Jsem vyloženě technický typ

Cokoliv technicky složitějšího než kladívko, propisovačka a nebo vařečka je pro mne černá noční můra. Nejsem úplně blbá, takže si nakonec vždycky nějak poradím, ale občas za své vědecké bádání zaplatím vysokou cenu. Nejen ve formě větších či menších úrazů, ale především nekonečným vztekáním a posíláním všech vymožeností do horoucích pekel.

---

Pokrok se ovšem zastavit nedá a tak jsem už mnohokrát musela během svého života zatnout zuby a popasovat se s dalším novým záludným vetřelcem.

Ještě dnes se o mne pokoušejí mrákoty, když si vzpomenu na svůj první počítač v zaměstnání. Malý, tehdy sotva desetiletý Ajťák měl svůj počítač doma už asi rok. Dokázal na něm psí kusy, ale já jsem pořád zcela nechápala, k čemu je takový šelmostroj dobrý. Občas, když jsem viděla, jak klouček zcela bez problémů zachází s tím tajuplným zařízením, se mne zmocňovalo podezření, jestli mi v porodnici omylem nepodstrčili potomka někoho podstatně chytřejšího, než jsem já.

V zaměstnání jsem tedy zpočátku trávila mnoho hodin, kdy systémem "pokus omyl" jsem se snažila proniknout do tajů počítačové gramotnosti. Náš pan ředitel totiž usoudil, že nebude vyhazovat peníze na zaškolení, protože inteligent se s problémem přece musí umět poprat sám. Nikdy nezapomenu, jak jsem byla jen milimetr od masivní mrtvice, když po několika hodinách usilovného datlování a ukládání dat, jsem jediným bravurním stiskem tlačítka poslala veškerou svou práci do... ano, přesně tam.

Bezproblémové nebývalo ani moje seznamování s pokrokem na kuchyňském poli. Uvyklá na starý dobrý mlýnek na maso jsem si s lehkostí sobě vlastní semlela dva prsty hned při prvním spuštění nového robotu. Kdysi hodně dávno jsem jedinkrát zkusila použít tlakový hrnec. Špatně nasazená poklice nečekaně opustila své místo, vylétla a profičela nad hlavou dvouletému Ajťákovi, který do té chvíle celkem spokojeně vysedával na nočníku a prohlížel si leporelo. Tehdy jsem se málem zapsala do černé kroniky jako matka vražednice. Od té doby by mne nikdo ani párem volů nepřinutil hrnec použít.

Samostatnou kapitolu tvoří mobilní telefony. První mobil mi rodinka nadělila před mnoha lety ke kulatému výročí. Moje protesty, že umím chodit a k pevné lince si tedy dojdu, nebyly vyslyšeny. Po zvládnutí základních čudlíků jsem se dopracovala do fáze "umím zavolat, přijmout hovor, odeslat a přečist SMS". Tím moje ambice skončily. Celých čtrnáct let jsem s mojí stařičkou pádloidní Nokií žila v celkem spokojené symbióze. Byla to holka statečná. Vydržela mnoho pádů na zem, jedno vyprání v pračce či týdenní pobyt pod angreštovým keříkem, kde jsem ji vytrousila.

Jenže nic netrvá věčně a tak moje Andula jednoho krásného dne odkráčela svižným krokem do mobilního nebe. Bleskovým průzkumem trhu jsem zjistila, že telefony pro technicky zdatné jedince mého typu nejsou k mání. Z pracovních důvodů se navíc ukázalo, že potřebuji mobil na dvě SIM karty. Průšvih byl na světě.

Novou Nokii vlastním dva měsíce. K mému zděšení nemá osvědčené čudlíky a z toho věčného rejdění prstíkem po displeji jsem otrávená jako šváb. Nikdy dopředu nevím, jestli se mi včas podaří přijmout hovor. Zprávy raději zatím moc neposílám, protože než se mi povede odmáznout text, stihla bych si za příjemcem dolétnout letadlem. Ale musím se i pochválit. Zcela náhodou se mi podařilo přijít na to, jak si poslat fotky do notbůčku. Rozhodně nemíním tuto získanou dovednost zapomenout. Každý drobný krůček na cestě k ovládnutí techniky se počítá.

Nemám na zemi místo, kde bych nutně potřebovala žít. Nemíním se totiž pohnout z rodné hroudy. Jen mám dost neodbytný pocit, že jsem se netrefila do toho správného století.