Jak si rozbít hubu

Jsem poměrně seriozní dáma středního věku. Určitě si to o mně myslí většina našich známých.. Naštěstí s námi neodcestovali na letošní dovolenou. Zcela jistě by změnili názor.

---

Medvěd je téměř dokonalý manžel. Alespoň podle Egopedovy studie by se to mohlo zdát. Je dostatečně mužný a zároveň přiměřeně citlivý, prostě prima směs de luxe.

Má ovšem jednu malinkatou vadu. Je nebezpečný šílenec. Jen nebezpečný, manipulativní šílenec může totiž přesvědčit svou velmi rozumnou manželku, že jediné, co jí chybí k úplnému štěstí, jsou kolečkové brusle.

Naposledy jsem bruslila (ovšem pouze na zamrzlém rybníce) v dobách, kdy se po lesích možná ještě proháněli mamuti. Nijak zvlášť mne neuklidnilo Medvědovo ujišťování, že bruslení se nezapomíná, stejně jako jízda na kole. Mám ještě v poměrně živé paměti rozbitou hubu z předloňského cyklistického výletu. Tenkrát taky tvrdil, že se mi nemůže nic stát.

Medvěd je, na rozdíl ode mne, sportovně zdatný. Já jsem totální dřevo, přivodím si otřes mozku i při pouhém sledování olympiády v televizi. Když tedy můj milý před dvěma měsíci začal nenápadně mluvit o inlajnech, dostala jsem horečku.

Zřejmě usoudil, že hořím nadšením, protože najednou ty, z mého pohledu, vražedné zbraně byly doma.

Zahajovací ténink jsem odsouvala, jak jen to bylo v mých chabých silách. Medvěd byl ovšem neústupný, takže - nechtěla jsem, musela jsem. Nastal předpokládaný masakr. Po hodině padání jsem byla jedna velká modřina. Za stejnou dobu Medvěd na bruslích svištěl, jako kdyby se na nich narodil. Mizera.

Když mi slezlo decentní modré vybarvení, nechala jsem se ještě několikrát zlákat, omámená Medvědovým ujišťováním, že se úspěch co nevidět dostaví. Bohužel, nedostavil se. Padala jsem možná trochu míň, ale celkem pravidelně.

Cibule má inlajny už rok a protože rozhodně není poleno po babičce, nemá s ježděním sebemenší problém. Medvěd usoudil, že dovolená je idální k tomu, jak si na bruslích parádně užít. Cibulka zářila nadšením, já jsem se rázem propadla do hluboké deprese. Tohle vypadá na přímo mezinárodní ostudu.

Zatím jsem sebou mlátila o zem v soukromí, bez kritických pohledů náhodných diváků. Teď budu muset se svými propracovanými figurami na veřejnost. Moc mě neuklidňuje ani vědomí, že pravděpodobnost setkání s někým známým se limitně blíží nule.

Zjistila jsem, že jsme letos nezapomněli doma celkem nic důležitého. Pokud ovšem mezi důležité věci nepočítáme chrániče na kolena a lokty. Medvěd je nepotřebuje, já bez nich zahynu. Naštěstí alespoň Cibule má výbavu v kompletním provedení i s přilbou.

Vydržela jsem vzdorovat dva dny. Ti dva zatím provedli průzkum vhodných míst, kterých jsou bohužel kolem pobřeží nekonečné kilometry. Medvěd vyjádřil přesvědčení, že i takové dřevo (slovo dřevo ohleduplně nahlas nevyslovil, nahradil ho eufemistickým "trochu horší jezdec") jako já, nebude mít žádné problémy. Jak mu závidím jeho bezbřehý optimismus a víru v mé schopnosti. Vím svoje a to mne naplňuje nejhoršími obavami.

Než jsme vyrazili, poučila jsem Medvěda, aby v případě katastrofy nenechal mé ostatky převážet v zinkové rakvi a raději mě po kremaci rozprášil do moře. Převoz leze do peněz a není nutné, aby do konce života živořil jenom proto, že manželka byla nemehlo. Slíbil mi to a mohla jsem se jít v klidu společensky znemožnit.

Nevím, možná zapracovala hrůza z toho, že budu zdrojem obveselení i pro malé děti, ale určitý pokrok jsem zaznamenala. Z padesáti příležitostí k vyválení jsem využila jen pět. I tak mám na zadku modřinu velkou jako Grónsko a na koleni šrám, ale mohlo to určitě dopadnout i hůř.

Narostl mi trochu hřebínek a zítra to půjdu zkusit znovu. Snad se nepřerazím.