Puntíkatá vdova

Stát se vdovou není úplně jednoduchá věc. Žena, zvyklá po mnoho let na všudypřítomnou ochrannou náruč svého chotě, je vržena po podivného světa, ve kterém zcela chybí špinavé prádlo naházené vedle koše, mokré ručníky se nepovalují na zemi v koupelně, rulička toaletního papíru způsobně visí na držáčku, záchodové prkénko ani nenapadne zůstat ve vztyčené poloze, v posteli nejsou zákeřné drobky a dokonce je možné sledovat v televizi stupidní seriál, přestože na konkurenčním kanálu běží zásadní reportáž o závodech čtyřkolek na Sahaře.

---

Veškeré bakterie byly pochytány a nekompromisně zlikvidovány. Polštářky na gauči sedí jako pecky a celý týden se nehnou ani o milimetr. Nádobí je v myčce, nikde se nepovalují hrnečky od kafe, kelímky od jogurtů jsou v koši a ani by je nenapadlo schovávat se za monitorem nebo za kytkou na okenním parapetu. Všude je uklizeno a ...nudně prázdno.

Nikdy bych si nepomyslela, že mi Medvědův vrozený bordelismus bude tak chybět. Ve slabých chvilkách se zasním a zasteskne se mi po rozebrané špinavé vrtačce s velkou dávkou estetického cítění odložené na jídelním stole, po hysterickém hledání klíčů, dokladů a mobilů, po všem tom chaosu, který kolem sebe Medvěd zcela systematicky vytváří.

Naštěstí se ze mne nestala vdova definitivní, ale pouze vdova v kategorii vdov zelených či slaměných. Moje stýskání má tedy pouze dočasný charakter a kulminuje s blížícím se pátkem. Pak nastává prudký emoční zvrat a v průběhu víkendu se občas vyskytnou i situace, kdy hrozí, že se stanu vdovou černou, jelikož mám chuť Medvěda zaškrtit a zahrabat do skalky.

Víkendy trávím praním týdenní porce špinavého prádla, což je převelice zábavná činnost, kterou si zpestřuji vyvařováním dobrůtek, které si mlsný kamioňácký jazýček naporoučí. To mi nervovou soustavu nijak výrazně nenarušuje, povyažuji to za samozřejmou věc. Choť by měl být přiměřeně vycíděný a dostatečně nakrmený. Jen už v sobotu odpoledne tluču hlavou do zdi a přemýšlím, jak jsem mohla být tak pitomá, že se mi nostalgicky stýskalo po nějakém tom drobném nepořádku.

Medvěd, celý týden bez mého odborného dohledu, nekontrolovatelně vlčí. Během pár hodin promění celkem spořádanou domácnost v dobře zavedené smetiště. Přelézám hromádky prádla, tašek a bot, geometrickou řadou rostou špinavé talířky, hrnečky a obligátní jogurtové kelímky, zhasínám permanentně rozsvícené světlo v koupelně, dotahuji kohoutky a pátrám po šamponu, který už zase trůní na kuchyňské lince. Do mého tichého zoufalství v nestřeženém okamžiku vletí Kačenka, nepříčetně šťastná, že má doma páníčka, jenž opět nezavřel domovní dveře a ona se prodrala až do obýváku. Po její kratičké přátelské návštěvě, kterou by si v týdnu rozhodně nedovolila, posbírám popadané květináče, uchlácholím zdivočelého jorkšířího Teroristu, který je zcela konsternován vpádem nežádoucího elementu na své výsostné území a pomalu se začnu rozhlížet po nějaké vražené zbrani.

Dovolím si lehkou kritiku a dotáži se chotě, jak to dělá, že při svém nadání ještě nemá z kamionu popelnici? Odpovědí mi je zcela nechápavý pohled a ujištění, že jsem vedle jak ta jedle. On si přece dvakrát v týdnu v kamionu luxuje a všechny věci musejí mít své místo, jinak by to nešlo! Tuto informaci se můj mozek vzpírá přijmout. Medvěd se mojí očividnou nedůvěrou cítí velmi dotčen a na podporu svého tvrzení mi předloží dokumentární fotografie. Mám možnost shlédnout desítky snímků motorového miláčka zevně i zevnitř. Ten mizera má pravdu. Naklizeno jako v pokojíčku.

Ve volných chvílích se pravděpodobně začnu věnovat výzkumu, jak je možné, aby se v jednom člověku snoubily vlastnosti Mr.Propera a vepříka. Považuji to za celkem zásadní otázku, jejíž zodpovězení otevře oči mnoha tápajícím ženám.

Vzhledem k zítřejšímu svátku, který platí i za našimi hranicemi, očekávám návrat milovaného chotě již dnes večer. Tak se naposledy rozhlédnu po čistém a spořádaném bytě a v očekávání nevyhnutelného si dám rybí tuk. Je prý dobrý na nervy a nemá vedlejší účinky jako dávka antidepresiv. Do neděle vydržím a pak se mi zase klidně může začít stýskat. Nemám to vážně jednoduché.

Ďábel v rouše beránčím

Přerod v superženu

Jestliže máte, moji mílí zbylí čtenáři, pocit, že mne odnesl čert někam do horoucích pekel, nejste příliš vzdáleni od pravdy. Všichni čerti mě berou už několik týdnů. Ale zároveň jsem v sobě objevila tolik tolerance, že se nestačím sama divit. Pokud bych byla poněkud méně zocelena dlouholetým soužitím se svým předrahým chotěm, asi bych se dala na dráhu alkoholika samotáře. Ale jelikož zocelena jsem, tak jsem Medvěda ani nezabila, ani jsem neutekla s pláčem k mamince, pouze jsem prodělala metamorfózu v superženu, která zvládne (= nic jiného jí nezbývá) s písní na rtech i zdánlivě nemožné.

---

Když se v naší rodině vyskytne nějaký malér, má ho na svědomí většinou Kačenka, ta bezedná studánka neotřelých nápadů. Tentokrát je v tom holčička nevinně. Zbláznil se Medvěd.

Již delší dobu vykazoval příznaky lehkého pomatení mysli, kterým jsem, bohužel, nevěnovala přílišnou pozornost. Moje chyba, měla jsem být ostražitější. Moudrá žena by měla neustále počítat s tím, že choť je lehce infikovatelný nějakým blbým nápadem. Obzvláště v momentě, kdy je v dohledu poněkud dementní kamarád.

Ve chvíli, kdy se Medvěd rozhodl, že nastala ta pravá chvíle, aby mne seznámil se svým třeskutě inteligentním záměrem, jsem stála před zásadní volbou. Buď chotě zabiju velmi krutým způsobem a nebo se projevím jako bytost chápavá, tolerantní a vstřícná. Se zatnutým chrupem jsem zvolila druhou variantu.

A tak se stalo, že mne Medvěd opustil. Nikoliv navěky, pouze na většinu dnů v týdnu. Jistě, manželek, jejichž drahouškové pobývají doma pouze pár hodin o víkendu, je celá řada. Pravděpodobně kvůli tomu nepropadají nějaké zvláštní panice. Také bych nepropadala, pokud bych si v takto získaném volném čase mohla brousit drápky, natírat si je na červeno a dumat, se kterou kamarádkou vyrazím na kafe.

Tohle mi opravdu dopřáno není. Do sytosti si ovšem mohu užívat postavení stoprocentně emancipované ženy, která musí stihnout vše, o co se prozatím mohla podělit s manželem. Provozovnu se zaměstnanci, kteří občas nedorazí do práce, domácnost, předdaňové období s klienty, jejichž inteligence se limitně blíží nule, a samozřejmě Kačenku, která velmi oceňuje totální bezvládí. Srší nápady a pilně se snaží připravit mě o poslední zbytky zdravého rozumu.

Nebylo vyhnutí a musela jsem s ní dojít na veterinu na očkování. Očekávala jsem bezproblémový průběh, stejně jako v předchozích letech. Kačenka byla jiného názoru a uvedla se tím, že doktora bez varování kousla. Ani se nenamáhala zavrčet. Tím to skončilo a zase z ní byla hodná holčička, která by nikomu nezkřivila ani vlásek na hlavě. Doktor byl tak konsternován, že moc nechybělo a naočkoval i mne.

Před pár dny jsem šla už potmě na zadní zahradu, kde Kačenka neomezeně kraluje. Zahradu znám jako svoje botky, nevzala jsem si tedy baterku. To se ukázalo jako hrubá chyba. V místě, kde byl včera pouhý mírně rozmáčený trávník, na mne číhala díra o velikosti kráteru po dopadu meteoritu. Kačenka velmi ocenila, když jsem do jámy vlítla. Ještě se malinko přičinila a ve výsledku jsem byla uválená, potlučená a špinavá jako prase. Při ohledání místa činu za denního světla jsem objevila celou promyšlenou soustavu vyhrabaných děr. Pokud bych se rozhodla zahradu osázet vzrostlými dubisky, mám přípravu hotovou.

Ajťák se Snaškou šli do kina a mně bylo dopřáno ohlídat Pakouška, který rozhodně nemíní být doma sám. Pokud se to náhodou stane, ječí, až se barák otřásá v základech. Pakoušek je poněkud zpovykaný a rozmazlený zloduch, který se nerad o cokoliv dělí. Dle jeho úsudku vše patří pouze jemu, i všichni plyšáci, na kterých si velmi zakládá Terorista. Stačila chvilka mé snížené pozornosti a ti dva minišašci se servali o růžovou chobotničku, se kterou chodí Teror spát. Výhoda domácího hřiště přinesla jorkšírkovi vítězství v podobě Pakouškova trošinku natrženého ouška. Přesně podle očekávání jsem byla pokárána, že jsem nezabránila krveprolití.

Medvěd je o všechny tyto drobné radosti všedních dnů ochuzen. Přijede, nahází na hromadu špinavé prádlo, očmuchá hrnce a poinformuje mne, že je servaný jako borůvka. A já, dle jeho mínění naprosto svěží a odpočinutá, mu začnu vyprávět, jak báječně jsem se celý týden měla. Uprostřed druhé věty usíná.

Může se někdo divit, že mne už několikrát napadlo, jak dobře by mi bylo v útulném klecovém lůžku na uzavřeném oddělení nejbližšího blázince?

Čekání na bobek

Nemám ráda Vánoce. Nejen pro to všeobecně rozšířené konzumní šílenství, ale hlavně proto, že v mém okolí v tomto období poměrně pravidelně řádí prapodivné temné síly, které mi ze života dělají malé soukromé peklíčko. Kdykoliv se semele nějaký skutečný malér (skutečný, tedy ne že Kačenka ukradne naporcovaného kapra), vím, že Vánoce jsou za dveřmi.

---

Nejinak tomu bylo letos. Do vánočního týdne jsem nakráčela ve stavu naprostého šílenství, kdy už jsem měla všeho totálně plné zuby. Neuklizeno, neupečeno, nic připraveno, a já na pokraji sil po sérii dvanáctihodinových pracovních směn, kdy bylo nutné "zaskočit" za zaměstnance, kteří se rozhodli, že pracovat je už nebaví. A rychle sehnat nové? Utopie. Když slyším v televizi Sobotku blábolit o kruté nezaměstnanosti, nakopala bych mu s chutí trusník. Jsem zaměstnavatel a vím, že hodně lidem se prostě dělat nechce.

Malá jiskřička naděje, že bude snad konečně trochu klid, se ukázala až těsně před Vánocemi. To už jsme byli s Medvědem velice pěkně rozhádaní, jelikož pouhé míjení se mezi dveřmi, neustálý stres, kopice nevypraného prádla a namazaný chleba k obědu manželství příliš neutužují. Prskali jsme na sebe jako dvě zlostné kočky. Romantika nadcházejících svátků nám byla srdečně ukradená, pečlivě jsme se soustředili na probíhající domácí válku.

Vincent van Gogh si v záchvatu šílenství uřízl ucho. Mé rozervané duši stačilo ke štěstí ušmiknutí copu. V tvůrčím rozletu mě poněkud zbrzdily tupé nůžky, díky nimž jsem cop pižlala poměrně zdlouhavě. Výsledek byl očekávatelně příšerný. Přivolaná Jezinka se dostavila se svým kadeřnickým kufříkem a při pohledu na mou neotřelou vlasovou kreaci se zhroutila smíchy. Během přednášky o ne zcela psychicky vyrovnaných matkách opravila dílo zkázy a ze mne byl najednou zcela jiný člověk. Asi opravdu platí "dlouhé vlasy, krátký rozum", protože pod krátkým sestřihem uzrála behem odpoledne geniální myšlenka. Pečlivě jsem zahrabala válečnou sekeru a příjemně naladěná jsem očekávala Medvědův návrat na bojiště.

Léčba šokem zafungovala stoprocentně. Medvěd byl tak vyjevený z nové ženy, že naprosto zapomněl, že ještě ráno jsme byli rozhodnuti jeden druhého sežrat. Pod olivami se rozhostil klid a mír a Vánoce mohly konečně vypuknout v plné síle. Po obhlédnutí mé zdecimované domácnosti Jezinka bystře usoudila, že tentokrát Štědrý večer prožijeme všichni u ní. Mým jediným úkolem bylo napéct "přiměřeně" vepřových řízků, kapra si vyhradila dcerka pro sebe. "Přiměřeně" jsem odhadla na patnáct, protože Medvěd už od rána tvrdil, že zmírá hlady a tajně sbíral drobky od vánočky z kuchyňské linky a hrozilo, že Teroristovi v nestřežené chvilce spořádá granulky z mističky.

Přesunuli jsme se k Jezince, kde mne poněkud překvapilo kapánek husté ovzduší. Máti seděla v poklidu v obýváku a zřejmě v zájmu zachování duševní rovnováhy si četla v Atlasu hub. Jezinka místo smažení rybích řízků pochodovala po kuchyni s vařečkou v ruce a pronášela dlouhý monolog na téma "já tu holku jednou přerazím". Vysvětlení se skrývalo v koupelně, kde uslzená Cibule zírala do vany s čile plovoucím kaprem.

K večeři jsme pochopitelně měli pouze vepřové řízky a Cibulka jen zářila. Vzhledem k tomu, že ze všech našich psů byl přítomen pouze jorkšíří Terorista, nebyla vánoční atmosféra ničím narušována. Skandál vypukl až o pár desítek minut později. To už byly dárky rozbaleny, káva a víno na stole a šťastná Cibule, která dostala vytoužené lego, uhnízděná na zemi, kde se jala okamžitě stavět. Pečlivě kolem sebe rozložila drobné dílky stavebnice a požádala ještě o jeden řízek, protože jí při rozbalování dárků zřejmě vyhládlo. Terorista jí asistoval se stavěním a pilně loudil. Za chvíli se ovšem ozval řev. Nevím, jak to ti dva spolu dokázali, ale Teroristovi se podařilo s kouskem vyžebraného řízku pozřít i hlavičku legového panáčka. Cibuli málem trefil šlak. Nejdřív nářek a slzy, pak nekompromisní požadavek, aby pejsek okamžitě vrátil, co ukradl. Trvalo mi hodnou chvíli, než pochopila, že si bude muset počkat. A vůbec se jí nelíbilo, jakým způsobem jí Terorista zcizenou hlavičku vrátí.

Druhý den jsme se vyzbrojily klacíkem a šly napjatě čekat na bobek. Snad mě nevidělo moc zvědavých očí, jak se na Boží hod hned zrána zaujatě šťourám ve psím hovně.

Metamorfóza v hrocha

Ženy a muži jsou naprosto odlišné bytosti. Žena nepadá do mdlob nad posledním modelem porsche, muž se málokdy rozpláče u mexické telenovely. Ženu dokáže znervóznit přítomnost jediné bakterie v domácnosti, muž si výskyt plísně na neumytém nádobí vědecky zdůvodní. Žena se láme v hysterickém oblouku při spatření malé myšky, ale s ledovým klidem zastaví svému potomkovi tepenné krvácení. Muž ve volné chvíli uloví tygra, pokud se ovšem při krájení chleba řízne do prstu, pohled na vlastní krev mu přivodí srdeční kolaps.

---

To jsou všeobecně známé věci a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Mne však trápí úplně jiná odlišnost, o které se vůbec nemluví. Vědci ji nezkoumají, Evropská unie, k mému velkému znepokojení, dosud nevydala závazné stanovisko, feministky mlčí. Přitom se jedná o záhadu srovnatelnou s UFO či tajemstvím jezera Loch Ness. Zvedám tedy prapor revoluce a táži se - co se to děje s ženami a muži v noci?

Problém přiblížím na malém výzkumném vzorku, kterým je naše medvědí domácnost. Jsem však pevně přesvědčena, že velmi podobné tajuplné procesy probíhají pod rouškou tmy i v jiných rodinách.

Večer uléháme s Medvědem do postele. Spořádaně usínáme. Ráno se Medvěd vzbudí opět jako Medvěd, je snad pouze trochu více rozcuchán a raší mu čerstvé strniště. Vyskočí z postele a bez problému spustí své ranní rituály. Já prodělám během noci podivnou metamorfózu. Uléhám jako poměrně zachovalá a čiperná dáma středního věku, budím se jako hroch.

Na vyproštění z pelíšku potřebuji jeřáb. Ač mám oči otevřené dokořán, vrážím do nábytku, který v noci zřejmě zlomyslní trpaslíci přestěhovali na naprosto nesmyslná místa. S železnou pravidelností si ukopnu palec o schůdky v obýváku. Koupelnu nacházím až na třetí pokus, při prvém a druhém postupně navštívím špajz a šatnu. Při pohledu do zrcadla mám nutkání pozdravit a rozhodně se nemíním ptát, kdo je na světě nejkrásnější. Než by zrcadlo vyjmenovalo všechny, kdož jsou na tom lépe než já, přišla bych pozdě nejen do práce, ale i na vlastní pohřeb. Pokud se odvážně pokusím na ranní ksicht namalovat nějaký přijatelný obličej, nebývají výsledky nijak uspokojivé. Řasenka patří na řasy a nikoliv do oka, pudr je vhodné použít na tvář, nikoliv jím obsypat umyvadlo, rtěnka by při troše snahy mohla zdobit ústa, nikoliv nos. Je tudíž zapotřebí vyčkat, než se mozek alespoň trochu zregeneruje a bude vysílat jednoznačné příkazy ostatním částem těla.

V mezičase se tedy pokusím uvařit si kávu a obléct punčocháče. Mé hroší tlapky vyrobí na silonkách díry jako hejno zdivočelých molů a místo kávy si horkou vodou zaleju pouze prázdný hrneček. Medvěd mezitím přilévá sebevražedně olej do ohně dotazy, kde má čisté ponožky. Jak to mám, sakra, vědět? Proč mi takové zásadní otázky nepokládá večer, když jsem ještě zcela svěží a celou domácnost mám v malíčku? S ranním hrochem se přece nediskutuje a není radno ho popouzet. Chápavý manžel by měl ohleduplně vyčkat, až nastane dopolední přerod hrocha v normálně fungující manželku.

Zcela jistě existují ženy, které se s podobným tajemným problémem potýkat nemusejí. Ráno jsou usměvavé čiperky a pět minut po probuzení dokážou logisticky zvládnout mnohačetnou rodinu. Já mezi ně nepatřím a je mi souzeno žít s mým vnitřním hrošíkem. Ale pokud bych si mohla vybrat, mnohem raději bych byla housenkou. Jen si, dámy, představte tu nádheru - celé dny jenom žereš, pak usneš, probudíš se a jsi KRÁSNÁ.

Jak si hlava postavila hlavu

Můj praktický lékař je nemožné nemehlo. Kdyby byl možné mehlo, nezlomil by si ruku. Kdyby si nezlomil ruku, nezaskakovala by za něj v ordinaci pilná sadistická včelka a já bych neskončila s jehlou v páteřním kanálu. Jsem si zcela jistá, že bez téhle kratochvíle by můj život byl mnohem veselejší.

---

Ačkoliv jsem si svou chřipku náležitě hýčkala a celkem ochotně s ní strávila několik příjemných lenošivých dnů v posteli, ta mrcha se zachovala velice nevděčně. Zřejmě si mne oblíbila a nehodlala jen tak bez boje opustit mou vetchou tělesnou schránku. Přestala mě sice trápit bolestí kloubů, ale domluvila se s mou poněkud lehkomyslnou hlavou a ta se postarala o vše potřebné.

Po pár dnech, kdy jsem měla pocit, že mám v hlavě vzteklého křečka, jenž mi usilovně ohryzává mozek, jsem kapitulovala. Svůj díl viny má i Medvěd, který odmítal přijmout mou geniální teorii, že konstantní teplota 38 stupňů je příprava organismu na tuhou zimu. Nebyl vůbec ochoten se mnou o problému diskutovat, nezabraly ani temné výhrůžky, že už mu nikdy neupeču oblíbený štůdl.

Předhodil mě alternující doktorce, která se mnou, kupodivu, také nemínila nijak zvlášť debatovat. Krátce mě poďobala svými prstíky po hlavě, nepovažovala za nutné podrobně zkoumat mou zdravotní dokumentaci a během dvou minut vynesla ortel virová meningitida. Než jsem se stačila probrat z mrákot a vysvětlit jí, že s touto roztomilou nemocí mám pradávnou zkušenost a rozhodně si nemyslím, že se se svou diagnozou trefila, poněkud hysterickým hlasem mě informovala, že jsem prudce nakažlivá a podle toho se mnou bude nadále zacházeno.

Pak už události nabraly ten správný spád. Vytřeštěný Medvěd byl odvelen domů a přiznám se, že v tom vzteku, který mnou cloumal, jsem mu to velmi srdečně přála. Jen ať se bojí, kohoutek, neměl na mě pouštět toho umanutého pitbula v bílém plášti. Následovala sanitka a převoz na infekční.

Za těch téměř třicet let, co jsem tu byla naposledy, se toho moc nezměnilo. Stejné dveře bez kliky zevnitř pokoje, stejný pocit, že jsem přistála v blázinci. Potěšující změna pouze v počtu lůžek na pokoji. Tenkrát pět, teď jenom dvě. Během chvilky jsem seděla na posteli oděná do slušivého anděla, kterému bohužel chybělo několik šňůrek, takže jsem měla nepříjemný pocit, že můj zadek má poměrně komfortní výhled do okolí.

Lumbálku mi přišla píchnout pravděpodobně uklízečka, jelikož se jí to nijak zvlášť nedařilo. Rejdila mi jehlou v zádech přesně do té doby, než mi ruply nervy a přehledně jsem jí vyložila, co za malou chvíli udělám. S poznámkou o hysterických pacientkách uraženě odkráčela a dostavil se náhradník. Najednou to šlo raz dva. Míšní mok odebrán, nasazena antibiotika.

Čekalo mě mnoho hodin vleže na zádech, během kterých mi program zajišťovala spolupacientka. Tajuplně mi svěřila, že má asi vzteklinu, ale dost možná jí vůbec nemá, jenže jestli nechytí tu kočku, která jí kousla, tak se nebude vědět, jestli kočka vzteklinu měla. Poněkud jsem se v jejím vyprávění ztácela a dlouho mi nebylo jasné, proč se nechala pokousat od cizí kočky. Nakonec mi upejpavě prozradila, že kočka byla v kontejneru, který ona hodlala proštrachat a zřejmě se (kočka) nehodlala dělit o laskominy v kontejneru uložené. Mé prvotní podezření, že paní je bezdomovec, se nakonec nepotvrdilo. Byla pouze velmi schránčlivá a objasnila mi, že lidi jsou dneska stašně zmlsaný a neví, co by žrali. Po krátké úvaze jsem jí musela dát za pravdu.

Se švitořivou popelnicovou madam mi čas docela utekl, takže když mne za pár hodin přišel doktor informovat, že se meningitida nepotvrdila (jako bych to neříkala od samého začátku), byla jsem v celkém dobrém rozmaru. Velice vehementně jsem se začala dožadovat okamžitého vyhoštění z infekčního oddělení, neboť mnou cloumaly poměrně oprávněné obavy, aby tu na mne neskočil nějaký neposedný bacil.

Moc jsem si nepomohla. Vzhledem k přetrvávající bolesti hlavy mne pouze odsunuli o dům dál. Než jsem se stačila rozkoukat, trčela jsem na neurologii. Tam si mě chvíli přehazovali jako hodně horký brambor a po sérii různě otravných vyšetření se začali zabývat myšlenkou, že by nebylo od věci pár dnů mě pozorovat. To mě ovšem ani nenapadlo. Po kapačce se mi výrazně ulevilo, antibiotika jsem měla v krabičce, tak co budu někde okounět.

Po hodině dundání mi doktor jemně naznačil, ať si tedy laskavě trhnu nohou a jdu domů. Malý zádrhel nastal v momentě, kdy jsem chtěla přivábit Medvěda, aby si pro mne dojel. Neměla jsem mobil. Pravda, z telefonního automatu se dá po chvilce hloubání nad obsluhou telefonovat, člověk si ovšem musí pamatovat telefonní čísla. Což není můj případ. Jediné číslo, které jsem schopna vylovit z paměti, je mé vlastní. To mi došlo po půl hodině vztekání. Další půl hodiny trvalo, než se Medvěd uráčil můj mobil zvednout. A ještě se děsně divil, proč nevolám jemu. Pracovala jsem k infarktu. Jen mě utěšovalo, že jestli mě fakt šlehne, pomoc je za rohem.

Momentálně pilně dodržuji doporučení pana doktora - šetřit se. Sice úplně přesně nevím, jak si to pan doktor představoval, ale tuším, že polehávání na gauči by mohlo vyhovovat. Jen mám obavy, že hladový a lehce ušmudlaný Medvěd mě z vyhřátého pelíšku co nevidět vyžene.

Jak jsem nedodržela slib

Na pravdomluvné Nově povídali, že se na obyvatelstvo žene epidemie chřipky. Lucinka Borhyová divákům se zářivým úsměvem sdělila, že bez náležitého očkování děti a senioři dost možná vyhynou. Propadla jsem panice. Dítě sice nejsem, ale někteří zlomyslní jedinci by mne mohli neuváženě zařadit do kategorie seniorů a tudíž jsou mé dny pravděpodobně sečteny. Nad problémem jsem se poctivě zamyslela a došla k závěru, že je pro mne mnohem schůdnější sepsat závěť a přežehlit si rubáš, než courat po doktorech a v čekárně něco nepěkného chytit. Pochválila jsem se, jak konstruktivně umím řešit nenadálé vážné situace, a na celou chřipkovou epidemii jsem pěkně zapomněla.

---

Před pár dny jsem se ráno vzbudila s pocitem, že mne v noci přejel obrněný transportér a jen tak pro své vlastní potěšení ještě několikrát zacouval. K odpovědi na otázku, co mne bolí, mi stačilo jediné slůvko - všechno. Bohužel, k tomu, aby žena nemusela ráno vyskočit z postele, ji opravňuje pouze amputace obou dolních končetin. Letmým pohledem jsem se ujistila, že nohy jsou na svém místě a odplouhala jsem se zajišťovat Medvědovi teplo domácího krbu.

Během dne už jsem měla poměrně přesnou představu o tom, kolik mám v těle kostí. Všechny bolely a a klouby mi vrzaly tak, že to silně otráveného jorkšířího Teroristu rušilo v odpoledním spánku. Návaly horečky, při nichž jsem mírně ztrácela orientaci a bloudila po kuchyni, plavně se střídající se záchvaty zimnice, kdy jsem lovila ze skříně Medvědovy podvlíkačky a beranici po dědečkovi, nevěštily nic dobrého.

My ženy jsme ovšem od přírody poněkud masochistické slípky a rády si dopřejeme trochu utrpení. Dopřávala jsem si opravdu měrou vrchovatou. Medvěd, nadán pozorovacím talentem slepého kokršpaněla, si ničeho divného dlouho nevšiml. Sice ho mírně zarazil kmín ve štrůdlu, ale zřejmě to přičítal nějakému mému kuchařskému experimentu. Svěže zelenou barvu mladých špenátových lístečků, která zdobila můj obličej, spolu s pandími kruhy pod očima pravděpodobně pokládal za nový styl líčení.

Moje bezpodmínečná kapitulace přišla v momentě, kdy jsem pocukrovala bůček a pro bolest v rukách se nemohla ani podrbat na hlavě. Oznámila jsem Medvědovi, že jsem se rozhodla umřít a odkráčela do ložnice svůj slib splnit. Nastal ráj na zemi. Bylo mi vážně zle, ale Medvěd mi nosil čaj, podával prášky a měnil studené obklady. Pečoval o mne zcela příkladně. Dojetím nad jeho obětavostí se mi draly slzy do očí. Bože, mám dokonalého muže.

Po týdnu horečky ustoupily a já mohla opustit lože. A v momentě bylo po slzách dojetí. Ten mizera se asi opravdu bál. že splním svůj slib a tiše skonám, protože kdo by mu pak uklidil ten neskutečný binec, který za pár dnů dokázal vyrobit. Do předposledního čistého hrnečku jsem si udělala kafe a rozhodla se, že přece jenom budu velkorysá. On se staral, já zlikviduji tu spoušť.

Kytky mě uklidňují. Teď by mi pomohla jen návštěva veliké botanické zahrady.

Nevděčný bezdomovec

Nezačínejte si nic s bezdomovci. Jsou nevděční, drzí, perou se a žerou žížaly. Pravděpodobně takoví nejsou všichni. Jistě se mezi nimi najdou i velice spořádaní jedinci, ale ten, o kterém je řeč, je ukázkový exemplář zloducha. Velmi záludného zloducha, jelikož svou temnou duši maskuje nevinnýma očima a roztomilým ksichtíkem.

---

Za všechno může Snaška. Je to velice útlocitná osůbka. V zimě sype ptáčkům, pavouky vynáší na zapráží a kromě Ajťáka miluje i psy. Kdysi dávno přivedla domů psíka, který se k ní přidal na ulici. Z nalezence se vyklubala sice poněkud hysterická, ale jinak zcela bezproblémová Dáma. Nikdy nic neprovedla, chová se důstojně a s Kačenkou nekamarádí. Tudíž jí nehrozí, že se nechá zatáhnout do nějaké nepravosti.

Jelikož je Dámě už patnáct let, Snaška bystře usoudila, že by se nám všem hodilo štěňátko. Pravda, tři psi v baráku je hanebně málo. Jako hodná a chápavá tchýně jsem Snašce nápad nerozmlouvala, jen jsem se jí snažila nenápadně naznačit, že Kačenka vydá za pět až deset psů a tudíž je u nás již teď poněkud přepejskováno. Nic naplat, Snaška podnikla záchrannou expedici mezi psí bezdomovce v útulku.

Výsledkem mise byl Pakoušek. Roční vyhublý psík s pohledem raněné laně. Vděčný za každé pohlazení, čistotný a způsobný. Mou a Ajťákovu počáteční nedůvěru zahubil v samém zárodku. (Medvěd by nepostřehl, ani kdyby Snaška na dvoře vypustila hrocha.)

Kačenka se do záběru nevešla, nesla toto příkoří poměrně nelibě

Pakoušek projevil velkou dávku inteligence a vychytralosti. Spořádaně vyčkal, až nás všechny přesvědčí, že je naprosto dokonalý a že nás v jeho osobě potkalo nevídané štěstí. V tomto období způsobně hačal, papal vše, co dostal a před Kačenkou zděšeně utíkal. Muselo ho to stát velké sebezapření a v duchu si již připravoval, jak nám to vytmaví.

V přerodu z andělské bytosti v ďáblova zplozence postupoval opatrně a nenápadně. Začal tím, že vyhrabal díru pod okrasnou borovičkou. Snažil se to svést na Teroristu, ale nebyl to dobrý nápad. Terorista na rozdíl od něj neměl zamatlané tlapky od hlíny a v kožíšku jehličí. Plavně pokračoval a nekompromisně si zabral všechny společné plyšáky. Dámě zůstaly jen oči pro pláč a prázdný pelíšek. Když se pokusila vzít si zpátky oblíbeného zajíčka, zjistila, že Pakoušek rozhodně není gentleman. Poté dal Pakoušek najevo, že spaní v pelíšku na zemi ho není hodno a on tam již nestráví ani jednu noc. I s plyšáky se nastěhoval do postele. Snaška se pokoušela Pakouškovy úlety vysvětlit přetrvávající frustrací z předchozího života na ulici a pobytu v útulku, ale záhy i jí došlo, že Pakoušek není frustrovaný, jelikož je zcela jednoduše darebák.

Pak už šlo všechno jako po drátkách. Pakoušek usoudil, že už bylo dost tváření se, jak moc se bojí Kačenky. S Káčou velmi rychle uzavřel pakt o neútočení. Nejdříve ovšem musel pochopit, že Kačenka je o třicet kilo těžší a rozhodně ho nemíní poslouchat. K tomuto poznání se dobral cestou trnitou a poněkud bolestivou. Několikrát skončil zašlápnut v blátě, když mu Káča dávala najevo, kdo je tady pánem. Také zjistil nepříjemnou pravdu, že doma sice může Dámě sežrat oblíbenou pochoutku rovnou před nosem, ale s Kačenkou si zahrávat nesmí. Její rozkošné vyceněné zoubky ho o tom přesvědčily hned při prvním pokusu pohrabat se jí v misce.

Po vyjasnění si hierarchie ve vztahu zavládla mezi Kačenkou a Pakouškem přátelská a tvůrčí atmosféra. Společnými tlapkami dokázali během jediného odpoledne nevídané věci. Vyhrabané a rozkousané cibulky mečíků, vytažená hadice z čerpadla, rozválený angrešt. Kam se nevejde Káča, tam se spolehlivě dostane Pakoušek. Kačenka připraví malou díru pod plotem, Pakoušek vyrazí na trestnou výpravu k paní Chytré. Prožene kachny, z poklidného hejna slepic během vteřiny vyrobí hystericky řvoucí opeřence a ještě se stačí malinko poprat s vyjevenou kočkou. Pak vklouzne zpátky a když přiběhne rozčílená paní Chytrá vyšetřovat, co se jí to děje na zahradě, sedí oba velice způsobně v dostatečné vzdálenosti od plotu a tváří se, že se jich brajgl u sousedů ani malinko netýká.

Během pár týdnů Pakoušek zapomněl odkud přišel a ani ho nenapadne, že by měl pociťovat alespoň kapičku vděku. Naopak mám neodbytný pocit, že je pevně přesvědčen, že vděčni za jeho milou přítomnost bychom měli být my. A dává nám to nepřehlédnutelně najevo.

Zdání klame

Medvědí manželská romantika

V nelehkém období, kdy jsem po zákeřném útoku zdivočelé vosy vypadala jako mongolská královna krásy, se mi příliš nechtělo opouštět bezpečí domácího hnízda. Pokud jsem dodržovala pravidlo vyhýbat se pohledu do zrcadla, dařilo se mi zapomenout, že se výrazně podobám ptakopyskovi kříženému s dýní. Nepovažovala jsem za nutné, aby s touto skutečností byly seznámeny všechny dámy v konzumu.

---

Můj vzhled byl natolik interesantní, že se mě zcela nepokrytě bál náš jorkšíří Terorista a i jindy velmi tolerantní Kačenka dávala najevo, že něco není v pořádku. Při pokusu vlísat se jí do přízně kostičkou z buvolí kůže, pro kterou by vypustila duši, si odfrkla a ostentativně (s výrazem "mám svoji hrdost a s něčím tak divným se nebavím") usedla Medvědovi k nohám.

V Medvědovi, poněkud vynervovaném mým bloumáním po domě, se probudil činorodý duch. Zřejmě usoudil, že nastal čas projevit se jako chápavý a citlivý manžel, který své choti v jejích těžkých chvílích stojí neochvějně po boku. Pod záminkou vyvenčení Kačenky a sběru hub mne vylákal na romantickou procházku. Pochopitelně zcela mimo dosah civilizace a tudíž i čumilů.

Nápad zahalit se po vzoru muslimských žen do hidžábu mi rozmluvil s tím, že procházku začneme až po několikakilometrové jízdě autem, v liduprosté oblasti. Vyzbrojena slušivými gumovkami, košíkem a rybičkou jsem se začala těšit na krásné, klidné odpoledne v lese.

Bylo po dešti, sluníčko se vykulilo z mraků a všechno vypadalo až podezřele idylicky. Záhy se ovšem ukázalo, jak diametrálně se liší má a Medvědova představa o romantice. Moje podezření, že spíše než o procházku se bude jednat o vojenské bojové cvičení, se záhy změnilo v tvrdou realitu.

Pochod solidním močálem, který mi chtěl sežrat gumovky, mě poněkud zmáhal. Situaci mi neulehčovala ani Kačenka, jež měla potřebu neustále kontrolovat, jestli se nehodlám ztratit, a tudíž mě pilně obíhala, vířila bláto a cákala na mě převelice smrdutou vodu.

Medvěd se mne snažil uchlácholit tvrzením, že co nevidět bažina skončí a my budeme v krásném lese. Na mou otázku, jak to může vědět, mi ozřejmil, že to tady zná, ježto tu jezdí na čtyřkolce. Dál už mi nemusel vysvětlovat nic, všechno mi bylo přehledně jasné. Bylo mi dopřáno na vlastní kůži poznat jeho oblíbenou lokalitu. Jak jen jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se trochu projdeme, Kačenka si zaskotačí a jako bonus najdeme pár hříbků.

Po zhruba pětikilometrovém prodírání se roštím, vytahování holinek z bláta, tahání ostružinových větví z vlasů a domlouvání Kačence, aby mě neválela v ostřici, jsme skutečně dorazili do slíbeného lesa. Moji poněkud podrážděnou nervovou soustavu lehce zklidnilo kolo překrásných křemenáčů, které jsem našla během chvilky. K zahození nebyly ani žluťoučké polštáře lišek kam oko dohlédlo. Jako rušivý element se opět projevila Káča, jejíž jedinou touhou bylo co nejvíce lištiček rozdupat.

Idylka trvala přesně deset minut. Pak se otevřela nebesa a začal totální liják. Medvěd zavelel k ústupu. Tentokrát zvolil jinou trasu a k autu mě poklusem dohnal po lesních cestách, na kterých bylo bláta jenom tolik, abych na něm několikrát velmi elegantně uklouzla a trochu se zválela.

Zcela v souladu s duchem našeho romantického odpoledne přestalo pršet v momentě, kdy auto bylo na dohled. Na záchranu čehokoliv již bylo ovšem pozdě. Káča promočená, s ocasem plným lopuchových kuliček, já s blátem nejen na zadku, ale i v ofině, Medvěd rovněž jako prase. Krása stíhala nádheru.

Jedno se ale Medvědovi povedlo. Během celé bojovky jsem si ani jednou nevzpomněla, že vypadám jako rozšlápnutý meloun.

Kromě několika tun bahna jsem si domů přinesla i tyto záhadné větvičky. Věřím, že VendyW mi poskytne zasvěcenou informaci, o jaké roští se jedná.

Jsem prostě k sežrání

Pokud by se konalo mistrovství světa ve skoku na špek, troufám si tvrdit, že bych obsadila některé z medailových míst. Průpravu mám velice dobrou a často pilně trénuji. Kdybych v této disiplíně nebyla tak výjimečně dobrá, nemohla bych opět sežrat Medvědovu návnadu i s navijákem.

---

Drobných náznaků, že mne začíná tahat na vařené nudli, bylo v poslední době víc než dost. Pověsil obrázky i hodiny v obýváku, přestože několik měsíců tvrdil, že nic se nesmí uspěchat. Dodělal dveře do ložnice, natřel okna. Dokonce mi začal číst myšlenky. Na síta na sušení hub stačilo jen pomyslet a vyrobil mi hned dvě. Jelikož jsem úplně blbá, přičítala jsem jeho aktivitu svému umění jemné ženské diplomacie.

Záhy se ukázalo, že ten mizera si pouze připravuje terén, abych příliš nešpačkovala, až mi svěří, že by se opět rád odjel zmrzačit do Karpat. Loňská bolestná zkušenost zřejmě už dávno opustila jeho tajuplné mozkové závity a jím lomcovala nezměrná touha se zase moc hezky potlouct. Po poněkud vzrušeném rozhovoru jsem se rozhodla, že budu přející manželka a svému choti jeho sebevražednou misi umožním.

S Kačenkou jsme si týden samoty převelice užily. Mám podezření, že Káča uzavřela s Medvědem dohodu, že se postará, abych neměla čas přemýšlet o hloupostech. Svůj úkol splnila na výbornou. Pečlivě si naplánovala každodenní program a pak již jen sklízela plody své usilovné práce.

Vymáchala mě v potoce, okousala nárazník na autě, roznosila po zahradě obrovskou hranici polínek dřeva. To se jí zřejmě zdálo málo, tak snaživě vylepšila plot a vykousla v něm opravdu dekorativní díru. Tou se přišel na zahradu podívat lehce retardovaný, zvědavý kohout paní Chytré. Kačenka si s ním vskutku přátelsky pohovořila. Kohout během chvilky odcházel převelice rozčilený a navíc bez ocasu. V Kačenčině repertoáru se sice neobjevily žádné dechberoucí novinky, přesto jsem ke konci týdne už měla nepříjemný pocit, že žiju daleko za hranicí reality.

To nejlepší na mne ovšem teprve čekalo. Seděla jsem na zahradě pod stromem, jedla pěkně zralé ryngle a dumala, co ten čtyřnohý pekelný emisar ještě provede. Přiznám se, že jsem se zabývala i hříšnou myšlenkou, že tentokrát už Kačence vážně vypráším kožich. Při té představě jsem se poněkud zasnila a nevšimla si, že spolu s rynglí se pokouším zkonzumovat i vosu.

Medvěd se z výletu vrátil naprosto v pořádku. Doma ho místo milující manželky přivítal odulý ptakopysk s malinkými škvírkami místo očí. Jelikož je vrozený gentleman a hlavně moc dobře ví, že do rozzuřeného tygra se nešťourá klacíkem, smál se, jenom když si myslel, že se nekoukám.

Zřejmě tušil, že mi doma nebude do skoku, a hryzalo ho svědomí. Tak mi poslal kytku.

Krása pomine, blbost je věčná

Běhá, cvičí, posiluje

provoz má fakt úsporný

denně váhu kontroluje

někdy nejí celé dny

---

Věčně čučí do zrcadla

kontroluje líčení

když jí chceš vzít do divadla

hned má hlavy bolení

Pozná všechny módní značky

vařit ale neumí

s ní zapomeň na omáčky

ta jen zrní rozumí

Co ušetříš za krmení

jinde rychle utratíš

uděláš jí pomyšlení

tak plastiku zaplatíš

Ty chceš děti? Ani nápad

dej si hadr na hlavu

tohle přece musíš chápat

nezkazí si postavu

Popřemýšlej o tom trochu

a budeš mít vyhráno

ta tvá kráska, milý hochu

má v hlavince ...

Jak být za vola

Lásko, zvedni hlavičku

ukážu ti hvězdičku

pod zářící oblohou

klečím ti tu u nohou

---

Ty ses zbláznil, fešáku?

Já mám hvězdy na háku

místo blbé romantiky

jdeme rovnou do putyky

Lásko, tu máš květinu

čekám skoro hodinu

srdíčko mi touhou buší

dneska ti to vážně sluší

Kytku nechci, nejsem tele

nasměruj mě do postele

až se ráno rozední

dáš mi kartu platební

(fiktivní rozhovor zamilovaného muže a dnešní moderní dívky)