Nebezpečné kočičky

Nahlíženo zpětně, měla moje kamarádka Jaruška úplně pitomý nápad. Bohužel, i já jsem projevila kriticky sníženou míru inteligence a kde byla moje vrozená ostražitost, opravdu nevím. Jen tak se mohlo stát, že jsem se nechala vylákat na dobrodružnou výpravu za kočičkami.

---

To samozřejmě neznamená, že jsme uspořádaly odchyt místních toulavých koček. Pouze na Jarušku dorazilo jaro a projevila přání naškubat si do vázy pár okočičkovaných větviček. Vzhledem k tomu, že po dvoutýdenním povalování ve špitále potřebuji pohyb jako prase drbání, připadal mi malý výlet poměrně lákavý.

Medvěd, obeznámený s mým vynikajícím orientačním smyslem slepice, mi důrazně doporučil, abych si s sebou vzala Kačenku. Nebyla jsem si sice příliš jistá, že Káča ovládá práci s mapou, ale na druhou stranu je zcela jisté, že domů v případě nouze trefí. Což se mně nikdy tvrdit nedá. Medvěd zastává poměrně pesimistický názor, že jsem schopná zabloudit i ve sklepě.

Na místo srazu jsem tedy nastoupila v doprovodu natěšené Kačenky. To Jarušku poněkud znervóznilo, jelikož Káču, dle mého názoru naprosto neoprávněně, podezírá z vrozené škodolibosti a záliby v páchání drobných příkoří. Mně naopak dost znervóznila Jaruščina turistická výstroj. Rozhodně nejsem hnidopich, ale vysoké kramflíčky a sukýnka mi nepřipadaly jako ideální obleček na výpravu do přírody.

Část cesty jsme tedy věnovaly řešení problému, která z nás je víc pitomá. Jestli já, když jsem s sebou vzala zloducha Kačenku, a nebo ona, když se nastrojila jako do cukrárny. Jaruška mi ozřejmila, že přece dobře vím, že nikdy jiné boty nenosí, takže nechápe, proč prudím. Mám se raději starat o poděsa Káču, aby neodlovila nějakého zbloudilého turistu.

Kačenka kolem nás pobíhala a tvářila se, že neposlouchá, o čem je řeč. Dnes už vím, že si dělala pečlivě poznámky, aby nezapomněla ani jednu nepěknou větičku, kterou na její adresu Jaruška pronášela. Záhy se zdálo, že mise bude úspěšně splněna. Došly jsme k potoku. Na druhém břehu byl krásný keř s kočičkami a Jarušce se chtivě rozsvítila očka.

Na to, abychom potok svižně jedním ladným skokem přeskočily, byl přece jenom poněkud široký. Odvážně jsem se tedy vydala na druhou stranu. Celkem bez problémů se mi podařilo přehopsat po mokrých kamenech a z druhého břehu jsem se zájmem pozorovala, jak se s problémem popasuje Jaruška. Tvářila se malinko nejistě, tak jsem jí nabídla, že kočičky natrhám. Odmítla. Nevím prý, jaké větvičky se jí hodí do vázy. Když nevím, tak nevím. Nebudu se vnucovat.

Jaruška si pečlivě vyměřila trasu přesunu a vydala se do jámy lvové. Obdivně jsem zírala, jak na těch svých nesmyslných podpatcích dokáže hopkat z kamene na kámen.

V tomto momentě se do děje vložila doposud poměrně klidně přihlížející Kačenka. Následující události mají dvojí, diametrálně odlišný výklad. Já tvrdím, že Káča chtěla Jarušce poskytnout pomocnou tlapku, Jaruška to nevinné zvíře obviňuje ze škodolibé snahy ji utopit.

V každém případě je jisté, že Kačenka se Jarušky ani nedotkla. To musela Jaruška, ač opravdu nerada, poctivě přiznat. Káča pouze proběhla potokem, shodou okolností těsně kolem balancující Jarky. Jen ji malinko postříkala.

Určitě není Kačenčina vina, že Jarušce vylétla kopýtka do vzduchu a žuchla do vody. A už vůbec ten neobohý psík nemůže za to, že se Jaruška v té vodě poválela jako hrošík lyberijský. Kačenka dokonce projevila snahu Jarušku zachránit a vyrvat ji ze spárů rozběsněného lesního potůčku. Jaruška však posléze nevděčně tvrdila, že do ní Káča schvalně žďuchala čumákem, aby se nemohla postavit na nohy.

Domů jsme dorazily s kočičkami, které se možná Jarušce do vázy vůbec nehodí. Nakonec jsem je totiž musela naškubat já, zatímco si rozlícená akvabela ždímala svršky.

Jaruška je teď na mne malinko naštvaná. Zřejmě ji poněkud popudilo, jak jsem málem umřela smíchy. A dokonce se nechala slyšet, že jsem úplně blbá. A to jen proto, že jsem jí doporučila, aby si na příští výlet k potoku vzala neoprén a ploutve.