Proč nemám ráda uprchlíky

Mám poměrně svéráznou dceru a malinko praštěného bratra. Moje máti v roli supervizora tvrdí, že jsme úplně blbí všichni bez rozdílu, ale s tím rozhodně nemohu souhlasit. Jsem to většinou já, kdo odnáší třeskutě inteligentní nápady zbytku rodiny.

---

Bratr kdysi dávno usoudil, že si svůj život nedovede představit bez perského kocoura. Záhy ovšem zjistil, že péče o takové stvoření zdaleka přesahuje jeho schopnosti a trpělivost. Macík byl kocour s velmi výraznou osobností. Nehodlal vzít na vědomí, že členové domácnosti nejsou jeho oddané služebnictvo. Bratříček tudíž kocourka nepozorovaně odložil u nás. Terorista, v té době malé štěňátko, byl z vetřelce naprosto tumpachový. Macík se k němu choval jako arbaský šejk a sem tam mu nějakou plácnul tlapkou. Terorista takové zacházení velmi těžce nesl a Macik se tedy střelhbitě stěhoval. Odnesla to máti, která měla relativně bezpečnou domácnost bez zvířectva.

Ještě dlouho poté mi máti vyčítala, že jsem jí do bytu propašovala vetřelce, o kterého rozhodně vůbec nestála. Ze setrvačnosti špačkovala i v době, kdy už Macíka bezmezně milovala. Jaksi jí z paměti vypadl fakt, že celou kočičí hitparádu spískal můj inteligentní bratr.

Téměř identická záležitost se za rok opakovala se štěnětem labradora. Sorbonek chvíli pobyl s bratrem a následně putoval k Jezince. Té se poněkud zauzlovaly mozkové závity a ke světlému Sorbonkovi si pořídila černého Festíka. Na kolosální průšvihy bylo zaděláno. Miláčkové sežrali Jezince fikus, rovněž ovladač k televizi, ke kterému si přikousli pár metrů kabelu, velmi hezky ohryzali parapet na okně a upravili i dřevěné schody. Sousedovi tak zjančili kočku, že museli zasahovat hasiči, aby ji sundali z vysoké břízy.

Měla jsem poměrně vážné podezření, že takový nápor štěstí Jezinka, v té době čerstvá matka Cibulky, dlouho nevydrží. Nemýlila jsem se. Tehdy jsme už s Medvědem bydleli na vesnici a Jezinka bystře usoudila, že náš dvorek je pro její black and white párek jako dělaný. Terorista, který srdečně nesnášel Macíka, se do labradořích zloduchů upřímně zamiloval. Ti dva mizerové také překvapili, jelikož se rozhodli, že budou dělat malému jorkšírkovi pečlivé chůvy. Nespustili ho z očí a on se jich držel jako klíště. Tohle láskyplné souznění se záhy ukázalo jako veliký problém.

Labradoři se projevili jako chroničtí útěkáři. Jejich bohémskému duchu připadal pobyt na rozlehlé zahradě nesnesitelně nudný a neinspirující. Využili každou příležitost, aby se vydali do světa za lepším. Příležitostí měli habaděj. Medvěd má podivnou vlastnost. Nezavírá. Doma dveře, venku vrata. Moje máti decentně říká, že chodí, jako kdyby měl v prdeli ojičku. Nijak se s ní nepřu, myslím si totéž.

Terorista nemohl zůstat pozadu a tak, když utekli poprvé, zmizeli všichni tři. Propadla jsem šílenství. V mých představách bídně zhynuli pod koly nezodpovědných motoristů, případně padli kdesi v lesích za oběť krvelačným myslivcům. Zmobilizovala jsem veškeré dosažitelné dobrovolníky a zorganizovala pátrací akci. Jak se ukázalo, soudržnost jim vydržela jen těsně za vrata. Tam se rozdělili a prchali do tří světových stran. Po třech hodinách, kdy už jsem brečela jako želva a připravovala se na nejhorší, mi rychlý posel přinesl zprávu, že Sorbonek byl viděn na dolním konci vsi na jednom dvorku, jak zcela spokojeně vyžírá z korýtka kachnám namočené rohlíky. Byl polapen a celkem spokojeně se odebral domů.

Teroristu přinesla naše paní uklízečka, která ho objevila, jak přebírá kompost na její zahrádce. Smrděl jako skunk i po několikerém vykoupání. Festík se přihnal sám, obalený blátem a listím. Kde byl, to neprozradil.

Časem se moji uprchlíci stali nedílnou součástí našeho vesnického kulturního života. Utíkali velice pilně a projevili velkou vynalézavost. Medvěd, kterého jsem přinutila zúčastnit se několka pátracích výprav, začal občas zavírat. Labradoři, otrávení takovou drzostí, záhy zjistili, že se dá poměrně snadno podhrabat plot. Medvěd díru opravil, labradoři prchli po hranici dříví. Dodnes nevím, jak touto cestou dostali ven Teroristu. Cestičku, kudy se dalo prchnout, si vždy našli.

Můj život byl tedy po několik let, než si Jezinka ty zlotřilce zase odvedla, osvěžen nepravidelným leč častým pobíháním po vsi a pátráním po emigrantech. Nedá se říct, že bych tuto činost provozovala s nějakým velkým nadšením. Při mé vrozené averzi k jakémukoliv sportu se mi nikdo nemůže divit.

Uprchlíci krátce po návratu z výletu za hranice všedních dnů.