Oficiálně potvrzeno - mám mozek

Pro klidné párové soužití je důležitá rovnováha. Platí, že když je žena rozjásaná blbka, měl by být muž alespoň trochu rozumný a držet toho svého diblíka na krátkém vodítku. Logicky platí i opak. Muž, oplývající střelenými nápady, by měl být korigován rozvážnou, byť chápavou ženou.

---

Zádrhel nastane, pokud je tato potřebná rovnováha narušena. V naší domácnosti se to děje poměrně pravidelně. Stokrát si řeknu, že už nikdy více. Následně opět usednu Medvědovi na lopatu a nechám se strčit do pece jako zpitomělá ježibaba.

Nejinak tomu bylo před pár lety. Medvěd se nudil a měl roupy. Usilovně tedy dumal, jak osvěžit náš manželský stereotyp. Výsledek jeho myšlenkového úsilí byl pro mne zcela omračující. Pojedeme si skočit bungee jumping.

Samozřejmě jsem kategoricky odmítla. Není mi už hodně dávno dvacet a pokud budu chtít mermomocí spáchat sebevraždu, zvolím si nějaký pohodlnější způsob. V některých případech ovšem není NE pro Medvěda akceptovatelná odpověď.

Dal mi pár dnů na uklidnění a mezitím k realizaci svého výborného nápadu přesvědčil i Ajťáka se Snaškou. Postavili mě před hotovou věc. Moji zoufalou námitku, že přece moc dobře ví, že mám závrať i na židli, smetl Medvěd ze stolu brilantní úvahou. Nikdo mě přece nebude nutit, abych lezla na nějakou židli. Bude se JEN skákat.

Snašce bylo hej. Měla v té době zlomenou ruku a byla tedy v bezpečí. Já jsem se utěšovala myšlenkou, že když skok hodlá přežít Ajťák, jehož vrcholný sportovní výkon z poslední doby představuje zapnutí počítače, mohlo by se podařit vyváznout se zdravou kůží i mně. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím ovšem můj optimismus slábnul.

Že jsem jenom krůček od totálního průšvihu mi došlo v momentě, kdy mě dva statní hoši začali cpát do postroje nutného k absolvování skoku. Velice slabou útěchou mi byl pohled na lehce pobledlého Ajťáka. Snaška vypadala, že si je vědoma vážnosti situace a snažila se být Ajťákovi morální oporou. Jediný, kdo se nemohl dočkat a nefalšovaně se těšil, byl Medvěd.

Několikrát nás ujistil, že guma rozhodně nepraskne (alespoň v to pevně doufá) a zcela jistě nehrozí, že si rozbijeme hubu o hladinu Orlické přehrady (nejsme přece taková nemehla jako Petr Novotný). Nemohu říct, že by mě uklidnil.

Aby se zbavil mého neustálého skuhrání, že se fakt bojím, skočil Medvěd jako první. Chvíli jsme se s Ajťákem zabývali myšlenkou, že se bleskově vysoukáme z kšírů a prchneme někam do lesa. Můj pitomý syn ovšem nakonec usoudil, že není srab a nevzdá se bez boje. Totéž očekával od své matky.

Jelikož je dobře vychovaný, dal mi přednost. Samotný skok nebyl tak strašný, jak jsem si představovala. Nakonec jsem musela, ač nerada, přiznat, že se mi to moc líbilo. Dokonalý zážitek.

Poněkud méně se mi líbila nevolnost, se kterou jsem se druhý den probudila. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Na pohotovosti v nemocnici mi oficiálně potvrdili, že mám mozek. I když momentálně lehce otřesený.