úterý 28. ledna 2014

Jak jde čas

Po prvním krásném okouzlení
přijde časem probuzení
své může Anča vyprávět
jak rychle se jí měnil svět


Nejdřív Pepa kytky nosil
o polibek ráno prosil
šeptal něžná slovíčka
byla pro něj Anička

Jak však léta plynula
stala se z ní Andula
místo horkých slůvek lásky
vyčetl jí první vrásky

Sám se sebou spokojený
okukoval cizí ženy
od čučení přešel k činu
a necítil ani vinu

Od Anči chtěl pochopení
vždyť už žádná kráska není
Má snad všechno, co by chtěla?
S kým by se tak dobře měla?

Jednou však přišlo překvapení
jeho Andula doma není
po letech marného čekání
došla konečeně k poznání

Má doma prostě debila
tak prachy i šperky sbalila
Pepa je totálně na mrtvici
když najde lísteček na lednici:

Miláčku, zasloužíš pěstí
a já zas naopak štěstí
právě teď odlétám do Peru
na to, co děláš se...


Podobnost s jakoukoli realitou je čistě náhodná

sobota 18. ledna 2014

Prasátko

Většina mužů dostává kopřivku, když vidí za volantem ženu. Pravidlem bývají moudré rozpravy na téma "blbá blondýna", přičemž na barvě vlasů dotyčné řidičky vůbec nezáleží. Někteří mužští extremisté zastávají dokonce názor, že se žena může k autu přiblížit pouze v případě, kdy je jí dovoleno vyluxovat koberečky.



Medvěd je v tomto směru poměrně tolerantní a hned tak něco ho nerozhází. Vděčí za to mně. Poskytla jsem mu mnoho pěkných příležitostí, aby se přesvědčil, že ženská za volantem je schopná všeho.

Před pár lety bylo období, kdy jsem každou noc musela sednout do auta a dopravit se z práce domů. Patnáct kilometrů ve městě není jistě žádný velký problém. Poněkud jiná situace je na noční silnici mezi lesy, kde za každým stromem číhá zvířátko, rozhodnuté spáchat sebevraždu. Takhle jsem se seznámila s hezkým kancem. Kde se vzal, tu se vzal, vynořil se ze škarpy, ozvala se rána a bylo vymalováno.

Po chvilce dumání jsem usoudila, že nejrozumnější bude zavolat Medvědovi. Po probuzení nebývá příliš hovorný, ale když jsem ho poinformovala o problému, byl v momentě jako čiperka. Kupodivu neřešil auto, ale můj zdravotní stav. Významně mě tím potěšil. Sice jsem mu tvrdila, že sebevražedné prase nikde nevidím, ale stejně mi zakázal vylézat z auta. Zraněný divočák prý dokáže divy. Nemínila jsem přiznat, že už jsem venku samozřejmě byla.

Ráno si šel Medvěd obhlídnout škody na autě a po návratu mi oznámil, že zřejmě trpím halucinacemi. Podle stavu auta to vypadá, že jsem přejela tak leda lišku. Prasklý nárazník, nic víc. Malinko jsem se urazila. Nejsem sice nijak zdatný zoolog, ale kance od lišky rozeznám i v noci. Nevěřil mi a tak se odjel porozhlédnout na místo činu.

Nemusel hledat dlouho. Moje oběť spořádaně skonala jen pár metrů od silnice. Dle Medvědova vyjádření to byl "kanec jako kráva". Tedy žádný podvyživený diblík. Medvěd nikdy nepochopil, jak jsem dokázala zahubit takové monstrum a nezničit přitom půl auta. Musela jsem mu tedy vysvětlit, že zřejmě umím zabít pouhým pohledem. A ať si dává raději bacha.



sobota 11. ledna 2014

Psychologie ženy

Pár dnů poté, co jsme se přestěhovali do naší pidivsi, jsem vyrazila na průzkumnou výpravu do místního konzumu. Z tichého rozjímání nad rohlíky mě vytrhl hlas poněkud rozčílené dámy, která se nehodlala smířit s kvalitou nabízených rajčat. Nevěřila jsem vlastním očím. Byla to Jaruška. O dvacet let starší, odhadem o třicet kilo těžší, ale byla to opravdu ona.


Ten den byl se mnou Medvěd hrubě nespokojen. Místo vaření oběda jsem se věnovala moudrému rozprávění s Jaruškou. Musely jsme si přece v rychlosti vypovědět svoje životní osudy. Muži snad nikdy nepochopí, že si ženy za tři hodiny stačí říct sotva základní informace.

Jaruška se v posledních dvaceti letech rozhodně neflákala a stačila toho zažít víc než dost. Několik let strávila v celkem neuspokojivé roli milenky ženatého pána. Drahoušek jí zpočátku sliboval, že se rozhodně rozvede, ale jak šel čas, jeho chuť k rozvodu slábla. Jaruščina touha po budování rodinného hnízdečka naopak sílila a tak zákonitě docházelo k poměrně výrazným neshodám.

Do děje se v mezičase vložila i pánova zákonitá manželka, které došla trpělivost a rozverného chotě vykopla ze společné domácnosti. Pán, místo aby se s kuférkem konečně nastěhoval k doufající Jarušce, kajícně škemral na domácím prahu a manžlece slíbil, že už bude hodný. To už i Jarušce konečně došlo, že tudy cesta nevede.

Malinko se zhroutila a když se vynořila z obláčků deprese, bystře usoudila, že život je krátký a proto je třeba si ho náležitě užít. Tentokrát se vykašle na city a bude výstavní mrcha.

Být potvorou bylo sice zábavné, nevedlo však ke splnění Jaruščina tajného snu - ulovit pána ochotného navléci si manželský chomout. Trvalo několik let, než potkala toho pravého. Byl od dvanáct let mladší a světa znalá Jaruška mu dokázala tak zamotat makovici, že než se stačil pořádně rozkoukat, už ochotně pochodoval na radnici.

Jaruška nemínila nic ponechat náhodě a tak dosud nerozkoukanému manželovi ve velice krátké době porodila dceru. Tatínek se do holčičky bezvýhradně zamiloval a Jaruška se nemusela bát, že jí mladý choť zdrhne. Byl zcela spolehlivě lapen do sítě.

V naší vsi Jaruška bydlí už patnáct let a posledních osm let tu bydlíme obě dvě. Medvěd tvrdí, že tohle mu byl čert dlužen. Jaruščin manžel má kupodivu podobný názor. My s Jaruškou to vůbec nechápeme. Vždyť naříklad když jsme spolu byly naposledy na houbách a opět se ztratily, tak nás ti dva hledali slabé dvě hodinky. A nakonec nás stejně našla až Kačenka.



úterý 7. ledna 2014

Jsem mizerný psycholog

Mám kamarádku Jarušku. Seznámily jsme se před mnoha lety při kočárkovém venčení našich stejně starých ratolestí. Na rozdíl ode mne byla Jaruška vždy dáma. Vzorně upravená a nalíčená, ve slušivé sukýnce a v botách s vysokými kramflíčky.
Ve svých džínách a věčných keckách, s rozježeným vrabčím hnízdem na hlavě, jsem vedle ní vypadala jako obyvatelka popelnice.


Jaruščin úpravný zevnějšek byl v příkrém rozporu s jejím soukromím. Už od raného mládí měla dobrodružnou povahu a zcela neomylně si vybírala naprosto nepoužitelné chlapce. Své spořádané rodiče tím dováděla k těžkému zoufalství. Snažili se jí trochu přitáhnout uzdu a výsledek jejich výchovného působení se záhy dostavil. Jaruška otěhotněla a jako otce svého dítěte a budoucího chotě si zvolila pohledného alkoholika.

Mladý muž byl vážně pěkný a když mi ho Jaruška jednou představila, zahlodal ve mně malinký červík ženské závisti. Ovšem jen do chvíle, kdy mi Jaruška povyprávěla o jeho zálibách. Chlast, karty a hoky. Tyto poněkud diskutabilní koníčky šly Jarušce zacela pochopitelně na nervy, což vyvolávalo v jejím choti silnou nelibost. Tak silnou, že své manželce dal čas od času pár facek.

Když jsem Jarušku poprvé viděla přizdobenou monoklem, probudil se ve mně psycholog amatér. Bez nároku na honorář jsem jí poskytla vysoce odbornou radu - vykopni toho blba, dokud je čas. Jaruška měla ovšem jiný názor a paličatě trvala na svém malinko zcestném přesvědčení, že nezdárného chotě předělá k obrazu svému.

Marnost svého počínání pochopila po dlouhých dvou letech, kdy blba konečně definitivně vykopla. Vyzbrojena nabytými zkušenostmi vrhla se do víru nového života. Optimisticky jsem očekávala, že přehodnotí svůj kladný vztah k závadným mužům.

Jaruška si zanedlouho opravdu pořídila nového přítele. Z jejího vyprávění jsem nabyla dojmu, že odlovila pana Dokonalého. Nepil, byl milý, pozorný a nosil jí dokonce kytky. Nevycházela jsem z úžasu.

Jarušce trvalo tři měsíce, než kápla božskou. Její úlovek měl přece jenom drobnou vadu na kráse. Byl ženatý. Opět jsem si vyzkoušela roli psychologa amatéra a pokusila se jí vyložit, že je úplně blbá. Opět jsem neuspěla. Jaruška byla pevně rozhodutá nechat si od života zase hezky nakopat zadek.

Za nějaký čas se Jaruška odstěhovala a já jsem ji na hodně dlouhou dobu ztratila z očí. Znovu jsme se setkaly až po téměř dvaceti letech. Ale o tom někdy příště...

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...