Mám kamarádku Jarušku. Seznámily jsme se před mnoha lety při kočárkovém venčení našich stejně starých ratolestí. Na rozdíl ode mne byla Jaruška vždy dáma. Vzorně upravená a nalíčená, ve slušivé sukýnce a v botách s vysokými kramflíčky.
Ve svých džínách a věčných keckách, s rozježeným vrabčím hnízdem na hlavě, jsem vedle ní vypadala jako obyvatelka popelnice.
Jaruščin úpravný zevnějšek byl v příkrém rozporu s jejím soukromím. Už od raného mládí měla dobrodružnou povahu a zcela neomylně si vybírala naprosto nepoužitelné chlapce. Své spořádané rodiče tím dováděla k těžkému zoufalství. Snažili se jí trochu přitáhnout uzdu a výsledek jejich výchovného působení se záhy dostavil. Jaruška otěhotněla a jako otce svého dítěte a budoucího chotě si zvolila pohledného alkoholika.
Mladý muž byl vážně pěkný a když mi ho Jaruška jednou představila, zahlodal ve mně malinký červík ženské závisti. Ovšem jen do chvíle, kdy mi Jaruška povyprávěla o jeho zálibách. Chlast, karty a hoky. Tyto poněkud diskutabilní koníčky šly Jarušce zacela pochopitelně na nervy, což vyvolávalo v jejím choti silnou nelibost. Tak silnou, že své manželce dal čas od času pár facek.
Když jsem Jarušku poprvé viděla přizdobenou monoklem, probudil se ve mně psycholog amatér. Bez nároku na honorář jsem jí poskytla vysoce odbornou radu - vykopni toho blba, dokud je čas. Jaruška měla ovšem jiný názor a paličatě trvala na svém malinko zcestném přesvědčení, že nezdárného chotě předělá k obrazu svému.
Marnost svého počínání pochopila po dlouhých dvou letech, kdy blba konečně definitivně vykopla. Vyzbrojena nabytými zkušenostmi vrhla se do víru nového života. Optimisticky jsem očekávala, že přehodnotí svůj kladný vztah k závadným mužům.
Jaruška si zanedlouho opravdu pořídila nového přítele. Z jejího vyprávění jsem nabyla dojmu, že odlovila pana Dokonalého. Nepil, byl milý, pozorný a nosil jí dokonce kytky. Nevycházela jsem z úžasu.
Jarušce trvalo tři měsíce, než kápla božskou. Její úlovek měl přece jenom drobnou vadu na kráse. Byl ženatý. Opět jsem si vyzkoušela roli psychologa amatéra a pokusila se jí vyložit, že je úplně blbá. Opět jsem neuspěla. Jaruška byla pevně rozhodutá nechat si od života zase hezky nakopat zadek.
Za nějaký čas se Jaruška odstěhovala a já jsem ji na hodně dlouhou dobu ztratila z očí. Znovu jsme se setkaly až po téměř dvaceti letech. Ale o tom někdy příště...