Malé holčičky chtějí být většinou princezny, zpěvačky nebo paní učitelky.
Už od útlého dětství jsem v tomto směru měla celkem jasno. Princezna ze mne nebude, protože princezny nosí krásné šatičky, mají dlouhé zlaté vlásky a neperou se. Pro mne sukýnka byla za trest, vlásky byly dlouhé maximálně pár centimetrů a prala jsem se, většinou s klukama, dost často.
Zpěvačku jsem musela ze svých plánů také škrtnout. Ač obdařena celkem slušným hudebním sluchem, můj zpěv by se dal přirovnat ke krákorání hodně nastydlé vrány. Při hudební výchově jsem odmítala zpívat, za což jsem si vysloužila nejednu pětku. Před propadnutím mě zachraňovala recitace textů písniček a znalost not.
Že ze mne nebude paní učitelka, jsem se rozhodla záhy po nástupu do první třídy. Paní učitelka byla moc hezká, ale měla jednu podstatnou vadu. Byla to moje máti.
Být méně odolný jedinec, založila bych si už v první třídě na solidní schizofrenii. V naší rodině se traduje historka, jak se malá Mengano přihlásila a oznámila matce učitelce:
"Soudružko učitelko, já si s tou plastelínou nesmím hrát, maminka mi to zakázala, protože jsem se posledně umazala jako prase."
Moje smyčky, kolečka a čárky v první písance byly naprosto výstavní, máti je ovšem chtěla mít ještě výstavnější. Že jsem četla ještě před nástupem do školy, nebylo vůbec podstatné. Musela jsem číst nejlépe ze všech. Řeči na téma - když chceš jedničku (nijak extrémně jsem po ni netoužila), musíš si ji zasloužit, mě provázely po celý rok. A nejen ten první.
Jakmile jsem opustila první třídu a do spárů mě uchvátila jiná pedagožka, máti se trochu zklidnila a dál už mě čekal jen běžný život dítěte z kantorské rodiny. O každém školním průšvihu byli rodiče kantoři informováni snad ještě před tím, než se stal. Všichni spolužáci si samozřejmě mysleli, že je mi nadržováno, přestože opak byl pravdou.
Máti své pedagogické vlohy nadále uplatňovala už jen doma. Bráchu i mne udržovala v permanentní bojové pohotovosti propracovaným souborem příkazů, nařízení a zákazů. My jsme naopak používali složitou soustavu únikových operací a vzájemného krytí.
Máti byla v době našeho dětství zarputilou likvidátorkou všech myslitelných bakterií. Velmi lpěla na pořádku a čistotě. Můj vrozený sklon k bordelismu ji přiváděl k šílenství a ke komentářům "Po kom to může to dítě mít", načež bystře vyvodila, že za vadné geny je zodpovědný táta, jelikož kolem sebe trousí drobky a košili věší na židli místo do skříně.
Táta byl naštěstí naprostý stoik, pokuřoval si svůj čibuk nebo startky, četl knížku a matčino zoufalství nad nepovedenými dětmi ho nechávalo v klidu. Děti zašmudlané mu nevadily, vadily mu děti blbé.
Měj bohulibý zvyk jak zjišťovat, jak to s naší blbostí je. Z právě čtené knížky namátkou vybral nějaké záludné souvětí, které jsme s bráchou museli rozebrat, určit druhy vět, větné členy, zdůvodnit gramatiku. Byli jsme tak vycepovaní, že bych se neodvážila udělat chybu ani v seznamu na nákup.
Táta razil teorii, že pokud nebudu znát Pascalův zákon, svět se nezboří, ale pokud nebudu umět pořádně česky, je to ostuda rodu.
Jak šel čas, máti ve sbírání bakterií trochu polevila a totálně tuto činnost vzdala po narození malého Ajťáka a Jezinky, které občas hlídala. Na vnoučata je vždycky mnohem mírnější metr než na děti, takže když máti zjistila, že vnoučátka zdědila sklon k chaosu a trousení drobků po své matce, rozhodla se, že jí nábytek opatlaný od čokolády až tak extrémně nevadí.
Máti už je nějaký čas v důchodu a nastal u ní zajímavý vývojový posun. Pokud byla v činné službě, byla paní učitelka a paní učitelky sprostě rozhodně nemluví. Dnes je z ní starší, elegantní, vzdělaná dáma, kterou jsem ovšem nedávno viděla zuřivě mlátit zahradní lopatkou do obrovského slimáka se slovy "ty kurvo rozežraná, já tě zničím".
Když jsem se rozhodovala, na jakou školu půjdu, máti mě varovala, že mi nohy přerazí, kdyby mne napadlo jít na pedák.
Mne to ale samozřejmě nenapadlo ani ve snu. Být učitelka, to je diagnoza a být učitelským dítětem, to je... vlastně taky diagnoza.
