Borůvkové vúdú

Máti mě vyštvala na borůvky. Bylo mi sedmnáct a představa, že budu nucena půl dne se plížit po lese a trhat ty pitomé bobulky, mě rozhodně nijak zvlášť nenadchla. Sedmnáct mi ovšem bylo v době, kdy, když rodič zavelel, potomek sklapl kufry a poslechl. Pro dnešní mládež zcela úsměvná představa, pro nás starší prostá realita.

---

To léto jsem byla naprosto totálně zamilovaná do hocha, který oplýval samými dobrými vlastnostmi a v mých očích byl zcela nedostižný. Chodil v orvaných džínách, vlasy měl až na záda, kouřil jako komín a naléval se pivem. Občas se někde serval a z učení byl pro nedostatek píle vyhozen. Pro sedmnáctiletou gymnazistku dokonalá partie.

Moji rodiče - pedagogové byli z hocha nadšeni výrazně méně než já. Máti si občas rvala vlasy v poněkud hlučném zoufalství a pořádala mi pravidelné semináře na téma, jak neskutečně jsem blbá. Tím mě ovšem utužovala v přesvědčení, že jsem si vybrala správně. Táta volil poněkud sofistikovanější metody. Nehysterčil, netlačil na mě, jen občas utrousil poznámku, že je fajn, že jsem si našla kluka, který se sice bez hrubky ani nepodepíše, ale určitě má hodně jiných předností a on si rád poslechne, jak mu o nich něco povím. To mi moc nešlo a tak bylo semínko pochybností zaseto.

Za pár týdnů bylo po lásce. Ovšem ve chvíli, kdy mne máti honila po lese, jsem byla ještě velmi zamilovaná a velmi naštvaná. V představách jsem se viděla někde úplně jinde než v borůvčí. Neodvážila jsem se špačkovat nahlas, tak jsem si alespoň v duchu představovala, co všechno by mohlo máti postihnout za to, jak mi demoluje milostný život. Mohlo by ji hryznout klíště, mohla by si sednout do mraveniště, při troše štěstí by ji mohl napadnout zdivočelý vyhládlý vlk. V červenci obzvlášť reálná možnost. Ano, popuzené dcery dokáží být kruté.

Nic z toho se samozřejmě nestalo a tak jsme domů dorazily s metrákem borůvek. Byl jich sice jen takový větší košíček, ale to pro mne byl pouhý detail. Rezolutně jsem odmítla možnost, že bych se nadále účastnila nějaké práce kolem borůvek. Máti kupodivu netravala na mojí další přítomnosti v kuchyni, pouze mi doporučila, ať si tedy laskavě trhnu nohou, a pustila se do zavařování. Hrdě jsem odkráčela do koupelny, abych si vyklepala z oblečení případný hmyz a dál si lebedila ve své zlosti na máti.

Zrovna ve chvíli, kdy mé zoufalství z nepouštějící modré barvy na rukou dosahovalo vrcholu a nadcházející rande s mým vyvoleným se mi jevilo jako zcela nemožné, se z kuchyně ozvala parádní rána a vzápětí nedostižný ječák naší máti. Vypálilala jsem z koupelny jako raketa a v předsíni se srazila s tátou, Až mnohem později mi došlo, že se v naší domácnosti odehrál nevídaný přírodní úkaz. Jen málokdy se přihodilo něco tak zásadního, aby to tátu přinutilo odložit knihu a zvednout se z oblíbeného křesla.

V kuchyni se nám naskytla naprosto fantastická podívaná. Nevím, co máti prováděla, dodnes si toto privátní tajemství přísně střeží, ale dokázala nemožné. Borůvky byly úplně všude. Na stropě, na podlaze, na záclonách, na kuchyňské lince, na máti. Vzhledem k tomu, že opustily zavařovací sklenice až ve fázi mírné rozblemtanosti, výsledek byl zničující.

Táta se zachoval zcela podle svého naturelu. Poinformoval máti, že netušil, jak moc je zavařování borůvek nebezpečné a že mu mohla svou touhu po novém vymalování kuchyně dát najevo poněkud méně hlučným způsobem. Načež jí doporučil, ať příště borůvkový kompot raději koupí, bude u toho zcela jistě mnohem méně kraválu. Poté se odebral ke svému čtení.

Na rande jsem tenkrát nešla. Zdivočelé borůvky jsme s mátí odstraňovaly pár hodin, výsledek našeho snažení ovšem nebyl plně uspokojující.(Fialové fleky, i když několikrát přebílené, připomínaly borůvkový nálet ještě několik let.) Trochu mě hlodalo svědomí a dumala jsem nad tím, jestli tahle lepkavá pohroma není výsledkem mých pomstychtivých lesních úvah. Nakonec jsem usoudila, že určitě ne. Kdyby mé temné plány vyšly, kousl by máti mravenec a já bych z toho vyklouzla bez úhony.

Kupodivu v dnešní době na borůvky chodím ráda. K velké nelibosti Medvěda, který považuje nadšení ze sběru borůvek za přiznak choré mysli. Nenutím ho sbírat, jen jsem ráda, když se vyskytuje někde poblíž. Nemůžu přece vědět, jestli někde nečíhá vyhladovělý vlk, že.

Borůvky ovšem nikdy, opravdu nikdy, nezavařuju. Pro jistotu.