Medvědí manželská romantika

V nelehkém období, kdy jsem po zákeřném útoku zdivočelé vosy vypadala jako mongolská královna krásy, se mi příliš nechtělo opouštět bezpečí domácího hnízda. Pokud jsem dodržovala pravidlo vyhýbat se pohledu do zrcadla, dařilo se mi zapomenout, že se výrazně podobám ptakopyskovi kříženému s dýní. Nepovažovala jsem za nutné, aby s touto skutečností byly seznámeny všechny dámy v konzumu.

---

Můj vzhled byl natolik interesantní, že se mě zcela nepokrytě bál náš jorkšíří Terorista a i jindy velmi tolerantní Kačenka dávala najevo, že něco není v pořádku. Při pokusu vlísat se jí do přízně kostičkou z buvolí kůže, pro kterou by vypustila duši, si odfrkla a ostentativně (s výrazem "mám svoji hrdost a s něčím tak divným se nebavím") usedla Medvědovi k nohám.

V Medvědovi, poněkud vynervovaném mým bloumáním po domě, se probudil činorodý duch. Zřejmě usoudil, že nastal čas projevit se jako chápavý a citlivý manžel, který své choti v jejích těžkých chvílích stojí neochvějně po boku. Pod záminkou vyvenčení Kačenky a sběru hub mne vylákal na romantickou procházku. Pochopitelně zcela mimo dosah civilizace a tudíž i čumilů.

Nápad zahalit se po vzoru muslimských žen do hidžábu mi rozmluvil s tím, že procházku začneme až po několikakilometrové jízdě autem, v liduprosté oblasti. Vyzbrojena slušivými gumovkami, košíkem a rybičkou jsem se začala těšit na krásné, klidné odpoledne v lese.

Bylo po dešti, sluníčko se vykulilo z mraků a všechno vypadalo až podezřele idylicky. Záhy se ovšem ukázalo, jak diametrálně se liší má a Medvědova představa o romantice. Moje podezření, že spíše než o procházku se bude jednat o vojenské bojové cvičení, se záhy změnilo v tvrdou realitu.

Pochod solidním močálem, který mi chtěl sežrat gumovky, mě poněkud zmáhal. Situaci mi neulehčovala ani Kačenka, jež měla potřebu neustále kontrolovat, jestli se nehodlám ztratit, a tudíž mě pilně obíhala, vířila bláto a cákala na mě převelice smrdutou vodu.

Medvěd se mne snažil uchlácholit tvrzením, že co nevidět bažina skončí a my budeme v krásném lese. Na mou otázku, jak to může vědět, mi ozřejmil, že to tady zná, ježto tu jezdí na čtyřkolce. Dál už mi nemusel vysvětlovat nic, všechno mi bylo přehledně jasné. Bylo mi dopřáno na vlastní kůži poznat jeho oblíbenou lokalitu. Jak jen jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se trochu projdeme, Kačenka si zaskotačí a jako bonus najdeme pár hříbků.

Po zhruba pětikilometrovém prodírání se roštím, vytahování holinek z bláta, tahání ostružinových větví z vlasů a domlouvání Kačence, aby mě neválela v ostřici, jsme skutečně dorazili do slíbeného lesa. Moji poněkud podrážděnou nervovou soustavu lehce zklidnilo kolo překrásných křemenáčů, které jsem našla během chvilky. K zahození nebyly ani žluťoučké polštáře lišek kam oko dohlédlo. Jako rušivý element se opět projevila Káča, jejíž jedinou touhou bylo co nejvíce lištiček rozdupat.

Idylka trvala přesně deset minut. Pak se otevřela nebesa a začal totální liják. Medvěd zavelel k ústupu. Tentokrát zvolil jinou trasu a k autu mě poklusem dohnal po lesních cestách, na kterých bylo bláta jenom tolik, abych na něm několikrát velmi elegantně uklouzla a trochu se zválela.

Zcela v souladu s duchem našeho romantického odpoledne přestalo pršet v momentě, kdy auto bylo na dohled. Na záchranu čehokoliv již bylo ovšem pozdě. Káča promočená, s ocasem plným lopuchových kuliček, já s blátem nejen na zadku, ale i v ofině, Medvěd rovněž jako prase. Krása stíhala nádheru.

Jedno se ale Medvědovi povedlo. Během celé bojovky jsem si ani jednou nevzpomněla, že vypadám jako rozšlápnutý meloun.

Kromě několika tun bahna jsem si domů přinesla i tyto záhadné větvičky. Věřím, že VendyW mi poskytne zasvěcenou informaci, o jaké roští se jedná.