Jezinka

Jsem běloška a otec mých dětí je běloch.

---

Na tom není vůbec nic zajímavého nebo divného, naopak v místě, kde žiju, je to běžný standard. Můj první syn, když se narodil, byl krásné, roztomilé blonďaté miminko s velkýma modrýma očima.

Na druhé dítě jsme nijak nespěchali. Malý Ajťák byl celkem spolehlivý antikoncepční prostředek. Mladou, nezkušenou matku zaměstnával tak, že kdykoliv jsem jen pomyslela na další mimino, naskákala mi kopřivka.

Své první mateřství jsem si užívala v době, kdy stát matky nijak přehnaně nerozmazloval placenou rodičovskou dovolenou. Po roce jsem se tedy vrátila do práce budovat naši rozvinutou socialistickou společnost. Denní maraton mezi jeslemi, zaměstnáním a frontovými boji o banány a toaletní papír byl poměrně náročná záležitost. Mít jedináčka mi vůbec nebylo proti mysli.

Jenže - když chceš rozesmát Boha, mluv před ním o svých plánech. To platilo v mém případě zcela spolehlivě. Když mi doktor potvrdil, že jsem těhotná, cloumaly se mnou vášně. Pár dní jsem se zabývala myšlenkou, že manžela uškrtím. On byl ovšem z novinky nadšený. Celkem jsem se ani nedivila. Jak vypadají plínky, sunar nebo pokakaná dětská prdelka , mu zůstalo v případě malého Ajťáka celkem spolehlivě utajeno.

V následujících měsících jsem se snažila, abych nevypadala opět jako telefonní budka, což se mi povedlo při prvním těhotenství. Náležitě poučena předchozí zkušeností jsem jedla normálně a nikoliv za dva, jak radila babička. I když jsem přibrala pouhých osm kilo, vypadalo to, že se chystám porodit průměrně velkého slona. Poslední měsíc mi při obouvání museli asistovat dobrovolníci, protože jsem si neviděla na boty.

Přišlo finále. Jedné zimní noci mne manžel odvezl do porodnice a odjel trpět domů. V té době byla můžům odepřena možnost přítomnosti u porodu. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale chlapi by měli mít příležitost okouknout si hezky zblízka, jak těžce se dostává ven to, co tak lehce dopravili dovnitř.

Po několika ne zrovna zábavných hodinách přišla konečně na svět Jezinka. První pohled na dceru mi způsobil téměř bezvědomí. Vypadala, jako kdybych si ji uhnala někde v nějaké vyloučené lokalitě. Byla černá. Odnesli ji k prvnímu ošetření a umytí a mně mezitím v hlavě šrotovalo, jak se bude tvářit manžel, až tu naši černou perlu Mozambiku uvidí.

Za chvíli mi Jezinku, už umytou a učesanou, přinesli zpátky. Po podrobnějším prozkoumání se mi ulevilo. Nebylo to tak hrozné, jak se v první chvíli zdálo. Měla na hlavičce neuvěřitelnou spoustu dlouhých černých vlásků a byla opravdu velmi snědá, ale černoušek naštěstí nebyla.

V následujích dnech se malá okresní porodnice docela dobře bavila. V tom týdnu se tam narodilo pouhých pět dětí. Pamětnice vědí, jak se tenkrát mimina na kojení přivážela na dvoupatrových vozíčcích, kde byly děti vyskládané jako malé vánočky. Naše skoro pětikilová Jezinka měla vyhrazeno celé spodní patro a nebylo možné ji přehlédnout.

Ještě několik následujících týdnů, kdykoliv někdo nakoukl při procházce do kočárku a pak spočinul dlouhým zkoumavým pohledem na mně, jsem děkovala Bohu, že je černá Jezinka výrazně podobná svému bílému otci.