Příručka pro lovící ženu

Jak mě velmi správně upozornil jeden všímavý čtenář, pořád něco kritizuju. Je tedy nejvyšší čas spočinout kritickým zrakem sama na sobě. A řeknu vám, je to trochu znepokojivý pohled.

---

Mezi moje základní charakterové vady patří to, že nejsem žádná Xena bojovnice. Možná by se slušelo rovnou přiznat, že jsem docela posera. Proto si celkem užívám v našem starobylém domě, kde pořád něco vrže, praská a všelijak škrundlá, aniž by se dal najít alespoň trochu rozumný důvod všech těchto prapodivných zvuků. Myši nemáme a nechce se mi věřit, že by takový kravál dělali pavouci.

Pokud je Medvěd doma, jsem naprosto klidná a pevná ve své víře, že mě ochrání nejen před případnými strašidly, ale i před zloději a podobnou verbeží.

Nedávno mě Medvěd opustil. Nikoliv navždy, to bych nesla opravdu těžce, ale pouze na jednu noc. Ani to mě moc nenadchlo. Ale jsem už velká holka, tak se pro jednou snad sama doma nezblázním. Navíc mi Medvěd zdůraznil, že není třeba propadat panice, když mám venku hlídacího psa. Ano, tím hlídacím psem opravdu myslel naši úplně pitomou štěněcí Kačenku.

Kolem jedenácté hodiny večer se ozval hodně hlasitý psí štěkot. V momentě, kdy mi došlo, že takhle řve naše Káča, naježil se mi drdol a krve by se ve mně nedořezal. Nebylo to štěkání "pojďte si pro mne, jsem tu sama a nudím se", ani "lítám kolem plotu a rozčilují mě sousedčiny slepice". Tohle bylo "sakra, kde je kdo, tady se dějou příšerný věci".

Udatně jsem vykoukla z okna, ale na zahradu nedohlédnu ani ve dne, natož když je tma jako v ranci. Zadoufala jsem, že mě Káča jenom straší a za chvilku bude klid. Nebyl. Když vyváděla už víc než dvacet minut, bylo mi jasné, že budu muset začít konat. Jenom jsem úplně přesně nevěděla, v čem by akce měla spočívat.

Zkusila jsem najít baterku. Od myšlenky na vilného vraha skrytého za jabloní mě na chvíli odvedlo tiché proklínání Medvěda, který tuhle momentálně životně důležitou věc zase někam zašantročil. Jako úplně pitomý jsem si vyhodnotila nápad posvítit si na výpravě svíčkou. Nezbylo než použít světýlko v mobilu. Žádný zázrak to opravdu není, věřte mi.

Hned po několika krocích se mi podařilo na dvoře trefit blbě zaparkované štafle a po pár metrech i kýbl s odloženou zednickou lžící. V duchu jsem se trochu rozčilila na Medvěda za jeho roztomilý zvyk nic neuklidit, ale zároveň jsem se tiše modlila, aby způsobený randál odstrašil vetřelce.

Káču jsem našla, jak lítá v otevřené kolně a hystericky štěká někam ke stropu. Její viditelná úleva z toho, že konečně dorazil někdo na pomoc, mě zrovna moc neuklidnila. Nevím, která z nás dvou se bála víc.

Nicméně poměrně značně mě uklidnilo zjištění, že za trámem se asi těžko bude ukrývat ozbrojené loupežné komando. Bylo jasné, že je tam nějaké zvíře. Zadoufala jsem v kočku. Ta se mi jevila jako poměrně neškodná. Háček byl v tom, že jsem návštěvníka nemohla najít. Kačenka mi moc nepomáhala. Rozradostněná faktem, že už v průšvihu není sama, motala se mi pod nohy a její hlavní snahou bylo vyrazit mi i tak dost blbě svítící mobil z ruky.

Najednou se v koutě zaleskly oči a nevítaný host byl lokalizován. Posvítila jsem si na něj a jak už tak strach mívá velké oči, v první chvíli se mi zdálo , že vidím obrovské chlupaté cosi, jež se na mne v příštím okamžiku vrhne a prokousne mi krk. Teprve po pár minutách mi došlo, že civím na obyčejnou, značně vyděšenou a přiměřeně naštvanou kunu.

Po krátké poradě s Kačenkou bylo rozhoduto. Společnými silami ji musíme z kolny vypudit, jinak bude Káča jančit až do rána. Nemůžu Káču zavřít na dvůr a nechat kunu, aby si svůj pobyt v kolně užila, protože moje s láskou pěstované kytky v kamenných korytech by noc s Kačenkou rozhodně nepřežily.

Problém byl v tom, že kuna se nemínila hnout. Držela se trámu, prskala a vrčela, ale to bylo vše. S lovem kun nemám nějaké zvláštní zkušenosti, tak jsem musela improvizovat. Vyzbrojila jsem se hráběmi a jala se do kuny šťouchat. Z nějakého záhadného důvodu dál seděla jako pecka a mě to za chíli přestávalo bavit. Jednou rukou jsem si pořád musela svítit a druhá mě už docela bolela. Rozhodla jsem se přezbrojit a přitvrdit. Končím s jemným postrkáváním, bude holka litovat, že včas nevyklidila bojiště.

Sice jsem nemohla nějak extra přesně mířit, ale podařilo se mi kunu moc pěkně plácnout lopatou. Konečně jí došlo, že by měla vypadnout. Skočila na zem, ale o nějaké závratné rychlosti nemohla být řeč. Z kolny ven jsem ji musela nasměrovat ještě několika strkanci. Nevím, co jí bylo, možná jsem jí praštila moc, možná byla celá nějaká divná, ale když přelézala plot k paní Chytré, nijak nespěchala.

Zato já jsem spěchala domů poměrně hodně. Noční košile a kecky nejsou asi tím správným oblečením na loveckou výpravu a noci jsou přece jenom pořád ještě chladné.