcela neinteligentní kachny, místo aby využily relativního bezpečí a vzdálily se z bojiště, usoudily, že se pokochají mým utrpením. Zaparkovaly pár metrů od ringu a začaly si rovnat pocuchané peří. To Káču vytáčelo do nepříčetnosti.

Už mi docházely síly, což se nedalo rozhodně říct o Kačence. Bůh se nade mnou smiloval v momentě, kdy jsem byla rozhodnuta Káču pustit, nechat kachny jejich tragickému osudu a poklidně skonat vyčerpáním. Došlo mi, že mám u sebe telefon a mohu si přivolat na pomoc Ajťáka, který dlel v příjemném chládku své pracovny a dloubal se v nějakém počítači.

Výborný nápad, komplikovaná realizace. Zkuste vleže na břiše, pod sebou zmítající se sopku, kterou se snažíte udržet, vydolovat z kapsy těsných džínů telefon. Velmi, velmi problematické, to mi věřte. Zkuste jednou rukou, kterou zoufale potřebujete jinde, vyďobat a "vyšmejkat" na displeji úplně idiotského chytrého telefonu požadované číslo. Téměř nemožné. A zkuste zachovat klid, když se vám po stopadesátem zazvonění konečně ozve synek a je tak neuvěřitelně intelektuálně podměrečný, že nechápe, že bojujete o přežití.

Můj syn nedělá nikdy kvapná rozhodnutí. Je velmi uvážlivý a veškeré své konání si vždy důkladně rozmyslí. Ani ječící matka ho nemůže vyvést z rovnováhy, dokud mu není podrobně popsán důvod hysterie. Než se rozvážným krokem velblouda dostavil na zahradu, měla jsem hotový plán, jak ho zmydlím a už nikdy mu neupeču oblíbenou bábovku.

Z představení, které měl možnost shlédnout, brečel smíchy. Než mne vysvobodil a odtáhnul Káču, neodpustil si dotaz. jestli nemá tu estrádu natočit a vrazit na internet. Zcela jistě by měla úspěch. Jsem skromná, po světské slávě netoužím, tak jsem odmítla. Stačilo mi, že moje vystoupení s Kačenkou sledovala z vedlejší zahrady paní Chytrá, umně ukrytá za kompostem. Ta si historku trochu poupraví a hned ráno v našem konzumu ji pustí mezi místní drbny. Do večerá celá ves bude vědět, jak jsem blbá a v tom největším vedru se válím se psem po zahradě.


sobota 30. ledna 2016

Čekám, až rozkvetou hrábě

Do nového roku jsem vykročila rázně, plna optimismu, elánu a s radostnou písní na rtech. Moje úvaha, že vše už půjde bez větších zádrhelů, se velice záhy ukázala jako zcela chybná. Do odvážných plánů mi zlomyslní bozi hodili vidle. Nepěkné vidle v podobě zlomené ruky.


Moji věrní čtenáři vědí, že různé průšvihy přitahuji jako ježek blechy. Celý loňský rok jsem ovšem prožila bez zásadnější zdravotní újmy, což velmi polichotilo mému sebevědomí. Bohužel to zároveň poněkud utlumilo pud sebezáchovy, který mne před sebedestrukcí v poslední době chránil.

Zlomená ruka neznamená konec světa, je ovšem převelice otravná. Snad i otravnější než můj ctihodný choť, jenž prodělal podivuhodnou meziroční metamorfózu. Narostly mu dvě hlavy s tykadélky, několik párů ručiček a v šeru zeleně světélkuje. Stal se z něj mimozemšťan. Zatím jsem nepronikla do tajů jeho podivného marťanského jazyka, takže komunikačně nám to poněkud skřípe

Jelikož jsem žena nedisciplovaná a zcela mi chybí základní smysl pro povinnost, zlomila jsem si ruku záludně ve čtvrtek, tedy před pravidelným pátečnám návratem Medvěda znaveného z toulek po Evropě. Nepřekvapilo mne, že moje zasádrovaná končetina je hluboce pod jeho rozlišovací schopností. Poněkud znejistěl až ve chvíli, kdy mu došlo, že doma nefunguje vše splavně v očekávaném zaběhnutém módu "navařeno, napečeno, uklizeno". Studená večeře a lehce zašmudlaná domácnost se přehlédnout nedaly.

V momentě, kdy bystře pochopil, že jednou rukou cibuli fakt nenakrájím a maso na guláš tvrdohlavě odmítám stříhat nůžkami, chopil se osobně výroby víkendového menu. Prozíravě jsem vyklidila bitevní pole a odebrala se s Kačenkou a Kájínkem na dlouhou osvěžující procházku. Nahánění Kájínka v šípkovém roští a přemlouvání Kačenky, aby laskavě vylezla z potoka, do kterého vzápětí rozjásaně spadl i Kájínek, se mi jevilo mnohem bezpečnější než pobyt v kuchyni. Medvěd vypadal velmi nenaloženě.

Domů jsem dorazila s promočeným Kájínkem nacpaným pod bundou, kde se mu nelíbilo a své rozčilení si kompenzoval tím, že mi cestou vyhryzal na břiše úhlednou díru do svetru. Kačenka byla rovněž pěkně otrávená, protože jí nebylo dovoleno dotáhnout si na zahradu obrovskou větev z břízy. Pomstila se hned za tři dny, když objevila zapomenuté hrábě a proměnila je na roztomilou kopičku třísek.

Kuchyně, ze které se Medvěd prozíravě odsunul neznámo kam, vypadala jako po kobercovém náletu. Kam oko dohlédlo, tam bylo nějaké nádobí v různém stupni špinavosti. Kde nebyly hnrnce, mističky, lžíce a měchačky, tam byly slupky z cibule, česneku i brambor. Nůž vkusně zapíchnutý do prkénka na maso ještě zvýraznil naprostou jedinečnost tohoto surrealistického zátiší.

Tiše jsem zaslzela, posléze zapudila vábivou představu, jak chotě nemilosrdně umlátím sádrou, a pak už mi nezbylo nic jiného, než jednoruč zlikvidovat tu spoušť. Lehce mne znervoznilo, když jsem v už vycíděné kuchyni neobjevila nic, co by vypadalo jako čerstvě uvařené jídlo. Podezření, že Medvěd využil situaci a všechno zrádně sežral sám, mě opět vrátilo k myšlenkám na hrubé násilí.

Naštěstí se Kájínek, který mezitím uschnul a zapomněl na bundové příkoří, začal věnovat své oblíbené činnosti. S nadšeným štěkáním honil po celém baráku kočku a při té příležitosti objevil na pavlači zaparkovaný hrnec s gulášem. (Důvod pobytu guláše právě zde mi Medvěd odmítl blíže objasnit). Přilákal mě randál, který udělala shozená poklička, a tak jsem stačila zasáhnout ještě před tím, než drahoušek stihnul do hrnce vrazit makovici. Myslím, že jinak by nás Medvěd stáhnul z kůže oba dva.

Večer jsem se pokoušela nic nechápajícímu choti vysvětlit, že opravdu nedisponuji početným služebnictvem, které by mi pomáhalo udržet domácnost v obyvatelném stavu. Nechci po něm, aby uklízel, stačilo by, kdyby kolem sebe neustále nevytvářel větší než malé množství nepořádku. Tvařil se, jako kdybych ho nabádala ke skoku z osmého patra.

Je mi přehledně jasné, že je vše marné. Medvěd pořádníček je nesplnitelný sen. To se opravdu dřív dočkám, že mi rozkvetou poslední zbylé hrábě.





Ano, jsem vážně šmudla. A přitom se tak moc snažím.

středa 21. října 2015

Holky, nevdávejte se.

Cesta, která může skončit obviněním z vraždy, pobytem v klecovém lůžku či pouhým čučením do zdi v hluboké depresi, začíná sluníčkově krásně. Náš vyvolený je ideální muž, pohledný, pozorný, zábavný, nabitý testosteronem a, když se zadaří, mnohdy i jiskřivě inteligentní. Tajíme dech, kdykoliv promluví a omráčí nás svým intelektem, jeho svaly a mužná tvář s nedbalým strništěm v nás vyvolává chvějivou touhu.



Náš vyvolený je na tom podobně. Jsme pro něj krásné i ráno, když vylézáme z postele s výrazem poněkud slaboduchého netopýra. Většinu i sebepitomějších přání nám splní ještě dříve, než je stačíme vyslovit. Nediskutuje, nehádá se, prostě nás miluje.

V tomto vrcholně nebezpečném období, kdy všude kolem létají motýlci a za rohem zevluje růžový jednorožec, se zblázníme a v hlavince se nám vylíhne zhoubná myšlenka. Rozhodneme se, že s tímto dokonalým mužem strávíme zbytek života. Nezáleží na tom, jestli vyvoleného svým soustředěným úsilím dokopeme k oltáři a nebo zda jsme k oltáři dovlečeny rozdychtěným samečkem my. Na průšvih máme zaděláno zcela spolehlivě.

Roky běží. Přivedeme na svět pár mláďat, ranní pohled do zrcadla nás nechává v klidu jenom do momentu, než si nasadíme brýle. Některé z nás slovansky nakynou do rozměrů telefonní budky, jiné sice zůstanou štíhlé jako proutek, ale ve výsledku jsme na tom většinou všechny stejně. Najednou zjistíme, že chlap, s kterým už spoustu let celkem spokojeně žijeme, prodělává jakousi prapodivnou metamorfózu.

Některým z nás se tudíž doma zčistajasna vylíhne pařez křížený s nespokojeným hrochem. Většinu našeho počínání podrobuje zcela zásadní kritice, aniž by ovšem nabízel přijatelná řešení. Pouze naprosto přesně ví, že se nemožně oblékáme, domácnost se nám hroutí pod rukama, překvapivě po letech zjistí, že vůbec neumíme řídit auto, místo dětí máme doma vinou naší výchovy vlčáky, a s tím vařením to taky není nijak extra slavné. A to i v případě, že za ty roky, kdy díky našemu kulinářskému neumětelství strádal hlady, svižně přibral dvacet kilo.

Sám se doma potuluje ve vytahaných teplácích, na pokusy o konverzaci reaguje podrážděným vrčením a za vrcholný kulturní zážitek považuje večer u televize s lahváčem v tlapce.

Jiné z nás překvapeně civí na to, jak se jejich doposud relativně normální choť, zřejmě po požití jakéhosi zázračného elixíru mládí, mění v mladistvého supermana. Začíná řešit módní trendy, bez oholení nevyleze ani na balkon, bez odmlouvání se i několikrát denně sprchuje a požaduje nejen sexy trencle, ale i lehké večeře bez zbytečných uhlohydrátů. Ve druhé fázi své honby za utíkajícím mládím si pořídí permanentku do fitka, předplatí si Esquire a, kdyby na to měl, šoupne do garáže nějaký pořádný kočkolap.

Není pro nás jednoduché obě tyto vývojové úchylky u svých mužů přežít se zachováním alespoň zbytků zdravého rozumu. Majitelky modelu "hroch" jsou na tom poněkud hůře, jelikož se jedná povětšinou a stav již setrvalý a jen velmi těžko změnitelný. Naproti tomu exemplář ve vývojové fázi "druhá míza" má jakousi naději, že mu časem dojde, že se chová jako úplný pitomec.

Pro zachování objektivity je potřeba říci, že existuje malé procento můžů, kteří nepatří do žádné výše zmíněné kategorie. Ale to jsou spíše výjimky, jež potvrzují pravidlo.





P.S.
Ano, úplně stejný článek, jen v obráceném gardu, by se dal napsat o ženách. Také dokážeme být úplně nesnesitelné a jeden aby byl úplný světec, aby nás nezabil.

neděle 19. července 2015

Proč nemám ráda uprchlíky

Mám poměrně svéráznou dceru a malinko praštěného bratra. Moje máti v roli supervizora tvrdí, že jsme úplně blbí všichni bez rozdílu, ale s tím rozhodně nemohu souhlasit. Jsem to většinou já, kdo odnáší třeskutě inteligentní nápady zbytku rodiny.



Bratr kdysi dávno usoudil, že si svůj život nedovede představit bez perského kocoura. Záhy ovšem zjistil, že péče o takové stvoření zdaleka přesahuje jeho schopnosti a trpělivost. Macík byl kocour s velmi výraznou osobností. Nehodlal vzít na vědomí, že členové domácnosti nejsou jeho oddané služebnictvo. Bratříček tudíž kocourka nepozorovaně odložil u nás. Terorista, v té době malé štěňátko, byl z vetřelce naprosto tumpachový. Macík se k němu choval jako arbaský šejk a sem tam mu nějakou plácnul tlapkou. Terorista takové zacházení velmi těžce nesl a Macik se tedy střelhbitě stěhoval. Odnesla to máti, která měla relativně bezpečnou domácnost bez zvířectva.

Ještě dlouho poté mi máti vyčítala, že jsem jí do bytu propašovala vetřelce, o kterého rozhodně vůbec nestála. Ze setrvačnosti špačkovala i v době, kdy už Macíka bezmezně milovala. Jaksi jí z paměti vypadl fakt, že celou kočičí hitparádu spískal můj inteligentní bratr.

Téměř identická záležitost se za rok opakovala se štěnětem labradora. Sorbonek chvíli pobyl s bratrem a následně putoval k Jezince. Té se poněkud zauzlovaly mozkové závity a ke světlému Sorbonkovi si pořídila černého Festíka. Na kolosální průšvihy bylo zaděláno. Miláčkové sežrali Jezince fikus, rovněž ovladač k televizi, ke kterému si přikousli pár metrů kabelu, velmi hezky ohryzali parapet na okně a upravili i dřevěné schody. Sousedovi tak zjančili kočku, že museli zasahovat hasiči, aby ji sundali z vysoké břízy.

Měla jsem poměrně vážné podezření, že takový nápor štěstí Jezinka, v té době čerstvá matka Cibulky, dlouho nevydrží. Nemýlila jsem se. Tehdy jsme už s Medvědem bydleli na vesnici a Jezinka bystře usoudila, že náš dvorek je pro její black and white párek jako dělaný. Terorista, který srdečně nesnášel Macíka, se do labradořích zloduchů upřímně zamiloval. Ti dva mizerové také překvapili, jelikož se rozhodli, že budou dělat malému jorkšírkovi pečlivé chůvy. Nespustili ho z očí a on se jich držel jako klíště. Tohle láskyplné souznění se záhy ukázalo jako veliký problém.

Labradoři se projevili jako chroničtí útěkáři. Jejich bohémskému duchu připadal pobyt na rozlehlé zahradě nesnesitelně nudný a neinspirující. Využili každou příležitost, aby se vydali do světa za lepším. Příležitostí měli habaděj. Medvěd má podivnou vlastnost. Nezavírá. Doma dveře, venku vrata. Moje máti decentně říká, že chodí, jako kdyby měl v prdeli ojičku. Nijak se s ní nepřu, myslím si totéž.

Terorista nemohl zůstat pozadu a tak, když utekli poprvé, zmizeli všichni tři. Propadla jsem šílenství. V mých představách bídně zhynuli pod koly nezodpovědných motoristů, případně padli kdesi v lesích za oběť krvelačným myslivcům. Zmobilizovala jsem veškeré dosažitelné dobrovolníky a zorganizovala pátrací akci. Jak se ukázalo, soudržnost jim vydržela jen těsně za vrata. Tam se rozdělili a prchali do tří světových stran. Po třech hodinách, kdy už jsem brečela jako želva a připravovala se na nejhorší, mi rychlý posel přinesl zprávu, že Sorbonek byl viděn na dolním konci vsi na jednom dvorku, jak zcela spokojeně vyžírá z korýtka kachnám namočené rohlíky. Byl polapen a celkem spokojeně se odebral domů.

Teroristu přinesla naše paní uklízečka, která ho objevila, jak přebírá kompost na její zahrádce. Smrděl jako skunk i po několikerém vykoupání. Festík se přihnal sám, obalený blátem a listím. Kde byl, to neprozradil.

Časem se moji uprchlíci stali nedílnou součástí našeho vesnického kulturního života. Utíkali velice pilně a projevili velkou vynalézavost. Medvěd, kterého jsem přinutila zúčastnit se několka pátracích výprav, začal občas zavírat. Labradoři, otrávení takovou drzostí, záhy zjistili, že se dá poměrně snadno podhrabat plot. Medvěd díru opravil, labradoři prchli po hranici dříví. Dodnes nevím, jak touto cestou dostali ven Teroristu. Cestičku, kudy se dalo prchnout, si vždy našli.

Můj život byl tedy po několik let, než si Jezinka ty zlotřilce zase odvedla, osvěžen nepravidelným leč častým pobíháním po vsi a pátráním po emigrantech. Nedá se říct, že bych tuto činost provozovala s nějakým velkým nadšením. Při mé vrozené averzi k jakémukoliv sportu se mi nikdo nemůže divit.





Uprchlíci krátce po návratu z výletu za hranice všedních dnů.

středa 15. července 2015

Ďábel nosí kšírky

Téměř každá žena trpí komplexem prázdné skříně. Muž nikdy nepochopí, že jeho jindy zcela normální choť zírá do narvaného šatníku a kvílí, že nemá vůbec nic na sebe. Můj manžel má převeliké štěstí, že ho bohové obdařili ženou neparádivou a vlastně velmi skromnou. Ostatně, proč nakupovat u Diora, když Medvěd nerozliší velké večerní od odrbaných džínů.


Na módu opravdu příliš nehledím a jestli se letos v létě nosí béžová nebo nebeská modř je mi srdečně ukradené. Mnohem více se v naší domácnosti zabývá módními trendy odborník na slovo vzatý. Kájínek. Během pár týdnů se vypracoval na pozici nesmlouvavého módního kritika, který neváhá své názory tvrdě prosazovat.

Na odpolední kávu se přihnala moje kamarádka Jaruška. Jaruška miluje extravagantní botky s vysokými podpatky. Je mrńavá, tak si může tuto zálibu dovolit. Kdybych si já obula některé z jejích lodiček, můžu okamžitě dělat žirafí královnu. Jaruška se dostavila v apartních sandálcích, nad kterými se mi zatajil dech. Jsem sice zvyklá na její poněkud výstřední modely, ale tentokrát se překonala. Růžová změť tenoučkých pásků a jako třešnička na dortu malinké mašličky. Až mi naskočila husí kůže.

Kájínek zcela evidentně sdílel mé pocity. Než jsme s Jaruškou probraly poslední šokující události v naší vísce a dopily kávu, vypořádal se s botami jednou pro vždy. Mašličky nekompromisně sežral. několik pásků překousal a jeden podpatek poměrně vkusně ohryzal. Jaruška odcházela s nervy nadranc a vykřikovala, že příště přijde v holinkách a ani ty si rozhodně v předsíni neodloží.

Koupila jsem mu krásné modré kšírky, jelikož obojek byl pod jeho důstojnost a tvrdě ho odmítal. Nevím, jestli se dá věřit vědeckým výzkumům, které tvrdí, že pes nijak zvlášť nerozlišuje barvy. Pokud je to pravda, tak Kájínek zřejmě není pes. Modré kšírky si sice nechal natáhnout, ale tvářil se dost znechuceně. Abych si náhodou nemyslela, že tak odpornou věc bude nosit, v nestřežené chvíli uhryzal přezku. Dostal nové kšírky, tentokrát červené, modré došly. Spokojeně se v nich natřásá.

Kájínkův cit pro estetično zřejmě nesplňovala ani koupelnová předložka. Vylepšil ji tedy dle svých představ a přesně uprostřed vyrobil obří díru. Uondán náročnou prací spokojeně usnul a můj následný jekot ho evidentně pobouřil. Jak můžu být tak nevděčná? Tolik se nadřel a místo vděku spousta křiku.

Abych už končeně pochopila, že ve svém okolí nestrpí jakýkoliv nevkus, poopravil polštářky na gauči. Užižlané, roztřepené růžky a sežrané knoflíky ho dokonale uspokojily. Přišel ovšem trest v poněkud obtížném ranním bobkování, kdy se knoflíkům nijak zvlášť nechtělo vrátit se zpátky mezi nás.

Kájínka v tvůrčím rozletu nemůže nic zastavit. Včera usoudil, že nehodlá přihlížet, jak si duševní obzor kazím nevhodnou literaturou. Pranic mu nevadilo, že knížku jsem si odložila na (dle mého názoru) bezpečné místo. Využil svých veverčích schopností a malinko se začetl. Jezuité nevhodné knihy pálili, Kájínek je cupuje na maličké kousínky. Obzvlášť závadné pasáže pro jistotu poobědval. Po návratu z práce jsem uronila slzu a dala psíkovi plnotučný jogurt, aby se mu papír lépe trávil.

Kájínek zásadně škodí, pokud je dopoledne sám doma. Už jsem se naučila před odchodem do práce všechno, co by mu mohlo padnout do jeho zvídavého očka, poschovávat. Je to marné, leze po výškách jako papoušek a podá si, co potřebuje. Když mu domlouvám, tváří se velmi chápavě a slibuje, že už nic neprovede. Předsevzetí mu vydrží přesně do chvíle, než za mnou zase zapadnou dveře. Z práce se teď vracím napjatá jako strunka a dumám, co ten malý ďábel zase vymyslel. Občas mě rouhavě napadne - zlatá Kačenka.





(Pro Tlusťjocha - není to žádná knížka z KKKb. To by si Kájínek určitě nedovolil)






středa 8. července 2015

Vlaštovku do každé domácnosti!

Moje pověst ochranitelky všeho živého doputovala zřejmě už i do Afriky, kde se tato zajímavá a podnětná informace rozkřikla mezi černými potvorami. Potvory nezaváhaly, vydaly se na dlouhou cestu a hbitě se mi nastěhovaly do baráku. Jejich drzost je ovšem bezbřehá a tak vypukl boj. Prohrála jsem na celé čáře.


V minulých letech potvory vlaštovky spořádaně hnízdily v průjezdu. Sice, jak poeticky říká Ajťák, posraly, co mohly, ale úspěšně vychytaly všechny mouchy široko daleko. Žili jsme tedy ve vzájemně výhodné symbióze. My jsme se potichu a potmě plížili průjezdem bez zbytečného rozsvěcování, abychom nerušili vlaštovčí rozmnožovací proces, ptáčci na oplátku pečlivě udržovali bezmušno.

Letos vlaštovky usoudily, že už je nebaví pobývat ve starých hnízdech a zatoužily po změně. Celou akci si důkladně promyslely. Pár dnů jen tak bezcílně poletovaly, případně vysedávaly na pavlači a podivně čučely. Hnízda zůstávala prázdná a vypadalo to, že tentokrát nás ptáci svou přízní nepoctí.

Vůbec mě nenapadlo být ostražitá a tak, když jsem se probrala ze sladké bezstarostnosti, bylo na všechno pozdě. Ty černé bestie si v tichosti postavily hnízdo hezky nad schody do našeho bytu. A než jsem se rozkoukala a vyhodnotila potenciální nebezpečí, seděla paní Vlaštovková na vejcích. Ajťáka poměrně výrazně potěšilo zjištění, že se vlaštovčí bobkování odstěhovalo z jeho zorného pole. Já jsem byla nadšená o dost méně.

Vlaštovčí bobky se nakonec ukázaly jako ten nejmenší problém. Mnohem horší byla umanutost, s kterou se vlaštovky snažily sdílet se mnou nejen schody, ale rovnou celý byt. Paní Vlaštovková spořádaně seděla na vejcích, pan Vlaštovka využil otevřené vstupní dveře a jal se okupovat předsíň. Mazaně vyčkal a při nejbližší vhodné příležitosti dobyl další kótu. Jelikož byl úplně blbý, v kuchyni začal propadat panice, zřejmě ztratil mapu a nevěděl, kudy zpátky. To už jsem po něm většinou šla řádně vyzbrojena koštětem, v patách vytřeštěného Kájínka, který netušil. co moje zběsilé pobíhání se smetákem znamená. Po prvotním váhání se osmělil, radostně se zapojil a velmi pečlivě se mi pletl pod nohy.

Vypuzený pan Vlaštovka se odebral k zaslouženému odočinku do hnízda a vystřídala ho neméně odhodlaná a stejně pitomá paní Vlaštovková, která ovšem projevila trochu více lstivosti a zabloudila až v obýváku. Vyhánění vetřelců se postupně stalo každodenním rituálem. Kájinek už byl tak zjančený, že i v momentě, kdy jsem vzala do ruky koště a chtěla jenom zamést, byl okamžitě připravený lítat, štěkat a překážet.

Ke zklidnění poněkud hysterické atmosféry v naší domácnosti došlo v momentě, kdy se na svět vyklubalo pět malých vlaštovčat. Vlaštovkovi měli plné zobáky práce, aby nakrmili rozkřičené hladové krky a tak jim nezbývalo moc času, aby mi pili krev. Docela jsem si oddychla, ale Kájínkovi se evidentě po smetákové hitparádě stýskalo. Vytrvale zevloval na schodech a podezřívám ho, že pana Vlaštovku přemlouval, že by nebylo od věci, kdyby se zase drobátko proletěl po obýváku.

Drama hodné pana Hitchcocka vypuklo v den, kdy pan a paní Vlaštovkovi vyvedli své dementní potomstvo k prvnímu prolétnutí. Ukolébána několikadenním příměřím jsem se projevila jako nepoučitelná blbka a opět jsem zapomněla zavřít dveře. Pan Vlaštovka tudíž zcela neomylně vyvedl rodinku na výlet směr kuchyně, s doprovodným programem v obýváku. V momentě jsme se s Kájínkem ocitli ve vlaštovčím blázinci, kde Kájínek udržoval velmi vzrušenou atmosféru svým rozčíleným ječením.

Vlaštovčí drobotina neměla tak propracovanou techniku vyhýbání se mému smetáku jako rodiče, zato byla v početní přesile. Nepomohlo otevření oken i dveří na pavlač, ptáčci zcela odmítali opustit obsazené území. Lstivě se ukrývali na okenních parapetech v rozkvetlých fialkách, které hromadně začínaly vypadat jako po zásahu granátem. Musela jsem vymyslet bleskový útočný plán. Taťku s mamkou jsem zručně vypakovala smetákem na pavlač, kde se usadili na prádelní šňůře a celému světu vyprávěli, jakého se jim dostalo příkoří.

Zbývalo vypudit zpovykanou mládež. Kájínek mi moc nepomáhal. Byl tak zaujat honěním vzpurných jedinců, že naprosto ohluchl a odmítal se uklidnit. Čtyři robátka se mi podařilo s trochou potíží posbírat a za doprovodu notného ptačího křiku je vyhodit na pavlač. Vlaštovkovi se mezitím trochu uklidnili, dávali však dost zřetelně najevo, že jsou z mé nepohostinnosti naprosto konsternováni.

Pátý opeřenec se zřejmě rozhodl, že u nás zůstane navždy. Byl lstivý jako liška a neomylně mi unikal. Strávili jsme spolu svižnou půlhodinku, kdy už se o mne pokoušel infarkt. Nakonec ten mizera udělal osudovou chybu. Blbě si vyhodnotil skleněné dveře jako únikovou cestu a natloukl si zobák. Trochu se mu zamotala makovička a usadil se na zemi. Stačilo ho sebrat a vyexpedovat. Jenže v ten moment se v Kájínkovi, který už byl tak uhoněný, že si šlapal na vyplazený jazýček, probudila lítá šelma. Nezaváhal a skočil. Naštěstí si ne zcela přesně vyměřil místo dopadu a vyjeveného ptáčka minul o půl metru. Stačila jsem tedy vetřelce rychle sebrat a konečně vyhodit.

Kájínek je ovšem přesvědčen, že jsem mu lov překazila já svým neodborným zásahem. Nebýt mého vměšování, mohl slavit vítězství. V tomto duchu informoval Kačenku i Pakouška a za trest se mnou celé odpoledne nemluvil.







Související: Kočkoland

neděle 7. června 2015

Kájínek vystrkuje růžky

Většina chlapů, kromě chronických podpantofláků, je zřejmě přesvědčena, že jejich slovo je v domácnosti zákonem. Nejinak je tomu u nás. Medvěd se dopustí myšlenky, vydá rozhodnutí a očekává, že zbytek rodiny (tedy já a psi) v němém úžasu nad genialitou nápadu uvede nařízení do praxe. Léta, kdy jsem se o evidentně pitomém nápadu pokoušela diskutovat a hledala úderné argumenty proti, jsou dávno pryč. Poučena roky zkušeností jsem vyvinula metodu, kdy je vlk nažraný a kozy si pěkně dělají jenom to, co chtějí. Metoda je to tak báječná, že ji beze zbytku přijali za svou i Kačenka s Teroristou. Rovněž malý Kájínek se v problému zorientoval překvapivě rychle.


Terorista (budiž mu skalka lehká) nesměl spát v posteli. Medvěd na tom nekompromisně trval, takže pejsek v posteli sice spal, ale ne tak často, jak by si jistě přál. Kájínek si stejný příkaz vyslechl hned první den, kdy jsme si ho přivezli domů. Štěňátko se ovšem projevilo jako tvrdý vyjednávač. Rozhodně nemínilo strávit noc o samotě, plakalo tak usilovně, že ve tři ráno Medvěd vyvěsil bílou vlajku a "tak jo, ale jenom dneska". Kájínek se vítězoslavně uvelebil na peřině a poťouchlé jiskřičky v jeho očkách napovídaly, že tohle je teprve začátek. Od té doby samozřejmě nikde jinde noci netráví.

Medvěd se doma vyskytuje pramálo, takže Kájínek za hlavní domácí božstvo považuje mne. Naučila jsem se našlapovat zlehka jako kočka, protože mám pejska neustále přilepeného za patami a hrozí, že ho v nestřeženém okamžiku zašlápnu. Neudělám ani krok, aby mě okamžitě nenásledoval. Jsou ovšem chvíle, kdy tuto jeho roztomilou přítulnost moc neoceňuji. Na záchodě si opravdu raději užívám intimní samoty, ale Kájínek nemá pro tak výstřední nápad vůbec žádné pochopení. Dokáže za zavřenými dveřmi uspořádat takový virvál, že o klidném ranním rozjímání si můžu nechat tak leda zdát.

Prvních pár dnů se zdálo, že máme malinké roztomilé štěňátko, které za mnou celý den capká, pěkně spořádaně papá a v noci spokojeně spí. Omyl, veliký omyl. To se jen Kájínek rozkoukával, aby mi mohl následně předvést, že jsem si domů přinesla kilo a půl dynamitu. Byt proměnil v dobře zavedené smetiště. Kam se na něj hrabe Medvěd. Všude se válejí plyšáci, nahryzané kostičky, míčky, boty, ponožky, tužky, klubíčka... Něco z toho jsou Kájínkovy legální hračky, ostatní permanentně krade a roznáší.

Už jsem se vážně zamýšlela nad tím, že Kájínek je poněkud záhadná hříčka přírody. Podivný kříženec psa, veverky, klokana a dostihového koně. Ze země vyskočí nejen na gauč (to je naprostá samozřejmost), ale i na stůl. Velmi rád se pohybuje ve výškách, takže se prohání po opěradle sedačky, elegantně seskočí na zem, v plné rychlosti se prožene několikrát dokola obývákem, vyskočí na můj pracovní stůl, v letu sebere propisku (gumu, fixu, cokoliv) a pádí do předsíně. Udělá bleskový obrat, odhodí to, co zrovna ukradl v obýváku, popadne pantofel a maže zpátky. Cestou se v kuchyni potřebuje napít, pantofel zapomene u misky s vodou a tak si letí uloupit něco jiného. Jako ideální se mu jeví rozečtené noviny na stole. Ukryt pod vlajícím denním tiskem sprintuje do koupelny, kde noviny zacuchtá do již nepoužitelné koule, čímž o ně ztratí zájem. Jelikož je velmi pilný a nesnáší lenošení, okamžitě vymyslí náhradní činnost. Z přihrádky si vyloví rezervní zubní pastu a odpádí směr pelíšek. Po třech minutách mi dojde, že nevidím Kájínka odněkud někam pelášit a zbystřím. Dílo už je ovšem dokonáno. V pastě je tisíc malých dírek, Kájínek je zamatlaný od hlavy po ocásek a má hezky svěží dech.

Kačenka je z Kájínka už celá tumpachová. Psík má utkvělou představu, že patřím jen a pouze jemu, takže kdykoliv se Káča ke mně přiblíží, změní se Kájínek v kobru. Vyjede po ní, poskočí, bleskově ji kousne do čumáku, zdrhne. Úspěšnou akci okamžitě zopakuje. Káča vyvaleně čumí a neví, která bije. Když ji poštipovaní té pekelné tryskomyši začne lézt na nervy, rozhodne se, že ji uloví. To Kájínek samozřejmě nemíní připustit. Rychlostí blesku prchá, Káča ho mohutnými skoky stíhá. Už už ho má, Kájínkovi začíná téct do bot. Hlavička mazaná si však poradí. Na místě se obrátí a žene zpátky. Než se Káča zorientuje a udělá otočku, je Kájínek v prachu. Takhle ji několkrát povodí po zahradě. Kačence se pranic nelíbí, co si ten skřítek dovoluje, ale chytit se jí ho nepodaří. V momentě, kdy Kájínek usoudí, že Káču prohnal tak akorát, mi skočí do náruče a má vyhráno. Pokud si ho Káča přijde zkontrolovat, opět ji bez varování štípne do čumáku. Zdrcená Kačenka odchází s výrazem "jdu blejt, velebnosti".

Myslím, že Kájínek se adaptoval na nové prostředí velmi rychle a bude pro mou duševní svěžest velkým přínosem. Jen Kačence ještě musím vysvětlit, že její naléhavou žádost, abychom toho malého zmetka urychleně vrátili tam, odkud přišel, nemohu akceptovat.




Kájínek rád přiloží tlapku k dílu.

čtvrtek 21. května 2015

Veška v kožichu

Hodně lidí mne podezřívá, že neberu vůbec nic vážně. Že dokážu v naprostou pitomost obrátit i zcela zásadní věc. Medvěd má teorii, že vydržím víc než člověk. Detaily této úvahy raději nezkoumám, abych ho nemusela třeba něčím praštit. Ostatně můj choť na tuto mou vlastnost velmi spoléhá. Je přesvědčen (a celkem mu to vychází), že většinu katastrof, kterými mě bohatě zásobuje nejen on, přežiju v naprosté duševní svěžesti a bez okázalých hysterických výlevů.


Jsou však chvíle, kdy je mi mé nadání k radostnému vidění světa zcela k ničemu. Sedím na zemi v obýváku, v náručí držím malého jirkšířího Teroristu, který právě umřel, a brečím jako želva. Medvěd je zrovna někde v Holandsku, tak mě mají na krku Ajťák se Snaškou. Brečím tak vydatně, že Ajťák během chvíle přehodnoti své dávné rozhodnutí, že NIKDY nepohřbíme žádné z našich milých zvířátek na zahradě. Dokonce se osobně ujme nářadí a já si můžu vybrat místo, kde jorkšírka uložíme.

V té chvíli slzím nejen kvůli psíkovi, ale i preventivně při představě, jak si můj šikovný syn vyrazí motykou zuby. Celé operaci "kopání hrobečku" přihlíží Kačenka, která se chová zcela nestandardně. Nevím, jestli funguje nějaký psí radar, ale Káča jen sedí a kouká. Neodnáší nářadí, neleze do výkopu, nerve okolní trávu. Jenom čučí.

Když jsme jorkšírka v pravé poledne uložili, Káča zalehla, hlavu mezi předními tlapkami a odmítla se hnout. Vydržela tak celé odpoledne, kdy jsem za setrvalého slzení vyráběla skalku. Ani ji nenapadlo roznášet mi sazenky skalniček po celé zahradě, nevytrhávala, jak je jejím dobrým zvykem, již zasazené netřesky, nevšímala si pohozené motyčky. Psi neumí brečet, ale Káča měla tak smutné oči, že mi bylo přehledně jasné, že pláče se mnou.

Nová skalka se stala místem, které Kačenka vyjmula ze sféry svého ničivého zájmu. Jiřiny, čerstvě vysazené o dva metry dál, nekompromisně vyrvala ze země a hlízy pečlivě rozhryzala. Podobně dopadl keřík malin, o kterém jsem si bláhově myslela, že už by letos konečně mohl přežít. Kačenka už není štěňátko a jako mladá způsobná dáma by mohla mít trochu rozumu. Velmi chybná úvaha.

Doma jsem posbírala plyšáky, uklidila pelíšky a misky a oddala se svému smutnění. Kdo nikdy neměl psa, mne určitě nechápe a bude si myslet, že jsem poněkud mdlého rozumu, když mě taková věc dokáže poměrně solidně vykolejit. Pravda, prvních pár dnů jsem sama sebe podezřívala, že mi malinko hrabe, protože jsem večer slyšela ťapkání psích drápků po dřevěné podlaze a občas mě vzbudilo neexistující zaštěkání.

Medvěd se vrátil domů až skoro za týden, užila jsem si nedobrovolné samoty opravdu vrchovatě. Můj choť mě zná jako svoje boty, takže mu stačil jediný pohled a rovnou se zeptal, kam pojedeme.

A tak už týden doma kraluje zbrusu nový strašáček, který dal zcela jasně najevo, že mě rozhodně přivede na jiné myšlenky. Během pár dnů dokázal naprosto nervově zničit Kačenku, která vůbec nechápe, jak jsme si mohli do kožichu nasadit tak nemožně otravnou veš.


Kačenčina zbrusu nová noční můra

čtvrtek 30. dubna 2015

Puntíkatá vdova

Stát se vdovou není úplně jednoduchá věc. Žena, zvyklá po mnoho let na všudypřítomnou ochrannou náruč svého chotě, je vržena po podivného světa, ve kterém zcela chybí špinavé prádlo naházené vedle koše, mokré ručníky se nepovalují na zemi v koupelně, rulička toaletního papíru způsobně visí na držáčku, záchodové prkénko ani nenapadne zůstat ve vztyčené poloze, v posteli nejsou zákeřné drobky a dokonce je možné sledovat v televizi stupidní seriál, přestože na konkurenčním kanálu běží zásadní reportáž o závodech čtyřkolek na Sahaře.

Veškeré bakterie byly pochytány a nekompromisně zlikvidovány. Polštářky na gauči sedí jako pecky a celý týden se nehnou ani o milimetr. Nádobí je v myčce, nikde se nepovalují hrnečky od kafe, kelímky od jogurtů jsou v koši a ani by je nenapadlo schovávat se za monitorem nebo za kytkou na okenním parapetu. Všude je uklizeno a ...nudně prázdno.

Nikdy bych si nepomyslela, že mi Medvědův vrozený bordelismus bude tak chybět. Ve slabých chvilkách se zasním a zasteskne se mi po rozebrané špinavé vrtačce s velkou dávkou estetického cítění odložené na jídelním stole, po hysterickém hledání klíčů, dokladů a mobilů, po všem tom chaosu, který kolem sebe Medvěd zcela systematicky vytváří.

Naštěstí se ze mne nestala vdova definitivní, ale pouze vdova v kategorii vdov zelených či slaměných. Moje stýskání má tedy pouze dočasný charakter a kulminuje s blížícím se pátkem. Pak nastává prudký emoční zvrat a v průběhu víkendu se občas vyskytnou i situace, kdy hrozí, že se stanu vdovou černou, jelikož mám chuť Medvěda zaškrtit a zahrabat do skalky.

Víkendy trávím praním týdenní porce špinavého prádla, což je převelice zábavná činnost, kterou si zpestřuji vyvařováním dobrůtek, které si mlsný kamioňácký jazýček naporoučí. To mi nervovou soustavu nijak výrazně nenarušuje, povyažuji to za samozřejmou věc. Choť by měl být přiměřeně vycíděný a dostatečně nakrmený. Jen už v sobotu odpoledne tluču hlavou do zdi a přemýšlím, jak jsem mohla být tak pitomá, že se mi nostalgicky stýskalo po nějakém tom drobném nepořádku.

Medvěd, celý týden bez mého odborného dohledu, nekontrolovatelně vlčí. Během pár hodin promění celkem spořádanou domácnost v dobře zavedené smetiště. Přelézám hromádky prádla, tašek a bot, geometrickou řadou rostou špinavé talířky, hrnečky a obligátní jogurtové kelímky, zhasínám permanentně rozsvícené světlo v koupelně, dotahuji kohoutky a pátrám po šamponu, který už zase trůní na kuchyňské lince. Do mého tichého zoufalství v nestřeženém okamžiku vletí Kačenka, nepříčetně šťastná, že má doma páníčka, jenž opět nezavřel domovní dveře a ona se prodrala až do obýváku. Po její kratičké přátelské návštěvě, kterou by si v týdnu rozhodně nedovolila, posbírám popadané květináče, uchlácholím zdivočelého jorkšířího Teroristu, který je zcela konsternován vpádem nežádoucího elementu na své výsostné území a pomalu se začnu rozhlížet po nějaké vražené zbrani.

Dovolím si lehkou kritiku a dotáži se chotě, jak to dělá, že při svém nadání ještě nemá z kamionu popelnici? Odpovědí mi je zcela nechápavý pohled a ujištění, že jsem vedle jak ta jedle. On si přece dvakrát v týdnu v kamionu luxuje a všechny věci musejí mít své místo, jinak by to nešlo! Tuto informaci se můj mozek vzpírá přijmout. Medvěd se mojí očividnou nedůvěrou cítí velmi dotčen a na podporu svého tvrzení mi předloží dokumentární fotografie. Mám možnost shlédnout desítky snímků motorového miláčka zevně i zevnitř. Ten mizera má pravdu. Naklizeno jako v pokojíčku.

Ve volných chvílích se pravděpodobně začnu věnovat výzkumu, jak je možné, aby se v jednom člověku snoubily vlastnosti Mr.Propera a vepříka. Považuji to za celkem zásadní otázku, jejíž zodpovězení otevře oči mnoha tápajícím ženám.

Vzhledem k zítřejšímu svátku, který platí i za našimi hranicemi, očekávám návrat milovaného chotě již dnes večer. Tak se naposledy rozhlédnu po čistém a spořádaném bytě a v očekávání nevyhnutelného si dám rybí tuk. Je prý dobrý na nervy a nemá vedlejší účinky jako dávka antidepresiv. Do neděle vydržím a pak se mi zase klidně může začít stýskat. Nemám to vážně jednoduché.



Ďábel v rouše beránčím


sobota 28. února 2015

Přerod v superženu

Jestliže máte, moji mílí zbylí čtenáři, pocit, že mne odnesl čert někam do horoucích pekel, nejste příliš vzdáleni od pravdy. Všichni čerti mě berou už několik týdnů. Ale zároveň jsem v sobě objevila tolik tolerance, že se nestačím sama divit. Pokud bych byla poněkud méně zocelena dlouholetým soužitím se svým předrahým chotěm, asi bych se dala na dráhu alkoholika samotáře. Ale jelikož zocelena jsem, tak jsem Medvěda ani nezabila, ani jsem neutekla s pláčem k mamince, pouze jsem prodělala metamorfózu v superženu, která zvládne (= nic jiného jí nezbývá) s písní na rtech i zdánlivě nemožné.


Když se v naší rodině vyskytne nějaký malér, má ho na svědomí většinou Kačenka, ta bezedná studánka neotřelých nápadů. Tentokrát je v tom holčička nevinně. Zbláznil se Medvěd.

Již delší dobu vykazoval příznaky lehkého pomatení mysli, kterým jsem, bohužel, nevěnovala přílišnou pozornost. Moje chyba, měla jsem být ostražitější. Moudrá žena by měla neustále počítat s tím, že choť je lehce infikovatelný nějakým blbým nápadem. Obzvláště v momentě, kdy je v dohledu poněkud dementní kamarád.

Ve chvíli, kdy se Medvěd rozhodl, že nastala ta pravá chvíle, aby mne seznámil se svým třeskutě inteligentním záměrem, jsem stála před zásadní volbou. Buď chotě zabiju velmi krutým způsobem a nebo se projevím jako bytost chápavá, tolerantní a vstřícná. Se zatnutým chrupem jsem zvolila druhou variantu.

A tak se stalo, že mne Medvěd opustil. Nikoliv navěky, pouze na většinu dnů v týdnu. Jistě, manželek, jejichž drahouškové pobývají doma pouze pár hodin o víkendu, je celá řada. Pravděpodobně kvůli tomu nepropadají nějaké zvláštní panice. Také bych nepropadala, pokud bych si v takto získaném volném čase mohla brousit drápky, natírat si je na červeno a dumat, se kterou kamarádkou vyrazím na kafe.

Tohle mi opravdu dopřáno není. Do sytosti si ovšem mohu užívat postavení stoprocentně emancipované ženy, která musí stihnout vše, o co se prozatím mohla podělit s manželem. Provozovnu se zaměstnanci, kteří občas nedorazí do práce, domácnost, předdaňové období s klienty, jejichž inteligence se limitně blíží nule, a samozřejmě Kačenku, která velmi oceňuje totální bezvládí. Srší nápady a pilně se snaží připravit mě o poslední zbytky zdravého rozumu.

Nebylo vyhnutí a musela jsem s ní dojít na veterinu na očkování. Očekávala jsem bezproblémový průběh, stejně jako v předchozích letech. Kačenka byla jiného názoru a uvedla se tím, že doktora bez varování kousla. Ani se nenamáhala zavrčet. Tím to skončilo a zase z ní byla hodná holčička, která by nikomu nezkřivila ani vlásek na hlavě. Doktor byl tak konsternován, že moc nechybělo a naočkoval i mne.

Před pár dny jsem šla už potmě na zadní zahradu, kde Kačenka neomezeně kraluje. Zahradu znám jako svoje botky, nevzala jsem si tedy baterku. To se ukázalo jako hrubá chyba. V místě, kde byl včera pouhý mírně rozmáčený trávník, na mne číhala díra o velikosti kráteru po dopadu meteoritu. Kačenka velmi ocenila, když jsem do jámy vlítla. Ještě se malinko přičinila a ve výsledku jsem byla uválená, potlučená a špinavá jako prase. Při ohledání místa činu za denního světla jsem objevila celou promyšlenou soustavu vyhrabaných děr. Pokud bych se rozhodla zahradu osázet vzrostlými dubisky, mám přípravu hotovou.

Ajťák se Snaškou šli do kina a mně bylo dopřáno ohlídat Pakouška, který rozhodně nemíní být doma sám. Pokud se to náhodou stane, ječí, až se barák otřásá v základech. Pakoušek je poněkud zpovykaný a rozmazlený zloduch, který se nerad o cokoliv dělí. Dle jeho úsudku vše patří pouze jemu, i všichni plyšáci, na kterých si velmi zakládá Terorista. Stačila chvilka mé snížené pozornosti a ti dva minišašci se servali o růžovou chobotničku, se kterou chodí Teror spát. Výhoda domácího hřiště přinesla jorkšírkovi vítězství v podobě Pakouškova trošinku natrženého ouška. Přesně podle očekávání jsem byla pokárána, že jsem nezabránila krveprolití.

Medvěd je o všechny tyto drobné radosti všedních dnů ochuzen. Přijede, nahází na hromadu špinavé prádlo, očmuchá hrnce a poinformuje mne, že je servaný jako borůvka. A já, dle jeho mínění naprosto svěží a odpočinutá, mu začnu vyprávět, jak báječně jsem se celý týden měla. Uprostřed druhé věty usíná.

Může se někdo divit, že mne už několikrát napadlo, jak dobře by mi bylo v útulném klecovém lůžku na uzavřeném oddělení nejbližšího blázince?








pondělí 12. ledna 2015

Čekání na bobek

Nemám ráda Vánoce. Nejen pro to všeobecně rozšířené konzumní šílenství, ale hlavně proto, že v mém okolí v tomto období poměrně pravidelně řádí prapodivné temné síly, které mi ze života dělají malé soukromé peklíčko. Kdykoliv se semele nějaký skutečný malér (skutečný, tedy ne že Kačenka ukradne naporcovaného kapra), vím, že Vánoce jsou za dveřmi.


Nejinak tomu bylo letos. Do vánočního týdne jsem nakráčela ve stavu naprostého šílenství, kdy už jsem měla všeho totálně plné zuby. Neuklizeno, neupečeno, nic připraveno, a já na pokraji sil po sérii dvanáctihodinových pracovních směn, kdy bylo nutné "zaskočit" za zaměstnance, kteří se rozhodli, že pracovat je už nebaví. A rychle sehnat nové? Utopie. Když slyším v televizi Sobotku blábolit o kruté nezaměstnanosti, nakopala bych mu s chutí trusník. Jsem zaměstnavatel a vím, že hodně lidem se prostě dělat nechce.

Malá jiskřička naděje, že bude snad konečně trochu klid, se ukázala až těsně před Vánocemi. To už jsme byli s Medvědem velice pěkně rozhádaní, jelikož pouhé míjení se mezi dveřmi, neustálý stres, kopice nevypraného prádla a namazaný chleba k obědu manželství příliš neutužují. Prskali jsme na sebe jako dvě zlostné kočky. Romantika nadcházejících svátků nám byla srdečně ukradená, pečlivě jsme se soustředili na probíhající domácí válku.

Vincent van Gogh si v záchvatu šílenství uřízl ucho. Mé rozervané duši stačilo ke štěstí ušmiknutí copu. V tvůrčím rozletu mě poněkud zbrzdily tupé nůžky, díky nimž jsem cop pižlala poměrně zdlouhavě. Výsledek byl očekávatelně příšerný. Přivolaná Jezinka se dostavila se svým kadeřnickým kufříkem a při pohledu na mou neotřelou vlasovou kreaci se zhroutila smíchy. Během přednášky o ne zcela psychicky vyrovnaných matkách opravila dílo zkázy a ze mne byl najednou zcela jiný člověk. Asi opravdu platí "dlouhé vlasy, krátký rozum", protože pod krátkým sestřihem uzrála behem odpoledne geniální myšlenka. Pečlivě jsem zahrabala válečnou sekeru a příjemně naladěná jsem očekávala Medvědův návrat na bojiště.

Léčba šokem zafungovala stoprocentně. Medvěd byl tak vyjevený z nové ženy, že naprosto zapomněl, že ještě ráno jsme byli rozhodnuti jeden druhého sežrat. Pod olivami se rozhostil klid a mír a Vánoce mohly konečně vypuknout v plné síle. Po obhlédnutí mé zdecimované domácnosti Jezinka bystře usoudila, že tentokrát Štědrý večer prožijeme všichni u ní. Mým jediným úkolem bylo napéct "přiměřeně" vepřových řízků, kapra si vyhradila dcerka pro sebe. "Přiměřeně" jsem odhadla na patnáct, protože Medvěd už od rána tvrdil, že zmírá hlady a tajně sbíral drobky od vánočky z kuchyňské linky a hrozilo, že Teroristovi v nestřežené chvilce spořádá granulky z mističky.

Přesunuli jsme se k Jezince, kde mne poněkud překvapilo kapánek husté ovzduší. Máti seděla v poklidu v obýváku a zřejmě v zájmu zachování duševní rovnováhy si četla v Atlasu hub. Jezinka místo smažení rybích řízků pochodovala po kuchyni s vařečkou v ruce a pronášela dlouhý monolog na téma "já tu holku jednou přerazím". Vysvětlení se skrývalo v koupelně, kde uslzená Cibule zírala do vany s čile plovoucím kaprem.

K večeři jsme pochopitelně měli pouze vepřové řízky a Cibulka jen zářila. Vzhledem k tomu, že ze všech našich psů byl přítomen pouze jorkšíří Terorista, nebyla vánoční atmosféra ničím narušována. Skandál vypukl až o pár desítek minut později. To už byly dárky rozbaleny, káva a víno na stole a šťastná Cibule, která dostala vytoužené lego, uhnízděná na zemi, kde se jala okamžitě stavět. Pečlivě kolem sebe rozložila drobné dílky stavebnice a požádala ještě o jeden řízek, protože jí při rozbalování dárků zřejmě vyhládlo. Terorista jí asistoval se stavěním a pilně loudil. Za chvíli se ovšem ozval řev. Nevím, jak to ti dva spolu dokázali, ale Teroristovi se podařilo s kouskem vyžebraného řízku pozřít i hlavičku legového panáčka. Cibuli málem trefil šlak. Nejdřív nářek a slzy, pak nekompromisní požadavek, aby pejsek okamžitě vrátil, co ukradl. Trvalo mi hodnou chvíli, než pochopila, že si bude muset počkat. A vůbec se jí nelíbilo, jakým způsobem jí Terorista zcizenou hlavičku vrátí.

Druhý den jsme se vyzbrojily klacíkem a šly napjatě čekat na bobek. Snad mě nevidělo moc zvědavých očí, jak se na Boží hod hned zrána zaujatě šťourám ve psím hovně.







Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...