úterý 30. července 2013

Nové kolíčky na prádlo

Musím připustit, že, ač mám mnohem raději léto než zimu, nejsem nijak významně nadšena z panujících veder. Nevím jak ve městě, ale u nás na vsi totálně chcípnul pes. Moudří domorodci usoudili, že nejlépe je doma v sednici, a tak jsem už skoro týden neviděla ani paní Chytrou, aby mě poinformovala o posledních novinkách.


Kačenka se plouží po dvoře s jazykem u kolen a z huňatého kožichu se jí kouří. Má k dispozici svůj soukromý bazén v podobě necek napuštěných až po okraj vodou. Podezírám ji, že mezi jejími předky se musel vyskytovat lachtan, protože se v neckách dokáže ráchat celé hodiny.

Podařilo se mi ji při neckohrátkách natočit, bohužel můj filmový štáb poněkud stávkuje a hlavní střihač Medvěd místo tvůrčí práce jezdí na čtyřkolce, aby se ochladil. Alespoň s tímto vysvětlením včera na celé odpoledne zmizel. Vrátil se obalený prachem, zpocený, trochu odřený, ale šťastný. Sestříhání slíbil, tak zatím vyčkávám.

Ptačí drama z našeho průjezdu mělo docela pozitivní pokračování. Vlaštovky, kterým vetřelci drze obsadili hnízdo, moudře usoudily, že nemá cenu se hádat a postavily si nové. Šikovně si vybraly opět průjezd a tentokrát začaly hnízdo lepit na horní straně vrat. Tím totálně otrávily Medvěda, protože byl zase málo ostražitý a stavitelky zaregistroval, až když byly s hnízdem skoro hotové. Bylo jasné, že se u nás delší dobu vrata otvírat nebudou.

Vlaštovky si z Medvědovy nepřízně vůbec nic nedělaly a v klidu zasedly na vejce. Kačence šlo trochu na nervy neustálé vlaštovčí poletování při krmení mladých a projevila snahu jim to překazit. Svých třicet kilo naštěstí nedokázala dopravit do dostatečné výšky a redbull, který by jí dal křídla, doma nemáme.

Vlaštovkám se povedlo odchovat pět miminek a včera mi je slavnostně předvedly. Pro jistotu mimo dosah Kačenčiných chtivých zoubků.




Telefonem prý fotí jen barbaři, ale nebyl čas hledat foťák. Možná někdy příště.

pátek 26. července 2013

Čtete brak?

Někteří lidé si zakládají na tom, že čtou jen hodnotnou literaturu. Louskají klasiky a ze současných autorů preferují ty, kteří jsou ověnčeni cenami. Nejlépe Pulitzerovými.


Já ráda čtu dobré knihy. Nemám moc času na lelkování a tak si četbu poměrně pečlivě vybírám. To mi vůbec nebrání v tom, abych si občas přečetla i takové knížky, nad kterými by se lecjaký literární estét upřímně zhroutil

Současného braku je na trhu kopice. Takové knížky mě nezajímají, to opravdu považuju za ztrátu času. Miluju staré braky. Prvorepublikové románky, knížky vydané na začátku minulého století. Mám jich doma pár po své babičce a střežím si je.

Byla jsem tedy zcela nadšena, když mi mně velice milý bloger Tlusťjoch poslal knížku Vítěz na ďábly. Jedinou podmínkou v rámci projektu KKKb (Klub Konzumentů Knižního braku) bylo, aby po přečtení kniha putovala k dalšímu zájemci.

Mám dočteno a dobře jsem se bavila. Pokud je tedy zde mezi vámi zájemce, ráda knihu pošlu dál. Stačí, když se mi ozvete do Zprávy autorovi. Fajnšmekři nebudou litovat.



Jeden by nevěřil, kolik může pobíhat po světě ďáblů, že?

středa 24. července 2013

Pánové, chcete je?

Nejsem už žádné pubertální kůzlátko a tak jsem měla možnost potkat v životě spoustu chlapů. Po dlouholetém bádání jsem došla k názoru, že většina z nich má v hlavě mozek.

Je pravda, že mezi muži se najdou exempláře, o kterých si myslím, že místo mozku mají lečo, ale těm jsem nikdy příliš pozornosti nevěnovala. Z pochopitelných důvodů jsem rovněž nezkoumala pány, kteří nepreferují ženy.

Asi všem mužům se líbí krásné ženy. Ne každému se ovšem podaří mít doma poslední Miss World. Většina se musí spokojit s docela obyčejnou ženou. Obyčejně hezkou, obyčejně baculatou nebo obyčejně štíhlou.

Problém je v tom, že ženám se moc nezamlouvá být obyčejné. Chtějí být krásné, dokonalé, sexy a hlavně štíhlé.

Ty chytřejší kriticky zhodnotí své možnosti a rozhodně nemíní skákat z okna kvůli velkému nosu nebo faldíku v pase.

Ty trochu méně chytré tráví život pozorováním v zrcadle, pročítáním módních časopisů a obavami z celulitidy.

Pak je ovšem množina úplně blbých žen a dívek, které jsou rozhodnuté být perfektní za každou cenu. Pro svůj vysněný ideál krásy jsou ochotné i zemřít. Dny tráví počítáním kalorií, chroustáním mrkve (pokud se chtějí hodně rozsšoupnout) a děsem ze své váhy. Ty největší blbky dokáží přežívat mnoho dnů jen ze vzduchu a litrů vody. Ani ve chvíli, kdy už vypadají jako strašidelné kostry potažené kůží, nejsou spokojené a chtějí víc. Nedochází jim, že existuje hranice, za kterou se jít už nedá.

Myslím si, že většina chlapů si vybere ženu z první skupiny. Někteří zaloví ve druhé skupině a občas budou litovat. Nevěřím, že by normální chlap zatoužil po ženě z třetí skupiny. K čemu by mu byla?



sobota 20. července 2013

Báječný týden pod psa

Na mnoha blozích běží projekt Nemalé radosti. Blogeři vždy zrekapitulují uplynulý týden a hledají, co pěkného je potkalo. Já jsem měla uplynulý týden tak radostný, až mi z toho šla chvílemi hlava kolem.


Vytekla mi červená gelová propiska. Provedla to tiše a nenápadně a zaneřádila hrneček, v kterém mám hezky úhledně srovnané své oblíbené psací potřeby. Na pohromu jsem přišla minutu před tím, než dorazil klient se smlouvou k revizi. Nevím, co si myslel, když mě viděl zmazanou od červené barvy, kterou jsem měla (jak jsem zjistila až po jeho odchodu) i na čele, ale nic lichotivého to zřejmě nebylo. Každopádně koukal hodně divně.

Nalila jsem Medvědovi do klávesnice nudlovou polévku. Může si za to ovšem sám. Kdyby byl doma, jedla bych s ním u stolu a nečetla si při obědě zrávy na netu. Kdyby mi nezašantročil adaptér, měla bych nabitý svůj notbůček a nudle bych si nakydala na svoji klávesnici. Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, že těstoviny vyďobám pinzetou, ale to se nejevilo jako úplně dobrý nápad. Mnohem praktičtější bylo klávesnici pěkně osprchovat. Vyschla a funguje. Nechtěla jsem Medvěda zbytečně stresovat, tak jsem mu polévkovou epizodku raději zamlčela.

Jezinka má zvláštní dar. Své matce volá v těch nejnemožnějších chvílích. Nevím, jak to dělá, ale vlezu si do sprchy a zavolá, přijde na mě řada v bance u přepážky, ona volá, jsem uprostřed pracovního jednání a Jezinka má potřebu mi něco životně důležitého sdělit. Pak se tři hodiny poflakuju a Jezinka mlčí jako hrob.

Zrovna jsem měla plné ruce práce s dokončením oběda, když se Jezinka ozvala. Nejsem příliš bystrá, tak mě nenapadlo dát si hlasitý odposlech. Telefon si na uchu přidržuju ramenem, mluvím a liju zálivku do okurkového salátu. Potom už jen zírám, jak si mobil plave kraula mezi okurkami. Nefungoval ani po důkladném vysušení. Tentokrát jsem se Medvědovi musela přiznat. Vzal to celkem v klidu. Jediné, co ho zajímalo, bylo, jestli jsem udělala novou zálivku na salát.

Kačenka zahradnice zůstala chvilinku bez zvýšeného dozoru. Podařilo se jí vyrvat ze záhonu všechny mečíky. Nevím, čím ji tak iritovaly, ale nenechala ani jeden. Po dobře vykonané práci se dekorativně uložila do skalky a ještě před tím vyhrábla pár netřesků. Okousanou konev na zalévání snad ani nemá cenu zmiňovat.

Ale stejně mám radost. Vykvetla mi moje oblíbená lilie. Tu Káča naštěstí přehlédla.

úterý 16. července 2013

Někdy to tak úplně nevyjde

Je krásné, když se dva mají rádi a touží po jediném - splynout v jednu duši a především v jedno tělo. Poněkud komplikovanější situace nastane, pokud je touhou zmítán jen jeden a druhý z potenciálního páru nejeví dostatečný zájem.


Drama vypukne v momentě, kdy láskou zahoří mrňavý jorkšír a dámou jeho srdce se stane třicetikilová fenka německého ovčáka.

Naše Kačenka už dávno není poněkud praštěné štěňátko. Stala se z ní poněkud praštěná mladá dáma. Příroda je příroda a tak Kačenka poprvé hárá. Teroristovi pravděpodobně až v posledních pár dnech došlo, že Kačenka je vlastně holka.

Káča se chová, jako by se nechumelilo a Terorista se prudce pomátl. Dlouhé hodiny věnuje sezení na schodech a skučí jako hejkal v lese. Už i paní Chytrá se zajímala, co se u nás děje. Zcela jistě nás podezírá, že psíka týráme. Až s touhle novinkou oběhne náves, budeme bez zbytečných odkladů zlynčováni a následně vyobcováni.

S Medvědem jsme usoudili, že je technicky neproveditelné, aby Terorista Kačeně nějak uškodil a tak ti dva i nadále pobíhají spolu po dvoře. Pejsek si však vzal do své roztomilé a úplně tupé hlavičky, že ho rozdíl tří váhových kategorií nemůže zastavit v rozletu.

Poněkud ovšem nezvládl praktické provedení vytoužené akce. Po několika marných pokusech, kdy zcela podlehl erotickému mámení a nezorientoval se, z které strany by bylo nejlepší začít, ho zcela evidentně otrávená Káča jediným pohybem své rozkošné tlapy přišpendlila k zemi. Terorista jen těžce vydechl. Správný chlap však na bolest nehledí a nekompromisně jde za svým cílem.

Povalující se Kačenka patrně doufala, že by mu malá výchovná lekce mohla stačit a ona by se mohla konečně trochu na sluníčku prospat. Milovník se ovšem nehodlal jen tak lehce vzdát. Bohužel opět zvolil zcela nestandardní postup.

Káča ještě chvilku strpěla Teroristovy marné pokusy znásilnit jí ucho a pak ji celá záležitost přestala definitivně bavit. Zvedla se a jako pravá dáma odkráčela na zahradu, aniž by Teroristovi věnovala jediný pohled. Pejsek chvíli nevěřícně zíral a když mu došlo, že se jeho vyvolená rozhodně nemíní nechat dál obtěžovat, zvolil záložní plán. Došel si pro svého osvědčeného plyšového tučňáka.



Kačenka je vychovaná dáma.



Roztoužený Terorista

pátek 12. července 2013

Zdravotní bratříček

Boží mlýny melou pomalu, ale když domelou, začnou se dít věci. Občas si dělávám legraci z Medvěda a z jeho snížené schopnosti poprat se i s obyčejnou rýmou. Bohové zřejmě usoudili, že to ode mne nebylo vůbec hezké a přišel trest.


Předminulou noc a celý včerejší den jsem strávila v důvěrném rozhovou se záchodovu mísou. Prapodivná choroba dorazila bez sebemenšího varování, ale s o to větším nasazením. Můj kachní žaludek je schopen bez problémů zpracovat lecjaké, mnohdy i dost podivné kombinace jídel. Bez úhony přežiju i kdnedlo vepřo zalité mlékem.

Hrobníkovi na lopatu mě tentokrát posadil obyčejný rohlík s máslem a rajče. V noci jsem se chvíli zabývala myšlenkou, jestli mi Medvěd rohlík nevylepšil postřikem proti hlodavcům. Obzvlášť ve chvílích, kdy jsem odbíhala do koupelny, on spal jako miminko a bylo mu úplně jedno, že jeho jediná manželka se chystá zemřít.

Ráno ho zřejmě poněkud zneklidnila moje svěží zelená barva a po chvilce rozjímání mu došlo, že se rozhodně nemíním zabývat takovými zbytečnostmi, jako je společná snídaně. Kromě rychlé smrti, která by mě vysvobodila z útrap, jsem si přála jediné - trochu se vyspat.

Medvěd měl poněkud jiný názor. Pokaždé počkal, až se vrátím z exkurze do koupelny a povede se mi usnout, a pak se objevil s dotazem, jestli něco nechci. Třeba čaj, piškot, otevřít okno, zavřít okno, teploměr...

Vím, že jsem nevděčná, ale chvílemi se mnou lomcovalo čiré zoufalství. Prskala jsem jako zlostná kočka. Navzdory neutuchající péči se mi podařilo se zdravým rozumem dožít večera. Když mi končeně otrnulo, došlo mi, že si Medvěd vlastně zaslouží medaili. Za to, že mě i přes tu mojí výstavní protivnost nezabil.

pondělí 8. července 2013

Zabal mi kufry

Podle známeho pořekadla, se protiklady přitahují. Pilná žena si do společné domácnosti pořídí lenocha, poněkud pohodlný muž si vybere ženu včeličku, která kolem něj celý den pobzukuje a pečuje o dostatek medu.


Naše medvědí manželství by mohlo sloužit jako učebnicový příklad. Můj orientační smysl poněkud retardované slepice vyvažuje Medvědova dokonalá schopnost za všech okolností vědět, kde se právě nacházíme a kudy máme jet. Medvědův lehce bohémský přístup k rodinným financím je eliminován mým ekonomicky vyšinutým mozkem. Medvěd je perfektní řidič, nemusím tedy podrobně líčit, že já neumím couvat a k bezpečnému zaparkování potřebuju volné místo o rozloze jednoho hektaru.

Mám ráda všechno naplánované dopředu. Netrvám na podrobném itineráři, ale dost bych ocenila, kdybych v pondělí alespoň přibližně tušila, co se bude dít v pátek. Medvěd je muž činu a jedná podle momentálního rozpoložení své mysli.
Nastávají pak půvabné chvilky, kdy nevím, zda ho milovat a nebo zabít.

Loni na jaře Medvěd vyčkal, až budu mít úplně nejvíc práce s daňovými přiznáními, až budu šílet z dementních klientů, až mi potečou nervy proudem. To byla ta správná chvíle, aby mi v úterý oznámil, že jsou zabukované letenky a v sobotu se jede na dovolenou. Opravdu nechci vypadat jako věčně nespokojený králíček, ale vážně jsem se nemohla přinutit k projevům nadšení.

Mé námitky, že to rozhodně nestihnu, vyvrátil s logikou sobě vlastní - stihnu, protože to přece stíhám každý rok. A nemám se zdržovat planými řečmi, protože čas kvapí.

Den před odjezdem si Medvěd v poklidu balil svůj kufr a byl poněkud rozladěný zjištěním, že já pořád vytrvale straším v kanceláři. Večer to už nevydržel a začal mi moudře radit, že je nejvyšší čas jít se připravit Neměla jsem příliš pochopení pro jeho snahu a nakonec jsem mu poněkud hystericky doporučila, aby okamžitě vypadl a když je tak chytrý, ať mi laskavě zabalí kufr sám. Dotčeně odkráčel.

Při půlnočním příchodu domů mě čekalo překvapení v podobě sbaleného kufu, opatřeného i visačkou. Neměla jsem už sílu zkontrolovat obsah a tak až teprve v letadle mě přepadly myšlenky, jestli nebudu nucena po pláži pobíhat ve spodním prádle (v lepším případě).

Ukázalo se, že i tentokrát se protiklady osvědčily. Když si balím sama, zapomenu nabíječku, tričko, foťák nebo třeba boty. Když balil Medvěd, nechybělo mi nic. Dokonalý manžel.

čtvrtek 4. července 2013

Vzrušující kuří oko

Nedávno mi Malkiel vytknul, že nebýt Medvěda, nemám o čem psát. Trochu mě to zamrzelo, protože úplně zapomněl, že středem mého vesmíru je nejen inspirativní Medvěd, ale i neméně problematická Kačenka.


Moje monotématičnost má celkem jednoduché vysvětlení. V naší vesničce je permanentní nuda. Nemáme tu obecního úchyláka, sousedi se mezi sebou nevraždí, nikdo se neobtěžuje přepadnout poštu a na obecním úřadě zatím neměli čas založit zločinné spolčení a vytunelovat rozpočet.

Vrcholnou společenskou událostí je taneční zábava v kulturním domě. Při té příležitosti fotbalisti rozbijou huby hasičům. Na příští zábavě pro změnu fotbalistům rozbijou huby myslivci. Naši muži mají vytříbený smysl pro spravedlnost. Medvěd bohužel není fotbalista, hasič, ani myslivec.

Ženy se u nás neperou. Ženy pilně kvokají. Kvokání mě nebaví a tak se ke mně veškeré místní strhující novinky dostávají se značným zpožděním. Půl roku jsem žila v naprosté nevědomosti a netušila, že Evička zdrhla od Zdenka k Frantovi, který vyrazil Anežku, protože to dítě, které Anežka čeká, je Jardovo. Plonkový Zdenek se pořád ještě rozhlíží a vypadá to, že klofne Jiřinu. Zatím se jedná o nepodloženou zprávu, kvočnám chybí spolehlivý zdroj informací.

V takto vzrušujícím prostředí je tedy zřejmé, že i kuří oko na Medvědově palci je pro mne událost. Když mi včera s bolestným výrazem střelené laně palec ukázal, bylo mi jasné, že nuda končí a začíná napínavý boj o život. Okamžitě jsem mu potvrdila, že se skutečně jedná o závažnou věc. Zanedbané kuří oko by taky mohlo skončit amputací nohy pod kolenem. Chvilku mi to opravdu věřil a těžce vzdychal. Pak pochopil, ale vzdychat nepřestal.

Navrhla jsem mu, že vetřelce vydloubneme. Po zjištění, že bych to udělala nůžtičkami a bez celkové narkózy, mě obvinil ze sadismu. Moje ujištění, že stačí nožku chvilku koupat ve vodě a z rozmočeného palce kuří očko vyskočí skoro samo, vůbec nezabralo. Prohlásil, že to raději rozchodí a ostentativně se odbelhal.

Kuří oko se dá rozchodit docela blbě, to všichni víme. Bylo mi jasné, že mi Medvěd roli chirurga nedopřeje a tak mi zbylo jediné řešení. Jít koupit náplast na kuří oka. Nuda.




(Možná se blýská na lepší časy. Kačenka objevila kouzlo rozkvetlých záhonů. Odcházím obhlédnout výsledky její pilné práce.)

úterý 2. července 2013

Propagace hlouposti

Zase budu šťourat. Pokud se to někomu nebude líbit a vynadá mi, je mi to opravdu úplně jedno. Podle mého názoru totiž končí legrace.


Na Srdci blogu kdysi probíhala poměrně vášnivá diskuze na téma "pro ANA blogy". Na článek s komentáři jsem narazila úplně náhodou před pár měsíci a měla jsem tak možnost se s touto problematikou poprvé seznámit. O anorexii jsem se nikdy nezajímala, k mému věku už jaksi nepatří úzkostné sledování váhy a propadání zoufalství nad případnými nežádoucími faldíky v pase.

Docela mě vyděsilo, kolik běhá po světě holek a mladých žen, pro které je jedinou prioritou sledování vlastního těla a váhy. Zveřejňované jídelníčky jsou v některých případech naprosto otřesné. A hrůzostrašné jsou i komentáře pod články. Holky se v nich vzájemně ujišťují, jak jsou dokonalé, když už pátý den nejedí vůbec nic. Dodávají jedna druhé odvahu, pochvalují si, jak je nádherné nejíst.

Mentální anorexie je duševní choroba. Následky mohou být opravdu tragické. Holky z pro ANA blogů hazardují se svým zdravím. Nechtějí slyšet, že něco dělají špatně. Odmítají si připustit, že na svou hloupost mohou velice doplatit.

Za vrchol pitomosti považuji, když někdo vzbudí v těchto dívenkách pocit, že to, co dělají, je normální. Že si to zaslouží propagaci a zviditelnění. Nevídaná hloupost se dnes povedla šikulovi, jenž vybral jako blog dne toto.

Opravdu si myslím, že je nezodpovědné dělat reklamu "životnímu stylu", při kterém jde o zdraví.

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...