Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na základě několikaletého pečlivého výzkumu, při kterém si ověřila, že je úplně zbytečné radit se při zahrádkaření s odbornou literaturou. Zcela postačí umět rozeznat kopřivu od rozkvetlé lilie a najít mezi změtí plevele záhon. Do této kategorie Mičurinců patřím dle názoru mé matky i já. Přesto mi všechno kvete, i když občas zapomenu zalévat a hnojení mě nebaví. Asi jsem opravdu nemožná.
Bohužel, nedaří se pouze mým květinám, ale jsem rovněž velmi zdatnou chovatelkou slimáků. V letních vedrech, která byla u nás přímo ukrutná, jsem se bláhově těšila, že ty odporné mrchy bídně zhynou a uschnou. Kupodivu slizounům se náramně dařilo, na rozdíl od Kačenky, kterou parno přinutilo podruhé vylínat a místo krásného vlčáka pobíhal po dvoře olysalý chrt.
Slimáci se vesele množili a tak bylo nutné přistoupit ke konečnému řešení. Na dvoře přistál vypůjčený párek indických běžců. Jsou to kachny převelice pitomé, ale nebývale užitečné. Slimáci začínali mizet, ovšem vynořil se nový problém.
Kačenka je velmi přátelský pejsek, miluje kočky, Kájínka i Pakouška, bohužel nenávidí cokoliv, co má peří. Od prvního dne tvrdohlavě trvala na tom, že kachničky zahryzne. Tenhle plán se nelíbil ani mně, ani kachnám. Kačenka musela potupně opustit dvůr a usídlila se na zahradě za pevnými vraty. Vytrvale za nimi celé dny posedávala a krvelačně zevlovala škvírou mezi prkny na pobíhající opeřence.
Kájínek kachny zbožňoval. Rozhodl se, že se bude s nimi kamarádit, ať chtějí nebo ne. Kachny nechtěly. Zarputile využívaly toho, že jsou o poznání větší než on, a malinko se na něj vytahovaly. S tím si Kájínek rychle poradil, jelikož dobře ví, že na velikosti nezaléží. Parkrát je důkladně prohnal, pro výstrahu jim vyškubal pár peříček a kachny přestaly vzdorovat. Trochu je sice znervózňovalo, že se Kájínek umanutě máchá v jejich neckách s vodou, obzvlášť pokoud se ony zrovna koupou, ale nakonec to vzdaly. Zavládla pohoda.
Kačenka za vraty mohla puknout vzteky. Přemýšlela, jak to udělat, aby s těmi drzými ptáky mohla zatočit. Dočkala se. Odpoledne jsem ji šla krmit. Vedro mi poněkud zatemnilo mozek a byla jsem málo ostražitá. Krvechtivá Káča využila vteřinku nepozornosti, prorvala se mi kolem nohou a vpadla na dvůr. Nastalo peklo. Řvoucí kachny pádily po dvoře jako Zátopek. Snažily se uniknout rozběsněné Káče, která měla jediný cíl - orvat z nich peří a trošku je pomuchlat. Dílo korunoval Kájínek, který se nemohl rozhodnout, na čí stranu se přidá. Chvíli visel Kačence na ocase a bránil svoje kamarádky, vzápětí je Kačeně pilně naháněl. Ve chvíli, kdy už začínalo lítat peří, jsme v neuspořádaném pelotonu opustili dvůr a přesunuli se na zahradu.
Kačenka rozhodně neměla v úmyslu mě poslechnout, spořádaně mi usednout k nohám a nechat kachny odkráčet do bezpečí. Ječela jsem sice velice pěkně, bohužel bez sebemenšího efektu. Nezbývalo než se odhodlat k zoufalému činu. Kachní životy musely být zachráněny za každou cenu. Přesně mířeným skokem jsem se vrhla na Káču a podařilo se mi ji zalehnout. Káča váží 35 kilo, já mám o dvacet víc. Přesto to byl naprosto nevyrovnaný souboj. Kačenka bojovala jako lvice a snažila se mi vyrvat. V odpolením vedru ze mne lilo jako z vola a vypadalo to, že Káču nepřeperu, ale rovnou utopím v potu.
Po pár minutách řeckořímského zápasu mi došlo, že bojuji s větrným mlýnem. Situace neměla řešení. Zcela neinteligentní kachny, místo aby využily relativního bezpečí a vzdálily se z bojiště, usoudily, že se pokochají mým utrpením. Zaparkovaly pár metrů od ringu a začaly si rovnat pocuchané peří. To Káču vytáčelo do nepříčetnosti.
Už mi docházely síly, což se nedalo rozhodně říct o Kačence. Bůh se nade mnou smiloval v momentě, kdy jsem byla rozhodnuta Káču pustit, nechat kachny jejich tragickému osudu a poklidně skonat vyčerpáním. Došlo mi, že mám u sebe telefon a mohu si přivolat na pomoc Ajťáka, který dlel v příjemném chládku své pracovny a dloubal se v nějakém počítači.
Výborný nápad, komplikovaná realizace. Zkuste vleže na břiše, pod sebou zmítající se sopku, kterou se snažíte udržet, vydolovat z kapsy těsných džínů telefon. Velmi, velmi problematické, to mi věřte. Zkuste jednou rukou, kterou zoufale potřebujete jinde, vyďobat a "vyšmejkat" na displeji úplně idiotského chytrého telefonu požadované číslo. Téměř nemožné. A zkuste zachovat klid, když se vám po stopadesátem zazvonění konečně ozve synek a je tak neuvěřitelně intelektuálně podměrečný, že nechápe, že bojujete o přežití.
Můj syn nedělá nikdy kvapná rozhodnutí. Je velmi uvážlivý a veškeré své konání si vždy důkladně rozmyslí. Ani ječící matka ho nemůže vyvést z rovnováhy, dokud mu není podrobně popsán důvod hysterie. Než se rozvážným krokem velblouda dostavil na zahradu, měla jsem hotový plán, jak ho zmydlím a už nikdy mu neupeču oblíbenou bábovku.
Z představení, které měl možnost shlédnout, brečel smíchy. Než mne vysvobodil a odtáhnul Káču, neodpustil si dotaz. jestli nemá tu estrádu natočit a vrazit na internet. Zcela jistě by měla úspěch. Jsem skromná, po světské slávě netoužím, tak jsem odmítla. Stačilo mi, že moje vystoupení s Kačenkou sledovala z vedlejší zahrady paní Chytrá, umně ukrytá za kompostem. Ta si historku trochu poupraví a hned ráno v našem konzumu ji pustí mezi místní drbny. Do večerá celá ves bude vědět, jak jsem blbá a v tom největším vedru se válím se psem po zahradě.
