Za všechno můžou kytky

Mám ráda kytky. Mám jich hodně. Doma v květináčích, venku v kamenných korytech, truhlících a na záhonech. Medvědovi jsou venkovní kytky víceméně ukradené, domácí kytky mu lezou na nervy. V rámci zachování manželského příměří se ovšem zdržuje veškerých komentářů.

---

Nijak zvlášť mě nebaví kytky zalévat. Především ty, které jsem si v záchvatu demence umístila do hůře přístupných míst. Ač nejsem žena diblík a leckams dosáhnu, jsou chvíle, kdy musím použít stoličku.

Přetrvávající hice mi zřejmě poněkud požraly mozkové buňky a já si bosa stoupla na stoličku, kterou jsem už předtím stačila trochu polít vodou. Následoval držkopád, přesněji řečeno prdelopád doprovázený rachotem, který Medvěda bleskurychle zvedl od počítače, kde právě zasněně zíral na dokumentární záběry ze svého čtyřkolkářského bláznění.

Svou tělesnou schránku jsem zaparkovala do květináče s dracénou a jen těsně minula otevřené skleněné dveře na terasu. Při prvotním ohledání to vypadalo, že jsem spadla do drtiče na odpadky. Zedřený loket, z kterého kapala krev na podlahu, otékající koleno a stehno s dírkou, kolem které se začínala tvořit moc pěkná modřina.

Na pohotovosti, kam mě Medvěd nemilosrdně odtáhl, bylo narváno. Přibližně deset chlapů, všichni potlučení, odření a špinaví. Po chvíli vzájemného okukování se mne jeden z nich zeptal, jestli jsem taky spadla z kola. Jak jsem pochopila, oni byli učastníci nějakého zběsilého pánského výletu na kolech a nějak se jim nezadařilo.

Dvě hodiny čekání mě moc nenadchly, ale dočkala jsem se. Doktor v ordinaci předpokládal, že patřím k zdecimovaným kolařům a trochu ho udivilo, když jsem pád z kola popřela. Pravil, že když to nebylo kolo, musela jsem se takhle zřídit na bruslích. Po mém vysvětlení, že jsem pouze zalévala kytky, to vypadalo, že místo chirurgického ošetření mě rovnou pošle na pozorování na psychiatrii.

Na rentgenu byl vtipálek, který mě varoval, že po tolika snímcích můžu v noci začít světélkovat. Informovala jsem ho, že to mi vůbec nevadí, jelikož jsem zvyklá. Nad mou hlavou permanentně svítí svatozář. Neztrácím čas zbytečnou skromností.

Nic zlomeného, pouze mnohočetné zhmožděniny a trochu pocuchaný meniskus. Zafáčovaná noha od lýtka do půlky stehna je v současných vedrech opravdu nezapomenutelný zážitek. Naštěstí mám nakázáno si koleno pilně ledovat. To mě baví.

Já být moje pojišťovna, tak už si dávno vypovím smlouvu.

Pokusila jsem se zdokumentovat modřinu. Fotka je tak šeredná, že si nezaslouží spatřit světlo blogového světa.