Mám velice kladný vztah k naprosto zbytečným věcem. Ovšem zbytečným z pohledu nikoliv mého, ale spíše mého okolí.
K napsání tohoto povídání mě inspiroval článek u Valin, ve kterém píše, že má za manžela křečka. Napadlo mne trochu se nad tématem zamyslet z druhé strany. Tedy z pohledu střádala.
Genetickou výbavu máme od svých rodičů. Zřejmě půl na půl, nevím, nejsem odborník. Některé geny ale asi budou trochu výraznější, upozadí ty druhé a pak se může stát ledacos.
Můj táta měl roztomilý zvyk, kterým spolehlivě drásal nervy naší máti. Máti, paní učitelka, má velmi vytříbený smysl pro pořádek. U nás doma se nikdy nevyskytovaly ani bakterie, natož nějaké nepotřebné nesmysly. Táta, rovněž pan učitel, měl smysl pro pořádek velice nevytříbený. Dalo by se říct, že pořádek ho lehce iritoval. Neustále kolem sebe trousil drobky a popel z cigaret nebo čibuku. To máti ještě celkem v pohodě zvládala, vyzbrojená smetáčkem a lopatkou. Co ovšem snášela velice těžce, byla tátova vetešnická záliba.
Ráno šel do školy, našel rezavou matičku, sebral ji. Našel pěticentimetrový drátek, sice lehce rezavý, ale stejně se hodil. Různě dlouhých provázků, úhledně smotaných do pidiklubíček, vlastnil mraky. Hřebíčků, rozdělených v plechovkách podle velikosti, měl dvě plné police. Co na tom, že hřebíčky byly rezavé a ohnuté, prostě je potřeboval. Máti vytrvale pátrala, PROČ ty nesmysly shromažďuje a skladuje. Vždycky jí odpovídal, že je to na POTOM, nikdy přece neví, kdy se mu budou hodit.
Po své máti jsem sice zdědila smysl pro pořádek, i když ne tak výrazný, jako má ona, ovšem tátovy střádalské geny mám snad všechny. A možná se mi i rozmnožily.
Neschovávám si sice rezavé hřebíky a drátky, protože pro ně nemám využití, ale jinak se těžce loučím téměř se vším. Medvědova stará pracovní košile je úhledně roztrhána na hadříky a ty jsou uloženy do krabice. Na POTOM. Mohly by se hodit. Knoflíky z košile odstřihám, strčím do košíku se šitím. Určitě je budu někdy potřebovat. Staré časopisy přece nevyhodím. Nepochybně si je budu chtít ještě znovu přečíst.
Samostatná kapitola jsou liché ponožky. Z nějakého záhadného důvodu mi pračka téměř pravidelně sežere nějakou fusekli. Zajímavé je, že většinou Medvědovu. Neustále doufám, že se chybějící ponožka jednou někde nusí vynořit. Existuje přece zákon o zachování hmoty. Zatím se žádná kupodivu neobjevila a lichých už mám plnou igelitku.
Nerada se loučím s botami. Když už se v nich nedá chodit mezi lidi, tak na zahradu budou dobré. Pravděpodobnost, že se dožiju stodvaceti let, abych je všechny stihla mezi záhony úplně zničit, se sice limitně blíží nule, ale to mi nebrání v jejich ukládání do sklepa. Naštěstí nevlastním žádné lodičky, mezi mrkví by se mi v nich pobíhalo zřejmě dost obtížně. Naše sklepy by pojaly zásoby pro menší vojenský útvar, takže prostoru mám k dispozici dost.
Boty se perou o místo s květináči v různém stádiu nakřáplosti, se sklenicemi na zavařování (zásadně nic nezavařuju), s všelijakými krabičkami, dózičkami, lahvičkami a s mnoha dalšími pro mne nepostradatelnými věcmi.
Nedávno Medvěd něco hledal u mne v kanceláři. Nenašel. Rázně odmítl moji teorii, že inteligent se vyzná v chaosu a pořádek je pro blbce. Rovněž omítl pochopit, proč prostě MUSÍM mít v polici vyskládané zákoníky a vyhlášky už od roku 1995. Celkem nekompromisně mě vyzval k totální debordelizaci s tím, že se rozhodně míní zúčastnit na vyklízecí činnosti.
Půl dne jsme strávili tím, že já jsem vytrvale skučela "na to mi nesahej, to je moje" a Medvěd poměrně rozčileně cpal do krabic staré šanony, vyhlášky, kalendáře za posledních pět let, vypsané fixy, kalkulačky bez čudlíků i baterek, dokonce mi sebral i mou dlouho pěstovanou sbírků špačků tužek. To už jsem se vážně zabývala myšlenkou, že ho buď zabiju a nebo se rozvedu.
Naštěstí, když dokončil dílo zkázy a nanosil plné škatule ke kontejneru, polevil v píli i ostražitosti. Toho jsem využila a navečer jsem si krabice zase hezky svižně odnesla do sklepa. Zatím na to nepřišel a doufám, že ještě dlouho nepřijde.
Někdo sbírá jenom známky, moje sbírka je prostě jen trochu rozmanitější. No a co.
Opět skvěle napsané. Já tohle moc dobře znám, schovávám si věci, které už nebudu v budoucnosti absolutně potřebovat, ale jednoduše se jich nedokážu zbavit.
OdpovědětVymazatTak to teda vau . Ked som bola mladunka, tak som tiez vsetko skladovala.. teraz mam heslo, cim menej tym lepsie
OdpovědětVymazatZaplaťpánbů, že jsem jenom pohlednicovej a slovníkářskej...Stejně je to jenom o velikosti příbytku...Ale jsem schopen během svých fotolovů nosit obě levé ponožky...
OdpovědětVymazatTak mě tak napadá jak by to asi vypadalo, kdybys ty měla mýho Střádala a já tvýho Medvěda..
OdpovědětVymazatKdo první by změnil střádací a nebo vyhazovací zvyky....
uprimne - dost jsem u clanku pobavila a videla jsem v nem sebe samou taky mam doma plno nepotrebnych veci - ale clovek nikdy nevi, kdy se budou hodit. Obcas premyslim nad tim, ze je to mozna i uchylka, kdo vi... kazdopadne, jak mi na neco z toho nekdo sahne, je to mrtvy muz O
OdpovědětVymazat[1]:
OdpovědětVymazatTy jsi můj člověk Samozřejmě, že někdy v budoucnosti se všechno ještě hodí.My budeme připravené [2]:
Jen počkej, až jednou budeš něco hledat Já mám schované i maturitní otázky z francouzštiny, co kdyby náhodou .... [3]:
To já jsem i knížková, některé mám i dvakrát Různá vydání.
Pokud tvoje liché ponožky mají alespoň přibližně stejnou barvu, tak je všechno v pořádku [4]:
No,on kdyby si Medvěd trochu sáhnul do svědomí a nehledal blechy jenom na mně, tak by taky musel přiznat, že je malinko vetešník. Ale křečkuje si jenom ve svojí dílně a tam já nechodím [5]:
Velmi správný přístup Snad nedopadneme tak, že na stará kolena budeme vybírat kontejnery
Já mám pro tohle pochopení! U nás vyhazuje věci Markéta, já se těžko loučím i se zapalovačem za dvacku. Uvědomuju si, že do hrobu si člověk nic nevezme, ale ta myšlenka, že by se tohle mohlo ještě někdy hodit, ta je se mnou pořád. Nějak nám všeho přibejvá, ať |Markéta vyhazuje seberychlejš.
OdpovědětVymazatJak dobře ti rozumím !
OdpovědětVymazat[7]:
OdpovědětVymazatUž víc než rok nekouřím, ale zapalovače hlídám jako oko v hlavě I ty, které už nefungují.
Koukám, že nás syslíků je celkem dost
já se pominu, já snad ještě budu mít špatný svědomí, že jsem mu ty krámy vyházela Naštěstí už na to zapomněl...
OdpovědětVymazatS tebou je vážně legrace. Když jsi líčila sběratelské eskapády svého tatínka, vzpomněla jsem si na tatínka mé kamarádky, který byl rovněž velmi shánčlivý a střadatelský, řka, že chleba to nejí a někdy se to může hodit.
OdpovědětVymazatSběratelkou byla i moje máma, která dlachnila snad každý hrnek, hrnec, osmisměrky a různé výstřižky, odstřihovala knoflíky (kterých mám dvě krabičky a nikdy je na nic zřejmě nepoužiju), sbírala i kameny a kamínky, ale to jsem ještě brala, nebylo jich tolik. Ale když střádala kelímky od jogurtů různých velikostí a měla toho už dvě igelitky a začala plnit třetí, tam už jsem zasáhla.
Ale geny se dědí a určitou shánčlivost mám taky. A tak dlachním laky na nehty, ač se nelakuju (snad jednou za dva měsíce), různé krémy a mazání, které téměř nepoužívám (ale čekám, až žluknou a až pak je vyhodím), časopisy jako Apetit nebo Praktické ženy a Dorky, staré Cinemy (ale i tam už jsem udělala probírku), sešity s výstřižky, vlny, ze kterých už dnes vůbec nepletu (možná jednou)... Nejsu schopná je vyhodit. Možná ani ne proto, že by se mohly jednou hodit, ale proto, že jsou pěkné.
Jo. A ty knoflíky jsem taky nevyhodila...
Takže se ti vůůůůbec nedivím!
[11]:
OdpovědětVymazatO pytli s klubky vlny si můžeme klidně povídat Jehlice jsem neměla v ruce tak 6let, od té doby, co nosím brýle. Ale přece to nevyhodím, žejo. Asi budeme mít nějaké společné předky, protože úchylku na laky na nehty (nelakuju si je pro jistotu vůbec) mám taky. Většinou se mi líbí nějaká barva, tak si ho koupím. Ale pomalu se mi v nich začíná přehrabovat Cibulka, tak je ještě užijeme Krémy (třeba na ruce jich mám minimálně 10) i mazadla na hubu rovněž pečlivě schraňuju. Akorát z toho musím v koupelně pořád utírat prach, to mi jde fakt na nervy. Jediné, co opravdu vypotřebuju, jsou parfémy. Pak se ovšem odmítám rozloučit s lahvičkou
Musím tě upozornit, že ponožkožroutství praček se zcela vymyká zákonům o zachování hmoty. Pračky na tento zákon mají vyjímku. Co pračka jednou uchvátí, to už nikdy nevrátí.
OdpovědětVymazatJen tak mimochodem, sběratelství tvého otce bylo podobné sběratelství mé mámy. Jen nesbírala hřebíky a drátky. Zato hojně sbírala všelijaké odstřižky látek a knoflíky. A vzhledem k tomu, že byla původně švadlena, tak toho měla hojně.
Dále sbírala igelitové tašky a pytlíky, tácky od masa, kelímky a víčka od jogurtů, papíry od vánočních dárků, šňůrky, provázky a stužky, šedesát let staré kabelky a všelijaké futrálky, ramínka na šaty a taktéž ty květináče v různém stadiu nakřáplosti.
Když jsem to letos na jaře likvidoval, tak jsem toho vynosil asi dvacet těch ohromných nákupních tašek od Vietnamců.
Čtení jako balzámování! Jak já tomuhle rozumím, i když šroubky podle velikosti ještě srovnané nemám a ve sklípku (sklep nemáme) se nemusím zlodějů bát, protože, kdyby tam dveře nepřipravený člověk otevřel, zůstal by pod lavinou, která by na něj napadala. A co bylo utkávání se s mou ženou, která pořádkumilovnost a praktičnost zdědila po rodičích.. zpočátku třeba proto, že jsem bránil své sáčko ještě z průmyslovky, než žena přišla na to, že "ouklid" je lepší provádět, když u toho nejsem. A tak se i stalo, že když jsme chtěli vzít na dovolenou kola, nenašel jsem ve skříni k tomu potřebná udělátka na připevnění nosiče kol na auto. Já věděl, že šroubky k tomu mají být v bakelitové schránce od Barbusu (krém na holení), jenže schránka zmizla, podobně jako tehdy téměř polovina krabic od bot nebo jiných krabic s drahocenými potřebami amatérského domácího kutila. O ponožkách lichých a mnoha dalších svízelnostech a přístupech k (ne)syslení, to by bylo teda hodně dlouhé..
OdpovědětVymazat[13]:
OdpovědětVymazatNáhodou, igelitek není nikdy dost Přijde chvíle, kdy nějakou životně potřebuješ a co potom. Jenže dneska je to už dost těžké, většina obchodů už nedává ani ty obyčejné, tenké. Ještě že mám dost velkou zásobu
Možná ses s likdvidací matčiny sbírky trochu unáhlil. Viděla jsem u tebe článek, který naznačoval, že máš také určité sklony k syslení
[14]:
OdpovědětVymazatJejda, bakelitový kelímek od Barbusu Díky za vyvolání vzpomínky V těch míval táta všelijaká kulatá těsněníčka a podložky.
To je zajímavé, že tomuhle vetešnickému koníčku partneři málokdy rozumějí a nemají pro něj vůbec pochopení
[13]:Jo, šňůrky a provázky schraňovala i moje máma. Skládala i rozbalené vánoční papíry, uhlazovala a schovávala.
OdpovědětVymazatAle ono u našich rodičů by se to dalo možná pochopit, zažili válku a bídu, takže, co je doma, se počítá...
Tak trochu se nedivím.
Ale ty kelímky od jogurtů a taky umělohmotné tácky od balíčkovaného masa, například, to už mě fakt štvalo...
Šedesát let staré kabelky jsi neměl vyhazovat, Malkieli, za chvíli to budou historické kousky. Já nedávno vytáhla dvacet let starou kabelku, kterou měla moje mamka jen svátečně (a nebyla nic extra, koupená na stánku), a moje kolegyně kadeřnice se nad ní rozplývala, že je zajímavá.
P.S. květináče v různém stádiu nakřáplosti jsi měl roztlouct kladívkem a střepy použít jako drenáž pod další květináče... Teda, pokud pěstuješ doma nějakou, aspoň jednu kytku...
Tak to jsem se tedy nasmála- až pláču.Nejsem sběratel a vyhazuju všechno, co jsem nepoužila jeden rok.Fakt- a nikdy to nechybí.protože se tady pořád hromadí věci- asi nám je někdo nosí- jinak to nechápu.Takže vyhazuju a vyhazuju a pořád je co.Taky jsem schovávala Sbírky zákonů od roku 1992 a dokonce tom přikryla dekou, aby to vypadalo jako kanape.A jednou mi správně ruplo v kouli a udělala jsem z toho papírové brikety.Bylo jich přesně 152.Z hřebíčků to nejde,z hadříků taky ne a o knoflíkách nemluvím.A víš proč jsem tak pořádná- tedy nepořádná\? protože jsem likvidovala pozůstalost po mamince,která sebrala i posmrkanej kapesník a vyprala ho- a platili jsme 4 měsíce nájem bytu po její smtri.Abycom stačili zlikvidovat sklenice,květináčee, hadry, noviny,kupy ponožek a punčocháčů a zcela nesmyslně poschovávané nítě,jehly, zbytky hadříků,ze kterých sešívala-jen někdy utěrky.
OdpovědětVymazatTakže jsem vyléčená a nechci dětem připravit podobnou situaci.
Také se hlásím mezi syslíky, mám to v genech ze všech stran naší rodiny, dědeček, otec....zipy, knoflíky, zbytky látek z dob kdy jsem šila jak o život, vlny...katalogy z výstav od Bobeše, oblečení ke kterému mám nějaký citový vztah....knoflík použiju tak maximálně jednou za dva roky, to samé zip ale obojího mám hodně velkou zásobu...prostě jsme zvyklí, že se všechno vždy v domácnosti využilo beze zbytku a co kdyby přišly ještě horší časy ?
OdpovědětVymazat[15]: My to syslení mámě všichni v sobě, protože jsme jako všichni živočichové geneticky přednastavení na období bídy a hladu.
OdpovědětVymazatU nás více než kelímky od Barbusu frčely kelímky od Solvíny. Těch otec z fabriky nanosil ohromné množství.[17]: Obávám se, že kabelky už asi nosit nezačnu, protože nehodlám stát obstarožním transvestitou. Já jsem ty kabelky ale nevyhodil do popelnice, nýbrž jsem je společně s oblečením a obuví dal do kontejneru na charitu. Takže si tam ty "poklady" možná už někdo vylovil a dělá s nimi parádu. [18]: To je dobrá strategie, dát věcem rok na to, aby se samy nějak uplatnily.
U mě bohužel neproveditelná, protože já za rok už nevím, že ty věci vůbec mám, tudíž se ty roční věci postupně zařazují k věcem pětiletým, desetiletým a třicetiletým.
Opět jsi nezklamala! Ještě teď se stále chechtám, jak jsi mne pobavila svým krásným článkem! A já si myslím, jaký jsem sběratel, ale na Tebe ani zdaleka nemám. Nejvíc čeho mám jako sběratel? Samozřejmě ježků. A co nechápu? Jak se může pořád někomu ztrácet z páru jedna ponožka? Věř mi nebo ne, jak jsem stará, to se mi nikdy nepovedlo! Až se červenám, ale fakt nelžu! Jen, prosím, napiš, kdyby mělo toto vyhazování a vracení věcí zpět nějaké "tučné" pokračování.
OdpovědětVymazat[3]: Teď co likviduji pozůstalost po mámě, tak bych tě klidně mohl nějakými pohlednicemi dozásobit.
OdpovědětVymazatNejsou to sice žádné sběratelské rarity, ale například takový "Gruss aus DDR" už dnes v Německu v trafice nekoupíš, ani kdyby ses rozkrájel.
[22]: Díky, ale já sbírám pohlednice jen do roku 1939.
OdpovědětVymazatDederóni jsou sice velmi zajímaví, ale byt opravdu nemám nafukovací.
Zastávám podobný názor jako jezinka, akorát mám tu dobu prodlouženou na roky dva. Takže co nepoužiju dva roky, z toho 90% procent opravdu vyhodím nebo daruju. Těch 10% je to, co si chci nechat, ale za další dva roky zjistím, že to byla blbost, že to stejně nepotřebuju, takže to letí tak jako tak.
OdpovědětVymazatSyslení mám v genech, ale to je právě důvod, proč se mu tak bráním.
Jeee, no to je krása! Vybavuje se mi tolik vzpomínek... Babiččiny skříně a šuplíky plné zteřelých obinadel a obvazů, sbírka pětadvaceti teploměrů, tuctu chirurgických nůžek, patnácti peanů a osmdesáti pinzet, náplastí, které už dvacet let nelepí, vata... A dědovy navijáky, hory háčků, bambusové tyčky, hory šroubků, matiček, vrutů, hřebíčků, panty různých velikostí, tři podivné motory, kuličková ložiska, ozubená kolečka... Myslím, že tenhle střádalský gen je hodně životaschopný.
OdpovědětVymazatA já jsem pravý opak. Nemaje půdu ani sklep, čili místo, vyhazuju i to, co hned za pár dní potřebuju. Každej extrém má svý klady i zápory.
OdpovědětVymazat[21]: Tak to s těma ponožkama zase nechápu já u tebe. Mně se ztrácejí a zásadně ty nejnovější.
OdpovědětVymazat[20]: Tys mě rozesmál. Já myslela spíš, dát je potom někomu do sbírky, jak někdo sbírá historické, nebo dobové věci. S kabelkou si tě ani nechci představit!
OdpovědětVymazat[6]: Ehm, na to cakat nemusim. Uz neraz som hladala, alebo lutala za vecou, ktoru som vyhodila
OdpovědětVymazatJá jsem povahou spíš střádal, ale mám občasné pořádkumilovné zášlehy, takže jednou za čas propadnu vyhazovacímu amoku a pak toho ještě několik měsíců lituju, ale už se s tím nedá nic dělat .
OdpovědětVymazat[18]:
OdpovědětVymazatTak co se bude dít po mém skonu mně až tak netrápí. Děťátka si klidně můžou udělat brigádu [19]:
Jsi moudrá žena a víš, že musíme být vychystané na všechno [21]:
Já už jsem o těch ponožkách mockrát přemýšlela. Ale počítám, že by se mi snad přestaly ztrácet jedině v tom případě, že bych začala prát v neckách na valše.
[24]:
OdpovědětVymazatSyslí geny nabývají na intenzitě s přibývajícím věkem. Počkej tak za 20 let [25]:
Podle komentářů by se mohlo zdát, že v každé rodině se vyskytuje minimálně jeden křeček [26]:
Možná, kdybys měla alespoň maličkou kůlničku, tak bys syslila taky [29]:
Vidíš, pak je pozdě bycha honit [30]:
Proto musíš vyhazovat až po zralém uvážení a nesmíš podléhat náhlým emocím
[18]:
OdpovědětVymazatAch, aspoň Jezinka je tady z těch normálnějších, kterým rozumím.
U nás nejen, že zásoby střádá tygr, ale dokonce i když mu řeknu, že něco vyhazuju, časem tvrdí, že to někde musíme mít a chce, abych to hledala.
Schovávám pouze pár telefonů a to proto, že trochu fungujou. potom skoro 20 let starý kalhoty, který opravdu vyhodit nedovedu. jinak mě ale křečkování fakt nebaví...
Ale nasmála jsem se, to jo! Laky, lahvičky, časopisy.
Naši takhle sbírají oba a občas zaútočí na toho druhýho, že by měl něco povyhazovat, at barák jednou nepraskne:)
[33]:
OdpovědětVymazatTygr už nás informoval, že rozhodně nesdílíš jeho sběratelské zaujetí
Znáš to - protiklady se přitahují. Jeden shromažďuje a druhý vyhazuje. No a oba pak svorně hledají
[34]:
OdpovědětVymazatNe...hle...da...jí obaaaaaaaaaaaa. kéž by:)
U nás to je naštěstí jen technika a spousta kabelů. občas chce tygr schovat i nějakou lahvičku oblíbenýho parfému, ale běda, když se mi svěří:) bum do koše:)
Mým světem sběratelských vášní jsou kulturně informační centra, v zahraničí označená písmenem i v kolečku. Ta hledám nejdříve. Kdysi jsem chodil i na veletrh cestovních kanceláří Go, ale potě, co jsem přinesl 4 plné tašky prospektů a manželka je postupně všechny vyhodila, pochopil jsem, že tady asi neuspěju. Už jsem to kdysi zmiňoval u akce Vstupenky Zeleného Kavalíra, že kupuji zahraniční cestovní průvodce, vedle toho také mapy a průvodce do galerií. A protože ne vždy mají anglickou verzi, tak si koupím i takovou, které nerozumím, mám je třeba v němčině, holandštině, napůl v čínštině atd., ale bez sběratelského úlovku bych nedokázal odejít.
OdpovědětVymazat[36]:
OdpovědětVymazatTy jsi sběratel, my někteří zde jsme syslíci
Teda, tvoji rodiče mi připomněli ty moje! Taky mám maminku učitelku a pedantku, tatínka bývalého učitele, dnes archiváře, trousícího neustále drobky a popel z cigaret. A geny jsem zdědila spíš po tátovi, i když mívám záchvaty pedantské pořádkumilovnosti, stejně převáží ty bordelářské. Sběratelem jsem rovněž, jen občas (právě v tom pedantském záchvatu) něco vyhodím, abych pak vzápětí zjistila, že to nutně potřebuji. A ponožky? Mám pocit, že naše pračka má s věkem stále vyšší spotřebu. Už se mi stalo i to, že jsem do práce vyšla v ponožce každé jiné, protože jsem ty další do páru prostě nenašla.
OdpovědětVymazatZprvu jsem si myslela, že někdo nahlížel do zvyků naší rodiny. Taky to tak máme, ale asi se poučím a včíl se o to snažím, že co neupotřebím po dobu 365 dnů mohu vyhodit. Nejhorší je to s knihami, že už v malém prostoru nevím, co vlastně mám a musím proto odejít do knihovny. Sbírání soviček už také omezuji, ale stále je dostávám, ale co s tím, když budeme v blízké době přesouvat sebe i to naše harampádíčko do 1+1. Neskutečný problém. Knihy neumím vyhodit. Ohromný článek, který mne otevřel oči.
OdpovědětVymazat[38]:
OdpovědětVymazatTy mizející fusekle by si zasloužily samostatný vědecký výzkum. Já prostě nechápu, kde všechny jsou. Když mi dosloužila stará pračka, Medvěd ji před odvezením do sběru rozmontoval. Tiše jsem doufala, že záhadě přijdu na kloub a někde vevnitř pračky budou ztracené ponožky. Nebyla tam ani jedna. KDE tedy, sakra, jsou? [39]:
Také bych nevyhodila knížku. Mám jich spousty, Medvěd musí občas přidělat další knihovničku. A to jsem poslední rok dost polevila v shromažďování, protože mám Kindla
Na mizející ponožky mám teorii - v pračce žije malý trpaslík jménem Ponožkožrout. Je to stvoření okem neviditelné, ale živící se zásadně ponožkami. A podotýkám - staré mu tak nechutnají, jako ty nové. Zásadně nežere ponožky s dírou, ale pouze ty pěkné, nové. Pračku jsem prohledala několikrát i lupou, ale opravdu jsem ho nenašla - umí se mrška pěkně schovat. Nezbává tedy, než si ho hýčkat a občas mu nějakou tu pěknou novou ponožku dopřát
OdpovědětVymazatTakovej byl můj táta, nosil domů dokonce kapesníky a maminka se mohla vzteknout.
OdpovědětVymazatJá naštěstí zdědil jen to skladování časopisů, knih a CD a taky je líto se jich zbavit.
A těch lichejch ponožek mám taky hodně, ale zjistil jsem, že se mi to nakonec hodí. Když se mi na jedněch udělá díra, tak mám další v zásobě a mohu tu bez díry doplnit.
OdpovědětVymazatJinak tě lituji, že máš oba učitele. Bohunka má taky mámu učitelku a tátu vojáka. Tak vím jak to má doma.
OdpovědětVymazatTakový věci se skvěle řeší při stěhování... Při prvním se to všechno přestěhuje, při druhým se něco vyhází, při vybalování taky a když se balí 23. 12., musím říct, že to jde docela dobře
OdpovědětVymazatAspoň k něčemu ten rozvod rodičů byl, zbavila jsem se spousty věcí, taky proto, že jsem si jednou přizvala na pomoc bývalou spolužačku a ta mi bez milosti vyhodila časopisy několik let staré a tak podobně. Ovšem zadání praktické maturity jsem si z nostalgie nechala...
Taky je dobrý balit ve stresu, spěchu a vzteku, že se to všechno nedá přestěhovat, to pak spousta věcí letí do koše... Dokonce i sbírka prázdných propisek letěla... Teda, většina.
Občas bývám velice nostalgická a šetřivá a schovávám i malý papírky, občas mám zas náladu, že se s tím přece nebudu **** a všechno vyházím...
[41]:
OdpovědětVymazatTrpaslík? To je dost možné Jen nechápu, že třeba občas nesežere například kapesník nebo jiné drobné prádlo. Proč se pořád láduje jenom ponožkami
[43]:
OdpovědětVymazatTo ovšem za předpokladu, že ti nezbyde ráno k použití jenom modrá a k tomu jenom šedá ponožka. Jinak jsi celý den dost nápadný
Kupuju proto raději vždy několik párů od jedné barvy [44]:
Nechci, aby to vypadalo, že jsem prožila kruté dětství jako učitelské dítě To fakt ne. Táta byl moc hodný a máti taky. Ta, co odešla do důchodu a zbavila se školy, tak už taky není tak moc "pedagogická"
[45]:
OdpovědětVymazatJak je vidět, tak všichni křečci mají podobné zkušenosti a problémy Tohle "vyhazovači" nikdy nemůžou pochopit
Hm, tak jsem se tak jako nenápadně rozhlídla kolem sebe... Jo, myslím, že jsem na tom značně podobně. Na mý zbytečný krámy, co by se někdy mohly hodit, mi nikdo nesmí hrabat, jinak bude zle...
OdpovědětVymazat[49]:
OdpovědětVymazatPřesně tak, nikdo nedocení potřebnost všech těch věcí jako ten, kdo je pilně a dlouho shromažďuje
Opět zábavný text. Také jsem pilný střádal a nikdo v mém okolí nechápe, na co to všechno mám. Ale já se nemůžu s těmi věcmi jen tak rozloučit...
OdpovědětVymazat[51]:
OdpovědětVymazatA všimla sis, že sotva se člověk odhodlá přece jenom něco s těžkým srdcem vyhodit, tak to okamžitě nejpozději za 2 dny životně důležitě potřebuje?