Medúzy nevoní

Jako dítě jsem byla úplně pitomá.

---

Tvrdí to moje máti a paní učitelky mají vždycky pravdu. I ty bývalé.

Něco na tom určitě bude. S rodiči jsme pravidelně každé prázdniny jezdili "někam". Na Slovensko, k Balatonu, do Bulharska. V dobách socialistické prosperity to byla hranice možného. Na devizový příslib do Jugoslávie mohli naši zapomenout, táta nebyl perspektivní kádr. Pamětníci mi rozumějí.

Když mi bylo 8 let, vypravili jsme se do NDR na Rujanu. Přestože Baltické moře není Středozemí a tedy i klima je tam poněkud drsnější, bylo tam krásně. Procházela jsem zrovna obdobím (které mi bohužel vydrželo mnoho let), kdy jsem všechno živé toužila mít doma. Sbírala jsem brouky, žáby, ještěrky, šneky a jinou žoužel, nosila si to domů ve sklenicích a přiváděla tím máti k šílenství. Tátovi to bylo celkem jedno, na takové blbiny se vždycky díval s nadhledem. Jen mě pokaždé nabádal, ať ty ulovené ubožáčky netrápím.

U moře jsem své sběratelsko-chovatelské vášni mohla popustit uzdu. Brzy kolem stanu (pro později narozené čtenáře - stan bylo běžné ubytování na rodinné dovolené, jak vypadá hotel, jsem tenkrát netušila) byla slušná sbírka různých skleniček s úlovky. Máti klasicky propadala hysterii, táta kouřil lulku, hrál s ostatními dovolenkáři mariáš a zachovával klid.

Poslední den před odjezdem domů mi máti mé vědecké bádání nekompromisně zatrhla. Všechny exponáty vrátila do přírody a mně slíbila, že jestli budu ještě chvíli řvát, tak mi zcela nepedagogicky zmydlí zadek.

Zrodil se ve mně ďábelský plán. Rodiče přece nemusí všechno vědět. Poslední ráno jsem si ulovila dvě maličké růžové medúzky. U břehu jich plavaly mraky, nebyl to žádný problém. Uložila jsem si je do ešusu (pamětníci opět vědí), pečlivě jsem jim nalila mořskou vodu, aby cestou nestrádaly a ešus jsem uložila k ostatním věcem do kufru naší Škody 1000MB. A vyrazili jsme na zpáteční cestu.

V té době se na bohatě zásobeném českém socialistickém trhu rozhodně nedaly sehnat "silonové" záclony. Soudruzi v NDR je ovšem měli. Máti po takových super záclonách samozřejmě toužila, takže na zpáteční cestě si dvoje v Drážďanech koupila. Záclony se však nesměly dovážet bez toho, aby byly zapsány v celním prohlášení a procleny. (Co je to celní prohlášení si mladší čtenáři zjistí googlováním nebo u rodičů. Zde není prostor na obsáhlý výklad.) Clít se našim pochopitelně nechtělo, jelikož taková kratochvíle lezla do peněz.

Už cestou k hranicím máti několikrát podezřívavě zavětřila a prohlásila, že v autě něco smrdí. Chvíli jsem byla v podezření dokonce i já. Táta tvrdil, že nic necítí, což nebylo nic divného, protože kolem sebe šířil oblaka lulkového dýmu a neucítil by ani přítomného tchoře.

K hranicím jsme přijížděli v atmosféře lehkého stresu. Máti v pravidelných intervalech propadala panice, že celníci záclony najdou a bude průšvih. Já jsem permanentně otravovala, že chci čůrat, protože jsem toužila zkontrolovat své medůzky, jestli se jim dobře daří. Táta prohlásil, že čůrat se bude až za celnicí, teď už není čas.

Když k autu přišla nejdříve pasová a posléze celní kontrola, máti lehce pobledla. Po ujištění z naší strany, že nemáme nic k proclení, si celník přál, ať táta otevře kufr u auta. To už máti pracovala k infarktu.

Táta celníkovi vyhověl a kufr otevřel. A pak už věci nabraly rychlý spád. Z kufru se vyvalil příšerný puch. Celník zalapal po dechu a vytřeštil oči, zřejmě přesvědčen, že nedovoleně převážíme pěkně odleželou mrtvolu. Táta si naštěstí všiml špatně zavřeného mokrého ešusu. A prože mu to pálilo a znal své blbé dítě, tak ešus pohotově otevřel. Smrad nabral grády. Celník zezelenal a jal se zvracet do trávy. Druhý celník, který zatím ještě nezvracel, mávnutím ruky naznačil, ať okamžiě opustíme prostor celnice. Táta mu promptně vyhověl.

Moje k chovu už dávno nezpůsobilé medúzky byly vylity z ešusu hned za hranicemi. Máti nevědela, jestli má ztřískat neposlušného spratka a nebo pochválit chytrou dcerunku za zneškodnění celníků a ušetřené clo. A mně se už ani nechtělo čůrat.

PS. Poděkování Malkielovi, který probudil moje vzpomínky:))