Sportovec ze mne nikdy nebude

Nemám ráda reklamy. Nejen proto, že jsou ve většině případů poměrně slabomyslné a jejich autoři předpokládají, že mám inteligenci prvoka. Reklamy nesnáším i proto, že kvůli nim málokterý film v televizi vidím až do konce. Nejpozději při druhém bloku reklam pravidelně usínám.

---

Musím ovšem spravedlivě přiznat, že usínám i u filmů, které nejsou reklamami přerušovány. Kupříkladu film Sedm jsem si musela pustit celkem šestkrát, než se mi ho podařilo shlédnout až do konce. V bdělém stavu mě neudržel ani sexy Brad Pitt. Neusnu pouze v tom případě, že zrovna žehlím. A protože mnohem raději spím než žehlím, je moje volba jasná. Jsem tudíž nekulturní barbar s nevyžehleným prádlem.

Mám ráda jen jednu reklamu. Tu, ve které silně otráveného kocoura nutí páníček ke sportování na běžeckém pásu. Jednak je kocour opravdu překrásný, ale hlavně zcela chápu kocouří pocity. Při představě, že začnou zprávy a Medvěd zavelí k nástupu na běh, se mě zmocňuje bahenní zimnice.

Nejsem líná. Jen mám poněkud méně přátelský vztah ke sportu. Jsem zcela mimo dosah veškerých moderních trendů, kdy všichni běhají, hopsají, cvičí a formují si krásná těla ve fitku. A usínají s povznášejícím pocitem, že budou nejen báječně zdraví, ale navíc i bez špetičky společensky nepřijatelného sádla.

Své zdraví a fyzickou kondici si promyšleně pěstuji drobnými výlety s Kačenkou. Pokud v rámci spravedlnosti přiberu na cestu i jorkšířího Teroristu, mám zaručeno, že se opravdu poměju. Většinou se vrátím uštvaná jako ohař, obalená blátem a listím, v náruči zdecimovaného jorkšíra a v patách Káču, i po třech hodinách sršící nezdolnou energií.

Padnu v kómatu na nejbližší gauč a po intenzivní regeneraci zbytků sil se mi v hlavě začne rodit hříšná myšlenka. Nebylo by rozumnější pořídit si slušivý sportovní obleček, vrazit si do uší sluchátka a s půvabem ladné gazely se proběhnout po návsi?

Zatím jsem se k realizaci tohoto odvážného plánu nedostala. A obávám se, že ani nedostanu. Vždycky mi včas otrne, zapomenu na drobná výletní psí příkoří a po pár dnech se už skoro začínám těšit, že mě zase Káča vyválí v potoce.

Když muž řekne NE

Tráva je prevít. Roste jako divá a má zcela nechutnou vlastnost - musí se sekat. Pokud v sekání polevíme, změní se úhledný trávníček v nepřehlednou džungli, kde mezi přerostlými pampeliška ztrácí jorkšíří Terorista orientaci a bloudí.

---

Už před lety jsem se pevně rozhodla, že se sekačkou na trávu se rozhodně přátelit nebudu. Je velká, dělá kravál, smrdí a jezdí si, kam ji napadne. Na to nemám nervy. Trávu tedy likviduje lehce otrávený Medvěd. Někdy jsme svědky malého zázraku, kdy se ze své počítačové svatyně vynoří Ajťák a v rámci regenerace přesezeného zadku se udatně pustí do boje s travnatým porostem.

Před časem jsem dostala jeden ze svých jiskřivě inteligentních nápadů. Pořídím si králíka. V mobilní ohrádce bude putovat po zahradě a alespoň nějakou trávu spase. Kamarádce se tenhle model travní sekačky poměrně dobře osvědčil. Jala jsem se tedy pilně loudit.

Medvěd při slově "králík" dostal menší nervový záchvat a začal se zajímat, kdy projevím přání, že bych chtěla velblouda či pávy. Naprosto jsem nechápala jeho rozrušení. Velblouda nechci, protože plive, a s ptáky mám přece dávno utrum. Nápad, že chci papouška, mi nekompromisně vyhnal z hlavy už před několika lety. Teď řešíme malého, tichého a nekonfliktního králíka a choť vyvádí, jako kdybych domů mínila propašovat krokodýla.

Medvědí NE bylo zcela nekompromisní a (jak neopomněl zdůraznit) naprosto konečné. Trvalo tedy ještě celý týden, než se k nám nastěhovala Bohunka. Medvěd nakonec kapituloval s tím, že je to stejně jedno, protože do týdne Kačenka Bohunu rozhodně sežere.

Kačenka ovšem nejevila nejmenší snahu Medvědovo ošklivé přání splnit. Chvíli Bohunku zvědavě okukovala (Medvěd se radostně tetelil v naději, že se blíží králičí soudný den) a posléze usoudila, že jsme jí pořídili nové štěňátko, o které se hodlá velmi pečlivě starat.

Pastevečtí psi dokáží ohlídat celé stádo ovcí. Kačenka není megaloman a tak si vystačí s jedním králíkem. Bohunka se zpočátku jevila jako králík úplně blbý a velmi zpovykaný. Byla rozhodnutá, že si bude dělat co chce a rozhodně nemínila pobývat v ohrádce, kterou jí Medvěd velmi nerad vyrobil. Trucovala a nebyla ochotná se dohodnout.

Naštěstí se projevily Kačenčiny nepřehlédnutelné pedagogické schopnosti. Bohunka byla vypuštěna do volného zahradního prostoru a Káča se s vervou ujala své role družinářky a vězeňského dozorce v jednom. Nevím, čím Bohunce pohrozila (nebo co jí naopak slíbila), ale Bohunka se chová velice způsobně. Kačenka pečlivě dohlíží, aby se Bohunka nikam dál nevydala a Bohunka jí na oplátku obsadila boudu. Teď je ovšem poněkud rozladěná, protože nepopiratelnopu útulnost boudy objevily i kočky.

Nedávno nás navštívila máti a když viděla psa spícího na boudě a v boudě tři kočky a králíka, byla poněkud vyvedená z míry. A to si ani nevšimla čtvrté kočky a Teroristy, kteří svorně chrněli za rybízem.

Tráva roste vesele dál. Došla jsem k poznání, že na její likvidaci bych Bohunek potřebovala tak třicet. Ale nechci Kačenku zbytečně přetěžovat. A také nechi být vdova, jelikož Medvěda by zcela jistě trefil šlak.

Jak mi Medvěd nechtěl dovolit rybičky:

Akvárko? Jen přes moji mrtvolu

Kočkoland

Jsem na válečné stezce. Ve volné chvilce si vyrobím očouzený špunt, abych si po vzoru Ramba mohla na svůj roztomilý obličejík namalovat několik svěřepých černých šmouh. Také si najdu svou oblíbenou propisovačku a vrhnu se na sepisování žádosti o rozvod.

---

Příkoří, kterým jsem v posledních dnech vystavována, je víc, než může moje něžná duše snést. Můj choť, místo aby mě v měsíci máji zahrnoval láskou a něžnými polibky, jak velí tradice, mi oznámil, že jsem nebezpečný magor. A že by nebylo vůbec od věci mě nechat zbavit svéprávnosti.

To vše kvůli kočce. Přesněji řečeno kvůli čtyřem kočkám. Tolik se jich k nám v průběhu minulého týdne postupně dostavilo na dvůr a následně odmítlo kamkoliv odejít. Vyhozeny za vrata se opět vrátily. Seděly, koukaly, mňoukaly a měly hlad. Nakrmila jsem je a jala se je přemlouvat k odchodu. Pravděpodobně se jedná o zcela hluché kočky, protože mému naléhání nevěnovaly sebemenší pozornost.

Medvěd se tvářil, jako kdybych kočky ukradla u sousedů a na dvoře je držela násilím. V průběhu naší poněkud vzrušené diskuze kočky usoudily, že je naše hádka nudí a malebně se rozložily na sluníčku, pevně odhodlané už nikdy nás neopustit.

Rozčilený choť se rozhodl použít zbraň hromadného ničení a do boje povolal Kačenku. Káča se přihnala jako letní bouřka a poněkud narušila sluníčkovou idylku. V prvním záchvatu paniky se kočky efektně navěsily na pavlač, ale během chvilky jim došlo, že od naší dobromyslné blbky jim žádné nebezpečí nehrozí. Nemýlily se.

Kačenka způsobně hačala, obhlížela kočičí netopýry na pavlači a čekala, jak se situace vyvine. Kočky po krátké poradě vyhodnotily riziko jako zcela minimální a utábořily se na schodech. To Káču poněkud otrávilo, protože na schody nesmí, a lomcovala s ní očividná touha prozkoumat kočky hodně zblízka.

Kočky na schodech zanedlouho poklidně usnuly. Kačenku očumování spících koček přestalo bavit a odkráčela trošičku prohrabat skalku. Jediný, kdo byl evidentně rozčilený, byl nakonec jen Medvěd. Odmítal pochopit, že v tak krizové situaci si klidně jdu věšet prádlo. Vyložila jsem mu, že rozhodně nemíním vyexpedovat kočky přes plot. MNĚ nevadí. Objasnil mi, že JEMU vadí velmi. Sice jsem poněkud postrádala vysvětlení PROČ, ale to už byl jen takový drobný detail.

Momentálně tedy u nás zuří tichá kočičí válka. Mezitím se Kačenka s kočkami domluvila a uzavřely spolu pevné přátelství. Chodí za ní jako kuřata za kvočnou a nevypadají, že by to v dohledné době mělo být jinak.

Několik moudrých rad

Po nedávných zkušenostech se cítím být velmi povolaná rozdávat moudré rady. Považovala bych za sobecké nechat si pouze pro sebe několik zásadních poznatků, které jiným lidem v podobné situaci významně ulehčí život. Tentokrát, bohužel, zřejmě trochu zklamu pány, jelikož následující text je primárně určen pro dámy v nesnázích.

---

Milé dámy. Pokud se rozhodnete, že svůj život obohatíte o adrenalinový zážitek v podobě naštípnutého žebra a tento zážitek si odvážně vylepšíte o několik stehů na hlavě, mějte na paměti několik důležitých zásad.

Pečlivě si vyberte termín. Jako nejvhodnější lze doporučit období, kdy manžel je na služební cestě, děti na skautském táboře a babička v lázních. Jen tak budete mít zaručeno, že si svou bolest budete moci nerušeně užívat. V opačném případě vám pro samé uklízení, praní, vaření a žehlení tento jedinečný zážitek zcela proklouzne mezi prsty.

Pořiďte si psa. Netroškařte a sáhněte po větším plemenu. Jorkšíra na vodítku si vaše žebra téměř nepovšimnou. Německý ovčák jim ovšem spolehlivě vyrazí dech a dlouho budou na společnou procházku vzpomínat.

Nechte se rozvést. Pokud to nestihnete, rozhodně doporučuji pořádně se pohádat s manželem a získat tak důvod pro oddělené ložnice. Uchráníte tak sebe i svá žebra před vzrušujícími nočními etudami, kdy si spící metrákový choť na vás odloží ručku či nožku nebo se případně rovnou pokusí vás zalehnout. Jindy příjemná manželská pozornost se změní v setrvalou noční můru, ale chrápající pařez neoplývá ochotou k diskuzi.

Hrudník vyfešákovaný pevně staženým obinadlem si příliš nerozumí s podprsenkou. Vzhledem k tomu, že od určitého věku nelze bez podprsenky opustit domácí prostředí, aniž byste byly středem nežádoucí pozornosti, je nutné přestat škudlit.

Rozbijte prasátko a rodinné úspory původně určené na novou střechu odvážně rozfofrujte na klinice estetické chirurgie. Až se váš manžel probere z bezvědomí, jistě vkusné prsní implantáty ocení. Pokud máte doma nerudného skrblíka, vysvětlete mu, že investovaná částka se vám za třicet let vrátí v podobně ušetřených peněz za nákup nechutně drahých podprsenek.

Před úrazem hlavy si zajděte ke kadeřníkovi. Nebojte se experimentovat a nechte se ostříhat dohola. Uchráníte tak své okolí od pohledu na deset dnů nemyté vlasy a nebudete si připadat jako chleba se sádlem.

Nepodceňujte přípravu a v dostatečném časovém předstihu si vypěstujte jeden alespoň třícentimetrový nehet. Tím si můžete svědící stehy elegantně drbat i ve společnosti. Pokud totiž ke stejnému účelu používáte ořezanou tužku či pletací jehlici, má vaše okolí podezření, že nejste psychicky zcela v pořádku. Někteří jedinci dokonce mohou být přesvědčeni, že jste úplně blbá.

Na závěr poslední doporučení. Milé dámy, pakliže se vám nechce si moje dobře míněné rady vrývat do paměti pro budoucí využití, pořiďte si manžela, který vás bude na rukou nosit a uchrání vás ode všeho zlého. Nebo si zkrátka dávejte pozor, ať se vám nic nestane.

Po čaji se tloustne

Poněkud se mi v poslední době zvýšila spotřeba tužek, protože stehy na hlavě urputně svědí. Nebudu se přece drbat rukou jako šimpanzí samička, takže se ve vlasech decentně šťourám pečlivě ořezanou tužkou. Namlouvám si, že u toho vypadám přemýšlivě.

---

Naštíplé žebro v kombinaci s kašlem dokáže významně oživit den. Pokaždé, když zakašlu, stávám se dítětem a přemýšlím, jestli bych se neměla vrátit k plenkám. Doufám, že než tuto myšlenku detailně rozpracuji, přejde mě buď kašel a nebo žebro konečně sroste.

Zdevastovaná tělesná schránka mi ovšem umožňuje oddávat se pilnému nicnedělání. Cpu se banány, které prý mají antidepresivní účinky a snažím se znovu nabýt duševní rovnováhy. Vzhledem k blížícímu se termínu DPH si nejsem zcela jistá, že se mi to podaří. Klienti se začínají opět pomalu zlověstně houfovat.

V mém utrpení mě přišla na chvíli potěšit Jaruška. Během chvíle mi bylo přehledně jasné, že morální podporu potřebuje mnohem víc ona než já. S pohledem štvané laně mi svěřila, že její veškeré dietní snahy se naprosto míjejí účinkem. Právě se jí podařilo překonat magickou hranici osmdesáti kilo. Jaruška je dáma poněkud mrňavá, když stojí na stoličce, vidí slepici do očí, a tak jsem jí musela dát za pravdu. Osmdesát kilo je opravdu dost.

Jaruška mi zdrceně povyprávěla, jak trpí. Nejí knedlíky, z jídelníčku škrtla rohlíky, o čokládě už ani neví, jak vypadá. Rýži zobe po zrníčkách a za chvíli se rozvede, protože přestala péct manželem tolik milované buchty, aby se vyvarovala pokušení.

Nešlo mi to do hlavy. Kdybych já najela na Jaruščin stravovací režim, do dvou dnů bych bídně zdechla hladem. A Jaruška vesele kynula. Po hodině moudrého rozprávění dospěla Jaruška k přesvědčení, že je všechno marné. Vždyť ona tloustne i po tom blbém čaji! Poněkud jsem zbystřila. Po jakém čaji?

Rozhořčeně mi objasnila, že nevečeří a aby neměla prázdný žaludek, dává si večer čaj. Dva, tři hrnečky. Jarušku znám jako svoje botky a tak jsem měla v tu chvíli velikou chuť ji zabít. Malinko se urazila, když jsem jí nazvala blbkou, ale pak musela uznat, že dvě lžičky cukru v každém čajovém hrnečku nejsou z dietního hlediska příliš ideální.

Domů odcházela s tím, že upeče bábovku a přestane sladit čaj. A já jsem si šla ořezat novou drbací tužku.

Chci se někde reklamovat

Mám za sebou intelektuálně velmi náročné období. Období, kdy ze všeho nejvíc toužím být husopaskou, dělníkem v kamenolomu a nebo luxusní společnicí. Obzvlášť lákavá se mi jeví třetí možnost. Luxusní společnice je a) krásná, b) k obživě primárně nepotřebuje mozek, c) a to především - opravdu nikoho nenapadne po ní chtít optimalizaci svých daní.

---

Ještě nemám úplně vyhráno. Pár zoufalců svůj úprk před Babišovým komandem odsunulo na červen, snad v bláhové naději, že se jim doma podaří vysedět chybějící doklady. Nevysedí nic, mnohem pravděpodobnější je varianta, že se jim ještě mnohé podaří poztrácet.

Jeden klient mi týden před termínem podání daňového přiznání upejpavě sdělil, že "tu blbou bednu s papírama" ne a ne najít. Možná je na chatě, ale jako reálnější možnost vidí, že mu ji sprovodila ze světa krvelačná manželka. Jsou v rozvodovém řízení a právě u nich probíhá Válka Roseových v českém provedení. Nebyl nijak nadšený představou obíhání dodavatelů a shánění kopií dokladů, ale tohle příkoří si bohatě vykompenzoval "představou ksichtu tý mrchy až zjistí, že jsem jí zánovní kožich odnesl na Červený kříž".

Paní podnikatelka, oficiálně provozující penzion, mě po hodině hovoru dostala do argumentačního vakua, když odmítala pochopit, že gelové nehty a 150 kondomů do daňových výdajů nenacpe, i kdyby se na svoje pěstěná ouška postavila. Když se už asi pošesté zeptala "a proč to tedy nejde", měla jsem chuť jí ty její rudé drápky okousat.

Jako kdyby si klienti letos uspořádali valnou hromadu a tam si pečlivě naplánovali závody, kdo mě připraví o nejvíc zdravého rozumu. Vítěze jsem zatím neurčila, ale výsledky jejich kolektivního snažení se už dostavily. Mé šedé buňky mozkové se daly na zbabělý úprk a v hlavě mi zbylo seno. A podle toho to se mnou teď vypadá.

Ze samé euforie, že to nejhorší mám za sebou, jsem ztratila poslední zbytky ostražitosti. Jen tak se mohlo stát, že během tří dnů jsem byla nucena dvakrát navšívit pohotovost. Labutí jezero v koupelně, dvojitý rittberger a naštíplé žebro. Vyfutrováno podceněním vlastní výšky a bližším seznámením s jakýmsi úplně pitomým plechem na terase. Rozbitá hlava a 3 stehy.

Naneštěstí tentokrát nemůžu nic svést na Kačenku nebo na Medvěda. Nezbývá, než pohlédnout kruté pravdě do očí. Jsem nebezpečná sama sobě. Možná by mi prospěl pobyt v polstrované kleci, kde by mne pár týdnů přes šprušle krmili mrkví a pouštěli mi k tomu jemnou relaxační hudbu.

Za vše hovoří email od Ajťáka (přesná citace):

Boha jeho, mami, vylejzej fakt raději jen v chráničích a na hlavě s tou stavební helmou... to není možný toto!

Borůvkové vúdú

Máti mě vyštvala na borůvky. Bylo mi sedmnáct a představa, že budu nucena půl dne se plížit po lese a trhat ty pitomé bobulky, mě rozhodně nijak zvlášť nenadchla. Sedmnáct mi ovšem bylo v době, kdy, když rodič zavelel, potomek sklapl kufry a poslechl. Pro dnešní mládež zcela úsměvná představa, pro nás starší prostá realita.

---

To léto jsem byla naprosto totálně zamilovaná do hocha, který oplýval samými dobrými vlastnostmi a v mých očích byl zcela nedostižný. Chodil v orvaných džínách, vlasy měl až na záda, kouřil jako komín a naléval se pivem. Občas se někde serval a z učení byl pro nedostatek píle vyhozen. Pro sedmnáctiletou gymnazistku dokonalá partie.

Moji rodiče - pedagogové byli z hocha nadšeni výrazně méně než já. Máti si občas rvala vlasy v poněkud hlučném zoufalství a pořádala mi pravidelné semináře na téma, jak neskutečně jsem blbá. Tím mě ovšem utužovala v přesvědčení, že jsem si vybrala správně. Táta volil poněkud sofistikovanější metody. Nehysterčil, netlačil na mě, jen občas utrousil poznámku, že je fajn, že jsem si našla kluka, který se sice bez hrubky ani nepodepíše, ale určitě má hodně jiných předností a on si rád poslechne, jak mu o nich něco povím. To mi moc nešlo a tak bylo semínko pochybností zaseto.

Za pár týdnů bylo po lásce. Ovšem ve chvíli, kdy mne máti honila po lese, jsem byla ještě velmi zamilovaná a velmi naštvaná. V představách jsem se viděla někde úplně jinde než v borůvčí. Neodvážila jsem se špačkovat nahlas, tak jsem si alespoň v duchu představovala, co všechno by mohlo máti postihnout za to, jak mi demoluje milostný život. Mohlo by ji hryznout klíště, mohla by si sednout do mraveniště, při troše štěstí by ji mohl napadnout zdivočelý vyhládlý vlk. V červenci obzvlášť reálná možnost. Ano, popuzené dcery dokáží být kruté.

Nic z toho se samozřejmě nestalo a tak jsme domů dorazily s metrákem borůvek. Byl jich sice jen takový větší košíček, ale to pro mne byl pouhý detail. Rezolutně jsem odmítla možnost, že bych se nadále účastnila nějaké práce kolem borůvek. Máti kupodivu netravala na mojí další přítomnosti v kuchyni, pouze mi doporučila, ať si tedy laskavě trhnu nohou, a pustila se do zavařování. Hrdě jsem odkráčela do koupelny, abych si vyklepala z oblečení případný hmyz a dál si lebedila ve své zlosti na máti.

Zrovna ve chvíli, kdy mé zoufalství z nepouštějící modré barvy na rukou dosahovalo vrcholu a nadcházející rande s mým vyvoleným se mi jevilo jako zcela nemožné, se z kuchyně ozvala parádní rána a vzápětí nedostižný ječák naší máti. Vypálilala jsem z koupelny jako raketa a v předsíni se srazila s tátou, Až mnohem později mi došlo, že se v naší domácnosti odehrál nevídaný přírodní úkaz. Jen málokdy se přihodilo něco tak zásadního, aby to tátu přinutilo odložit knihu a zvednout se z oblíbeného křesla.

V kuchyni se nám naskytla naprosto fantastická podívaná. Nevím, co máti prováděla, dodnes si toto privátní tajemství přísně střeží, ale dokázala nemožné. Borůvky byly úplně všude. Na stropě, na podlaze, na záclonách, na kuchyňské lince, na máti. Vzhledem k tomu, že opustily zavařovací sklenice až ve fázi mírné rozblemtanosti, výsledek byl zničující.

Táta se zachoval zcela podle svého naturelu. Poinformoval máti, že netušil, jak moc je zavařování borůvek nebezpečné a že mu mohla svou touhu po novém vymalování kuchyně dát najevo poněkud méně hlučným způsobem. Načež jí doporučil, ať příště borůvkový kompot raději koupí, bude u toho zcela jistě mnohem méně kraválu. Poté se odebral ke svému čtení.

Na rande jsem tenkrát nešla. Zdivočelé borůvky jsme s mátí odstraňovaly pár hodin, výsledek našeho snažení ovšem nebyl plně uspokojující.(Fialové fleky, i když několikrát přebílené, připomínaly borůvkový nálet ještě několik let.) Trochu mě hlodalo svědomí a dumala jsem nad tím, jestli tahle lepkavá pohroma není výsledkem mých pomstychtivých lesních úvah. Nakonec jsem usoudila, že určitě ne. Kdyby mé temné plány vyšly, kousl by máti mravenec a já bych z toho vyklouzla bez úhony.

Kupodivu v dnešní době na borůvky chodím ráda. K velké nelibosti Medvěda, který považuje nadšení ze sběru borůvek za přiznak choré mysli. Nenutím ho sbírat, jen jsem ráda, když se vyskytuje někde poblíž. Nemůžu přece vědět, jestli někde nečíhá vyhladovělý vlk, že.

Borůvky ovšem nikdy, opravdu nikdy, nezavařuju. Pro jistotu.

Asi tu babu praštím lopatkou

Ač jsem tvor velice mírumilovný a nezašlápla bych broučka, i kdyby to byl šváb, jsou v mém životě chvíle, kdy se ze mne stává chladnokrevný vrah. S fanatismem muslimského džihádisty se pouštím do Svaté války s jediným cílem. Zničit protivníka i s celou jeho rodinou. S babičkami, dětmi, vnoučaty a sestřenicemi. Netoužím po ničem jiném, než aby ti zmetci chcípli.

---

Většinu loňského léta jsem tedy věnovala vymýšlení a realizaci zabijáckých plánů, které se ovšem poněkud míjely účinkem. Mrtvoly zdecimovaných nepřátel sice utěšeně narůstaly, noví bojovníci bohužel nekontrolovatelně přiibývali. Přes moji neutuchající píli se mi slimáci proháněli po zahradě jako diví.

Byla bych jistě mnohem tolerantnější a možná i ochotná se s nimi podělit o společný prostor, kdyby byli alespoň trochu ohleuplní a měli kousek vychování. Ale chtějte po úplně pitomém slimákovi, aby pochopil, že je zcela společensky nepřijatelné, aby mi do rána ožral půlku mých vypiplaných skalniček. Přitom krásně šťavnaté kopřivy, které bych klidně oželela, ho vůbec nezajímají.

Medvěd vždy se zájmem přihlížel, když jsem vyzbrojená lopatkou a kyblíčkem vyrazila do útoku. Trochu mě rozčilovala jeho neochota zapojit se do akce, ale tvrdil, že mlácení slimáků lopatkou mi klidně přenechá, jelikož by v sobě nedokázal najít tolik zaníceného odhodlání.

Chvíli jsem uvažovala o tom, že si pořídím indické kachničky, které jsou na boj se slimáky specializované. Po krátké konzultaci s Kačenkou mi ovšem bylo jasné, že to není nejlepší nápad. Kachničky by možná stačily sezobnout pár plžů, ale pak by je bleskurychle sezobla Kačenka. Po zkušenosti se slepicemi paní Chytré nemá opeřence v lásce.

Koncem léta se zdálo, že mé velké osobní nasazení, třískání lopatkou a jedovaté granulky začínají nést ovoce. Znechucení slimáci, kterým zřejmě už poněkud lezlo na nervy neustálé otravování, začali zahradu pomalu opouštět. Pravděpodobně se rozhodli, že odpeláší někam, kde budou mít klid a nikdo jim nebude hystericky vyčítat ohlodané jiřiny.

Na podzim jsem zákeřně prohledala všechny skrýše pod kameny a pečlivě zlikvidovala odvážné jedince, kteří si bláhově mysleli, že si v klidu počkají na jaro. Nic jsem neponechala náhodě. Svoje bohyšky už si sežrat nenechám.

Před pár dny jsem si koupila i zbrusu novou lopatku. Pro jistotu, kdyby náhodou slimáci přes zimu zapomněli , co se sluší a patří. Paní Chytrá ovšem zvolila poněkud jinou strategii. Včera jsem ji načapala, jak k nám přes plot hodila vypaseného slimáka. Nevím, jestli jí překážel a nebo se rozhodla, že u nás založí novou kolinii. V každém případě mám teď velké dilema.

Buď babu příště praštím lopatkou a nebo požádám Kačenku, aby přeskočila plot a paní Chytré udělala ze zahrady jedno velké oraniště. To Kačenka umí moc pěkně. Kam její tlapička hrábne, tam deset let tráva neroste. Tudíž se tam nedrží ani slimáci.

Nakopnuté vosí hnízdo

Nevím, co bylo poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti některých členů Autorského klubu. Možná to byl hloupý nápad jednoho blogera, který si založil básnický klub a vyhlásil, že členové AK do nej mají zakázaný přístup. Pravděpodobně usoudil, že členové trpí jakousi kolektivní prašivinou a on i ostatní by se mohli nakazit. Možná tou poslední kapkou byl rozhovor s legendární Lotty, která mnohým členům pěkně leží v žaludku.

---

Nemám ráda řeči o tom, že členové AK jsou elita zdejšího blogového světa. Ruku na srdce. Existuje spousta výborných blogerů, kteří nejsou členy AK proto, že sami nechtějí. A nebo (v horším případě) proto, že je Standa nevzal. Výběr je subjektivní záležitost jediného člověka a nemůže být tedy zcela objektivní. Členství v AK tudíž automaticky neznamená, že bloger je nějaká extra hvězda. Bohužel.

Děti, které zvedly prapor revoluce, mají v mnohém pravdu. Pokud byl AK původně koncipován jako výběr toho nejlepšího, co zdejší blogosféra nabízí, měli by členové i Standa ctít určitá pravidla. Nemělo by se stávat, že blogerka je přijata do klubu jenom proto, že má zajímavý výstřih a nebo píše pro Krasna.cz, a ve skutečnosti není schopná sesmolit alespoň trochu rozumný článek bez kopice gramatických chyb.

Stávající členové by si sami měli malinko sáhnout do svědomí. Píšeme tak, aby ostatní nemohli říct, že je to snůška hloupostí? Neobjevují se na titulce články plné vulgarismů, opileckých keců, dvouvěté výkřiky o nedostatku času? Nemáme sami vinu na tom, že AK už není lapačem snů, ale stává se z něj téměř stigma?

Jsem členem AK a těší mne, že mohu být ve společnosti lidí jako je Tlusťjoch, Čerf, Janinka, Robka, Miloš, Bloud, K., Magdaléna a pár dalších, které čtu, protože mě baví. Výrazně méně jsem nadšená z lidí typu Lotty. Jejich články nečtu a nikdy číst nebudu. Vím o mnoha lepších blogerech.

Nebezpečné kočičky

Nahlíženo zpětně, měla moje kamarádka Jaruška úplně pitomý nápad. Bohužel, i já jsem projevila kriticky sníženou míru inteligence a kde byla moje vrozená ostražitost, opravdu nevím. Jen tak se mohlo stát, že jsem se nechala vylákat na dobrodružnou výpravu za kočičkami.

---

To samozřejmě neznamená, že jsme uspořádaly odchyt místních toulavých koček. Pouze na Jarušku dorazilo jaro a projevila přání naškubat si do vázy pár okočičkovaných větviček. Vzhledem k tomu, že po dvoutýdenním povalování ve špitále potřebuji pohyb jako prase drbání, připadal mi malý výlet poměrně lákavý.

Medvěd, obeznámený s mým vynikajícím orientačním smyslem slepice, mi důrazně doporučil, abych si s sebou vzala Kačenku. Nebyla jsem si sice příliš jistá, že Káča ovládá práci s mapou, ale na druhou stranu je zcela jisté, že domů v případě nouze trefí. Což se mně nikdy tvrdit nedá. Medvěd zastává poměrně pesimistický názor, že jsem schopná zabloudit i ve sklepě.

Na místo srazu jsem tedy nastoupila v doprovodu natěšené Kačenky. To Jarušku poněkud znervóznilo, jelikož Káču, dle mého názoru naprosto neoprávněně, podezírá z vrozené škodolibosti a záliby v páchání drobných příkoří. Mně naopak dost znervóznila Jaruščina turistická výstroj. Rozhodně nejsem hnidopich, ale vysoké kramflíčky a sukýnka mi nepřipadaly jako ideální obleček na výpravu do přírody.

Část cesty jsme tedy věnovaly řešení problému, která z nás je víc pitomá. Jestli já, když jsem s sebou vzala zloducha Kačenku, a nebo ona, když se nastrojila jako do cukrárny. Jaruška mi ozřejmila, že přece dobře vím, že nikdy jiné boty nenosí, takže nechápe, proč prudím. Mám se raději starat o poděsa Káču, aby neodlovila nějakého zbloudilého turistu.

Kačenka kolem nás pobíhala a tvářila se, že neposlouchá, o čem je řeč. Dnes už vím, že si dělala pečlivě poznámky, aby nezapomněla ani jednu nepěknou větičku, kterou na její adresu Jaruška pronášela. Záhy se zdálo, že mise bude úspěšně splněna. Došly jsme k potoku. Na druhém břehu byl krásný keř s kočičkami a Jarušce se chtivě rozsvítila očka.

Na to, abychom potok svižně jedním ladným skokem přeskočily, byl přece jenom poněkud široký. Odvážně jsem se tedy vydala na druhou stranu. Celkem bez problémů se mi podařilo přehopsat po mokrých kamenech a z druhého břehu jsem se zájmem pozorovala, jak se s problémem popasuje Jaruška. Tvářila se malinko nejistě, tak jsem jí nabídla, že kočičky natrhám. Odmítla. Nevím prý, jaké větvičky se jí hodí do vázy. Když nevím, tak nevím. Nebudu se vnucovat.

Jaruška si pečlivě vyměřila trasu přesunu a vydala se do jámy lvové. Obdivně jsem zírala, jak na těch svých nesmyslných podpatcích dokáže hopkat z kamene na kámen.

V tomto momentě se do děje vložila doposud poměrně klidně přihlížející Kačenka. Následující události mají dvojí, diametrálně odlišný výklad. Já tvrdím, že Káča chtěla Jarušce poskytnout pomocnou tlapku, Jaruška to nevinné zvíře obviňuje ze škodolibé snahy ji utopit.

V každém případě je jisté, že Kačenka se Jarušky ani nedotkla. To musela Jaruška, ač opravdu nerada, poctivě přiznat. Káča pouze proběhla potokem, shodou okolností těsně kolem balancující Jarky. Jen ji malinko postříkala.

Určitě není Kačenčina vina, že Jarušce vylétla kopýtka do vzduchu a žuchla do vody. A už vůbec ten neobohý psík nemůže za to, že se Jaruška v té vodě poválela jako hrošík lyberijský. Kačenka dokonce projevila snahu Jarušku zachránit a vyrvat ji ze spárů rozběsněného lesního potůčku. Jaruška však posléze nevděčně tvrdila, že do ní Káča schvalně žďuchala čumákem, aby se nemohla postavit na nohy.

Domů jsme dorazily s kočičkami, které se možná Jarušce do vázy vůbec nehodí. Nakonec jsem je totiž musela naškubat já, zatímco si rozlícená akvabela ždímala svršky.

Jaruška je teď na mne malinko naštvaná. Zřejmě ji poněkud popudilo, jak jsem málem umřela smíchy. A dokonce se nechala slyšet, že jsem úplně blbá. A to jen proto, že jsem jí doporučila, aby si na příští výlet k potoku vzala neoprén a ploutve.

Jak přestat kouřit?

Moderní je nekouřit. To je sice pěkná myšlenka, ale zarputilému kuřákovi je z celého srdce ukradená. Kouření škodí zdraví. I tuhle informaci si dokáže kuřák úspěšně zpracovat v prohlášení, že na něco se umřít musí a tělo je zapotřebí hrobníkovi odevzdat náležitě zhuntované.

---

Na dráhu experimentálního kuřáka jsem nastoupila poměrně záhy. Ve čtvrté třídě mé srdce vzplálo horoucí láskou k synkovi místního veterináře. Spolu jsme vykouřili první startku bez filtru, kterou Jiřík lstivě uzmul svému otci. Kouření nám nepřineslo očekávaný zážitek. Domů jsem dorazila se svěží zelenou barvou ve tváři. Máti učitelka mě podrobila výslechu a když se konečně dobrala pravdy, zcela nepedagogicky mě seřezala. Tím skončilo mé rané kuřácké období.

V prvním ročíku na gymnáziu jsem usoudila, že nejen latinou a francouzštinou je člověk živ, nýbrž je zapotřebí své dovednosti rozšířit. Peníze na svačinu jsem tedy většinou prohýřila v místní trafice. Trvalo dost dlouho, než mě máti opět odhalila. Nemalou měrou k tomu přispěla krabička cigaret, kterou spolu s mou budnou vyprala v pračce. Na pár přes zadek už jsem byla velká, tak mi máti uspořádala osvětovou přednášku na téma, jaká pitomost kouření je. Nikterak jí nevadilo, že při svém výkladu drží cigaretu v ruce. Oba s tátou byli kuřáci, ale můj argument, že sova nemůže mít kanárky, se nesetkal s velkým pochopením.

Máti nasadila zostřený dohled a po mém příchodu ze školy mě záludně očuchávala. Mé výdaje na kouření stouply o cenu větrových bonbonů, které sice byly naprosto hnusné, ale fungovaly spolehlivě. Opět jsem byla považována za hodnou dcerku.

Úspěšně jsem se prokouřila do dospělosti a když už jsem to tak pěkně uměla, rozhodně jsem nemínila přestat. Máti jsem se přiznala záhy po maturitě, ale před tátou jsem se odvážila si zapálit, až když můj syn chodil do druhé třídy. Táta prohlásil, že jsem úplně blbá, ale bohužel už moc stará na to, aby on s tím mohl něco dělat.

Řízením osudu jsem si vzala nekuřáka. Medvěd nikdy nekouřil a nikdy kouřit nebude. Moje hulení mu vždycky šlo trochu na nervy, ale tolerantně mlčel. Občas si sice povzdechl, že právě políbil popelník, ale protože mě líbal dost ochotně, nezabývala jsem se tím. Zavilého nepřítele jsem ovšem měla ve svém synkovi. Na rozdíl od Jezinky, která se pomamila, je Ajťák zapřísáhlý nekuřák. Navíc velmi otravný nekuřák. Svými proslovy o škodlivosti kouření mě zásoboval od útlého dětství. Bohužel bez valného úspěchu.

Několikrát jsem zkoušela s kouřením přestat. Už po pár dnech mé okolí muselo řešit zásadní dilema. Buď mě zabít, abych přestala být nesnesitelná, a nebo se smířit s tím, že pokus nevyšel. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem takový slaboch.

Před pár lety přišel Ajťák s ďábelským plánem. Oznámil mi, že pokud přestanu kouřit a vydržím to alespoň půl roku, koupí mi dovolenou v Brazílii. Ukápla mi slza zoufalství. Zdravý rozum mi říkal, že tohle je motivace jako hrom, závislák ve mně mi našeptával, že si celou Brazílii může synek vetknout za klobouk.

Copacabana je nádherná pláž a já jako příjemce úplatku zřejmě patřím za mříže. To je mi ovšem zcela jedno. Nekouřím a dnes už vím, že kuřáci fakt smrdí.

obrázek použit s laskavým dovolením od TlusŤjocha