středa 21. srpna 2013

Tenkrát v srpnu

Z dětství si toho moc nematuju. Ještě asi nejsem v tom správném věku, kdy sice nebudu vědět, co jsem měla ráno k snídani, ale naprosto přesně si vzpomenu, co se dělo před padesáti lety v úterý odpoledne. Jednu noc z dávné doby si ale pamatuju poměrně dobře.


Oba moji rodiče byli učitelé. Kdo nezažil, nepochopí. Znalci vědí, že matka učitelka je pro dítě pohroma. Oba rodiče učitelé jsou pohroma na druhou. Vždycky jsem se proto těšila na prázdniny. Máti si potřebovala zregenerovat nervovou soustavu poničenou fakany ve škole a tak svého fakana šoupla k babičce do vesnické chaloupky.

Čekalo mne vždy pár báječných týdnů, kdy bylo každému zcela ukradené, jestli mám čisté ruce a napsané úkoly. Babička s dědou měli zcela jiné priority než vyjmenovaná slova.

Jednou v noci mě vzbudil veliký randál. Babi s dědou už byli také vzhůru. Zvědavost je větší než strach a tak jsme šli na výzvědy. Nikdy nezapomenu, jak jsme stáli u silnice, malý prcek v pyžamku, babi v dlouhé flanelové košili, děda v bílých podvlíkačkách, a zírali na valící se obrněné transportéry a nákladní auta. Babi brečela a věštila, že bude válka, děda nadával. Já jsem netušila, co se děje.

Během noci na louce u kravína vyrostl vojenský tábor. Ráno po vesnici lezli po zuby ozbrojení cizí vojáci a divnou hatmatilkou škemrali o vodu a chleba. Prázdniny mi trochu zhořkly. Babička vyhlásila časově neomezené stanné právo.

Za pár dnů přijeli pobledlí rodiče. Dospělí vedli řeči, kterým jsem nerozuměla, o věcech, které mě nezajímaly. Pochopila jsem jen to, že začátek školního roku se trochu odkládá a zůstanu zatím u babičky. To mne opravdu potěšilo, moje touha po vzdělání nebyla nijak veliká.

V celé rodině jsem byla rozhodně jediná, kdo se tenkrát ze vstupu sovětských okupačních vojsk radoval.

54 komentářů:

  1. Dětské oči vidí svět v jiných barvách. A někdy je to dobře, že i v hrůzách dokáží najít to kladné a to hezké si z toho pamatovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Sundej si brýle...z jedné strany mlask, z druhé strany mlask. Tak a teď upaluj za maminkou a pěkně jí pověz, cos vyváděl. Jo,jo. Děti učitelů a zvláště na téže škole, to opravdu neměly jednoduché. Vím to, byl jsem často hlavním hrdinou Pády meteoritů, marťani, Sověti, uhelné prázdniny, úplavice, neštovice ....všecko dobré. Jen nemuset do školy

    OdpovědětVymazat
  3. Byly mi dva roky, naši mne v červenci odlifrovali k babičce do Bratislavy, protože se mi narodil bráška. Viděla jsem ho až v listopadu, tak dlouho trvalo, než mne přes čáru dostali domů. Co asi prožívala moje dvaadvacetiletá matka šestinedělka

    OdpovědětVymazat
  4. Pokud dítěti neumře rodič, pak je každá tragédie veselé dobrodružství. Uchovat si v sobě kousek dítěte je sen mnoha dospěláků. Jen málokdo to však v dnešní době dokáže. Hezký článek.

    OdpovědětVymazat
  5. Pokud dítěti neumře rodič, pak je každá tragédie veselé dobrodružství. Uchovat si v sobě kousek dítěte je sen mnoha dospěláků. Jen málokdo to však v dnešní době dokáže. Hezký článek.

    OdpovědětVymazat
  6. Že tys byla u mě, co? Já měla Tenkrát na západě a ty Tenkrát v srpnu . U nás to nebylo tak dramatický, já měla jít do druhý třídy a na dobu než se šlo do školy jsem měla zaracha. A pak už byly tanky z Prahy pryč a zbyly po nich jen orvané silnice od pásů a spousty nápisů po zdech a hořkost. A vzpomínka na ten neustálý a nepříjemný až hrůzyplný zvuk letadel která přes nás nalétávala na Ruzyň.... V téhle souvislosti díky Pelíškům jsem slyšela zahrát snad nejhezčejc naší hymnu. Tak jak jí tam hrál Kodet na piáno.

    OdpovědětVymazat
  7. Některé vzpomínky nevyblednou.
    A vyblednout by neměly.

    OdpovědětVymazat
  8. Pociťuji jako osobní křivdu, že my jsme prázdniny prodloužené neměli.   
    Jinak na ten den nezapomenu, protože jsem tehdy na vlastní oči viděl, jak mongoloidi s rudýma hvězdama na čepicích čtyři metry ode mne zabili člověka.
    Vlastně to bylo jediné úmyslné zabití člověka, které jsem za svůj život viděl.
    Jako kluci jsme seděli na zídce a pozorovali vojenské kolony přijíždějící do Prahy. Z vedlejší ulice přijel jakýsi kluk na motorce, zastavil na hranici křižovatky a hrozil projíždějícím pancéřovým vozům. Jeden z vozů náhle vybočil z řady, chudáka i s motorkou převálcoval a nevzrušeně pokračoval dál. Dodnes si pamatuju ty kruté šikmé oči řidiče v průzoru transportéru.
    Doufám, že se ten mongoloid už někde smaží v pekle.
    Později jsem se dozvěděl, že ten zabitej kluk byl shodou okolností bratranec jedné naší rodinné známé.

    OdpovědětVymazat
  9. Už jsem se lekl, že je rok 2018. Opravte si těch 50 let. Naštěstí jsme všichni o pět let mladší.
    Na druhou stranu si ani největší naiva nemohl myslet, že se tohle nestane. Bez zásahu by tu byl do roka kapitalismus stejně jako po roce 1989. A to by si silný Sovětský Svaz fakt nemohl nechat líbit. Postupně se vše socialistické zjednodušovalo a demontovalo a směřovalo k demokratickým volbám, kde by komunisti fakt asi nevyhráli (přesně jak říkal ten vysloužilý pilot v Pelíškách: Dávám bolševikovi rok, maximálne dva). Však Američani ani nehnuli brvou. Sféry vlivu byly dohodnuty už na konci války v Postupimi.
    A tohle byl pro Rusy skvělý důvod jak dostat do ČSSR svoje vojáky a nemuset spoléhat při případném konfliktu se západem jen na nespolehlivou českou armádu. Američani měli své rakety až v Turecku, a tak i Rusové chtěli ty své blízko hranic s NSR.
    Okupací bych to zrovna nenazýval. Při okupaci se podřízená země ekonomicky vysává a výsledky její ekonomiky tečou do okupační země. To se tady teda fakt nedělo. Američani taky asi neokupovali NSR a přesto tam všude měli své vojáky na svých základnách. A rozhodně se z nich nemínili stáhnout. Dokonce ani teď se to nezměnilo. A že jim už Němci dávají diplomaticky najevo, že jim tam ty americké letecké základny nejsou moc po chuti (typicky Ramstein).

    OdpovědětVymazat
  10. Já nejsme pamětník. Z vyprávění vím, že u nás byli Poláci (jsme asi 30 km od hranic), kteří za prvé ani nevěděli kde jsou, za druhé neměli opravdu co jíst. Prý je jen poslali "na cvičení". Ani nevjeli do města, zůstali na kopci nad městem (odkud se dalo odstřelovat). Letadla (bombardéry) prý hučely celou noc a lidé co pamatovali II. světovou, říkali, že to přišla další válka. Rusové dorazili až v dalších dnech a měli vážně naspěch, protože na několika místech právě poláci, když zjistili kde jsou, obrátili tanky a prostě jeli domů. V rádiu prý řekli: až pustíme hymnu, je obsazený rozhlas a vzápětí se naše hymna ozvala. Jediný kdo se prý odmítl v rámci Varšavské smlouvy invaze zúčastnit, bylo Rumunsko. Máma byla pak v tehdejší Jugoslávii a první čím je přivítali místní lidi prý byly slzy a dotaz, proč jsme se nebránili. Jugoslávie prý také jako jediná řekla, že pokud se tehdejší Československo bude bránit, budou bojovat po jeho boku. Tito se prý opravdu jako jeden z mála sovětské generality nebál. PS: Prázdniny prý delší tady nebyly.

    OdpovědětVymazat
  11. [10]:
    "Okupací bych to zrovna nenazýval. Při okupaci se podřízená země ekonomicky vysává a výsledky její ekonomiky tečou do okupační země. To se tady teda fakt nedělo."
    To myslíte vážně?

    OdpovědětVymazat
  12. Pro Mengano:
    Hezký článek s pěknou pointou.

    OdpovědětVymazat
  13. Byli jsme malí a moc tomu nerozuměli.

    OdpovědětVymazat
  14. [12]:Samozřejmě, že to myslím vážně. Žádná země RVHP neplatila nějaké výpalné Sovětskému Svazu. Probíhal tu relativně vyrovnaný obchod, kdy my jsme měli ze SSSR za rozumné ceny ropu a plyn, lokomotivy, vagóny, auta a oni od nás, NDR, Maďarska a dalších zase za rozumné ceny jiné stroje. Ale jo, plánovalo se drsně mezinárodně. Takže když se u nás vyráběly traktory a tramvaje, tak v NDR třeba dělali kombajny a u nás se do jejich výroby neinvestovalo. Jo, platili jsme si ruské zbraně. Ale zase třeba jejich opravy a údržba se dělaly u nás i pro okolní země. Proč myslíte, že třeba zrovna v podniku Mora Hlubočky u Olomouce umějí dělat speciální žáruvzdorné plechy pro proudové letecké motory? Dnes to je Honeywell aerospace. Tyhle technolgie sem dovezli z SSSR a dělali výrobu plechů pro motory stíhaček MIG. A objem těch zbraňových dodávek byl pro nás, NDR a Polsko na podobné úrovni jako objem zbraňových dodávek USA do NSR. Ta NSR si ty zbraně od USA samozřejmě taky kupovala. Srovnatelnost byla samozřejmě v procentech HDP, protože ty naše ceny byly samozřejmě o dost níž než ty ceny NSR. A když jsme si prosadili výrobu cvičných letadel Delfín, tak se taky dodávaly do mnoha zemí RVHP, včetně SSSR.
    V naší zemi byla vyšší životní úroveň než v SSSR. A to by samozřejmě v typickém okupačním vztahu rozhodně nebylo možné. Dostat se do Československa byl pro běžného Rusa skoro takový zážitek jako se dostat pro nás na západ. Takový český študák, který odjel do SSSR študovat vejšku (sám znám takové tři) najednou zíral jak roste v očích ruských holek. On byl pro ně cesta dostat se k lepšímu životu. Některá story jsou fakt neuvěřitelná. Něco jak arabští studenti na našich kolejích...

    OdpovědětVymazat
  15. [1]: Pravda. Tenkrát mě potěšily o pár dní prodloužené prázdniny. Po těch letech si pamatuju hlavně ten noční randál a obrněné transportéry.[2]: Takže přesně víš, jak se kantorské děti měly ve škole fajn [3]: No s novorozencem a druhým dítětem kdesi pryč mámě určitě nebylo do skoku. My si to dnes dokážeme asi jen těžko představit.[4]: Děkuju [5]: U některých dospělých mívám občas pocit, že snad nikdy ani dětmi nebyli.[7]: V Praze to bylo všechno mnohem horší. Vzpomínám si na dopolední vysílání televize, než to utnuli a naskočil monoskop.
    Než jsem to napsala, tak jsem u tebe nebyla. Pouze shoda nápadů [8]: Zapomínání je český národní sport.[9]: Co na to říct. Hnusní šmejdi.[10]: Myslím, že nic opravovat nebudu. Padesátka v druhé větě nemá vůbec souvislost s pětačtyřicátým výročím. S tím, co píšete, nesouhlasím. Vpád cizí armády na svrchované území je neomluvitelný a pohnutky Rusáků mě vůbec nezajímají. To, že jim pár politických zmetků přivezlo zvací dopis, nic na věci nemění. Rusové nás sprostě okupovali, všude se rozlezli a chovali se tu jako na dobytém území.[11]: Tady u nás za vesnicí je vojenský prostor. Celých jednadvacet let jsme tu měli "dočasně" Rusáky. Lidé je nesnášeli a jim to bylo úplně jedno. Věděli, že stejně bude vždycky po jejich.[13]: Děkuju [14]: To je fakt. Ale u nás doma se mluvilo bez servítků, takže časem se mi vyjasnilo

    OdpovědětVymazat
  16. [15]:
    Děkuji za reakci. Bylo by to na dlouhou debatu a museli bychom se vrátit více zpět do historie. Pak by třeba saldo výhod a nevýhod podřízenosti SSSR dopadlo dost mizerně.
    Okupace to nejspíš byla, pokud okupací rozumíme násilné obsazení cizího území proti vůli jeho obyvatel.

    OdpovědětVymazat
  17. [12]: Ten pán, nebo snad lépe "soudruh", bude asi nějaký nostalgik a stýská se mu po starých krásných časech, kdy bylo všechno lajnováno v Moskvě.   
    Takový ten správný proletářský internacionalista leninského typu.   

    OdpovědětVymazat
  18. Také jsem si prodloužila v ty dny pobyt. Ovšem v matčině břiše. Porod byl plánovaný na 23.srpna, ale jak začal ten rachot, prodloužila jsem si pobyt, až mě násilně po třech týdnech vytáhli. A dlouho jsem nechápala, proč mi sousedé říkali "malá okupantka".
    No a dnes bydlím v paneláku, co dřív obývali sovětští důstojníci s rodinami. To jsou ty paradoxy

    OdpovědětVymazat
  19. [16]: Paradoxem je, že teď jsou tady Rusáci rozlezlí více než dříve. Oni nás totiž stále považují za svůj pašalik.
    V této souvislosti si vzpomínám na slova ruského plukovníka, která řekl Kocábovi při odjezdu poslední ruské vojenské jednotky z našeho území: "Moc se neradujte. My se zase vrátíme. Nebudeme však již v uniformách, ale v civilu". Své by o tom mohli povídat obyvatelé města Карловы Вары.

    OdpovědětVymazat
  20. [16]:Máte pravdu. Tu větu jsem četl špatně já. Týká se úplně jiné noci. Omlouvám se.Jasně že chápu, že máte Rusáky v žaludku. To jsme měli ostatně všichni jako někoho, kdo prostě rozhoduje o našich věcech místo nás. Spíš jde ale o to, že kdyby ti Rusáci nerozhodli druhou světovou, tak by zase o našich věcech rozhodoval někdo jiný. Ono to totiž takhle je jaksi pořád, i když to chvílemi vypadá, že ne. Bez Rusáků by o našich věcech rozhodoval Hitler a jeho plány byly už tehdy přesně definované. A že k tomu zas tak moc nechybělo. Jen se dostat k těm ropným polím na jihu SSSR. Ty plány pro nás byly "skvělé". Přežili bysme. Jen ne tady. Naši zem, stejně jako obrovský kus Polska by kompletně zaplnila germánská rasa. Naše místo bylo podle Hitlera někde kolem Uralu a k Sibiři. Ti co tam žijí dnes by měli smůlu. Už by nebyli, protože to místo vyhradil Hitler pro nás. Můžeme být jenom rádi, že to takhle nedopadlo a to obrovské množství neskutečně špinavé práce s Hitlerovským Německem za nás nakonec udělal někdo jiný...

    OdpovědětVymazat
  21. Tak z toho dne si nepamatuju vůbec nic a moje mamka později říkala, že o nějakém obsazení vůbec nevěděla (je že hodně lítaly letadla, asi). My jsme vůbec byli od těchto událostí odtrženi, věci jsme brali tak jak byly, a táta šel toho dne normálně do práce, jako by se nic nedělo. Holt povinnost byla povinnost, a aby to zapíchl a nikam nešel, to ho nenapadlo...
    Ale počítám, že pro každého to musel být hrozný šok.

    OdpovědětVymazat
  22. [18]: Kdepak, soudruh nejsem. Jenom jaksi nechápu to dnešní tupé hýkání, kdy z něj máte skoro dojem, že před rokem 89 se tady jaksi živořilo, nic se nestavělo, nic nefungovalo a všechno jen čekalo na úžasný skok do civilizace.
    Strašně mě baví hovory s děckama, která říkají jak to bylo šílené, když doma nebyly počítače, internet, mobily. Jenže děti, v těch západních zemích to bylo zrovna tak. Taky jenom pevná linka a telefonní budky venku. Ve fabrikách taky měli jenom psací stroje a dřevěná stojanová prkna, na kterých i tam rýsovali svoje projekty na pauzák. Taky počítali na kalkulačkách a inženýři na logaritmických pravítkách. Když vedle sebe postavíte VW Golfa z roku 1987 a Škodu Favorit z roku 1987, uvidíte dvě absolutně srovnatelné, nebezpečné, hranaté krabice. Pokud na to rodiče měli, taky jste okolo roku 1986 mohli mít doma herní počítač Atari 800 z Tuzexu. A když ne, tak jste holt museli vystačit v počítačovém kroužku s hnusným IQ 151 (tak se fakt jmenoval počítač).
    Ten systém ale nebyl tak efektivní jako tržní ekonomika, takže to zpožďování bylo furt větší a větší. Motivace je prostě v socialismu mizerná, když mají všichni skoro stejně a nikoho nemůžete jen tak lehce z podniku vyhodit. Proto byl samozřejmě pro mě zrovna tak jako pro vás rok 1989 tím nejúžasnějším rokem, co jsme mohli zažít. Svět nekonečných možností se konečně otevřel...

    OdpovědětVymazat
  23. [23]: Dobře, tak možná nejsi soudruh, ale dost divnej jsi v každém případě.   

    OdpovědětVymazat
  24. [23]:
    Dovolím si podtrhnout : "to zpoždění". To bylo sakra výrazné. Nešlo jen přímo o technologie, ale o obecný pořádek, úctu k památkám, sortimentu zboží, dostupnosti poznávání třeba i cestováním, atd., atd.Snad to nemusím všechno vyjmenovávat. Všimněte si, že jsem se nezmínil o banánech.

    OdpovědětVymazat
  25. [19]: Asi jsi moc dobře věděla, že není proč spěchat [20]: To máš pravdu. Ve Varech jsem byla asi tak před pěti lety a nápisy v ruštině na obchodech mi připadaly dost strašidelné. Tady u nás na jihu se zase pomalu rozlézají Holanďani. Nenápadně skupují nemovitosti, takže za pár let budeme taky možná čumět [21]: Určitě Rusům neberu zásluhy z druhé světové. Jenže tím osmašedesátým to tak nějak smázli. Když to trochu přeženu, tak do té doby je lidé milovali, ale potom nenáviděli.[22]: Já si taky pamatuju starou belu. Utkvěla mi jen ta hrozná noc.[25]: Přístup ruských vojáků k památkám byl skutečně pozoruhodný. My máme za vesnicí vojenský prostor. Rusové tam samozřejmě byli nasáčkovaní. Byl tam kostelík, historická památka. Rusové ho totálně zničili, udělali si tam skladiště, rozstříleli zdi. Teprve nedávno byl kostelík znovu opraven. Opravu zaplatili potomci Němců, kteří byli odsunuti. Naše sudetská vesnice byla téměř celá německá, dokonce tu byl na návštěvě Hitler. Máme doma fotku.
    Jo, život je jeden velká paradox

    OdpovědětVymazat
  26. Osobní zkušenost žádnou nemám, ale ráda jsem si přečetla tvůj pěkný článek. Takový zážitek se zapíše do paměti na celý život.

    OdpovědětVymazat
  27. [26]: Holanďani si moc dobře uvědomují, že Holandsko bude dříve nebo později z větší části zaplavené mořem, tak holt hledají nová a před mořem bezpečná teritoria. A možná také hledají útočiště před muslimy, kteří postupně opanovávají jejich zem, v důsledku čehož se z Nizozemského království stává Holandíja islamíja džamahírija.
    Kostelík rozbitý osvoboditeli a opravený odsunutými Němci je opravdu dějinným paradoxem. Ostatně, historie lidstva je plná paradoxů.

    OdpovědětVymazat
  28. Já si pamatuju tak akorát houby, protože jsem byla, jak jinak, ještě na houbách. Ale z vyprávění babičky a táty opravdu mrazí.

    OdpovědětVymazat
  29. [25]:No jo. Na banány bylo třeba tvrdé měny. Ta se fakt nedala plýtvat za banány. Nebo třeba kakao a rozinky, lískové oříšky. To se stála fronta před vánoci a každý dostal jen po jednom balíčku. A když jste chtěli pomeranče, tak jen ty kubánské s tenkou slupkou, která se strašně blbě loupala. Prostě v tom socalistickém bloku chyběla nějaká lepší subtropická země.
    Stavěla se sice spousta paneláků, ale baráky se opravovaly strašně pomalu, protože prostě "nebyli lidi". Dobrý řemeslník byl král a mohl si vybírat. Většina lidí ale chtěla teplé místečko v kanceláři.
    Ale tohle všechno je problém té motivace. Už Baťa prosazoval vedení metodou cukru a biče: když jsi byl lepší než ostatní, měl jsi víc. Když jsi byl nejhorší, dostals vyhazov. Každý rok dostal předák do dílny v Baťově Zlíně dva nové vyučené kluky navíc. A věděl, že někoho jiného bude muset vyhodit a ti kluci nastoupí místo něj. To byla panečku motivace! Tohle za socialismu prostě fakt nešlo. Tam to bylo jak v dnešním Řecku. Místečko jako definitiva za průměrnou práci.

    OdpovědětVymazat
  30. [26]:Památky mají různou cenu pro různé lidi. Protože strašně závisí po kom ta památka je. Tenhle kostelík byl beztak německá památka. K té museli mít Rusové absolutně nulový vztah, stejně jako Němci měli k ruským památkám, nebo třeba američtí vojáci k iráckým památkám, či Talibánci k starým afghánským památkám, Japonci k čínským, či Číňané k vietnamským nebo korejským. Češi pak ze stejného důvodu neměli taky žádnou chuť opravovat německou památku. A logicky Němci, tedy ti, pro které jediné to má pamětnický význam, tedy "tady žili naši lidé" měli velký důvod tuhle památku pro svou paměť udržet. My si taky v Konstanci (česky divně Kostnici) platíme údržbu domu s pamětní deskou o Janu Husovi. Němcům je tahle deska (pro vás paradoxně) zcela lhostejná ...

    OdpovědětVymazat
  31. [31]: Já se ti divím, že si nezaložíš vlastní blog. Tam bys sis mohl psát ta svoje moudra. Potenciál psavosti máš zjevně nadprůměrný.

    OdpovědětVymazat
  32. [27]: Bez dalších podobných zážitků se už klidně obejdu až do smrti [28]: My tady býváme v létě v menšině. I když krize udělala svoje. V minulých letech bylo ve vsi víc Holanďanů než místních. A k tomu stačilo, aby jeden Holanďan koupil kravín s kusem louky a vybudoval kemp [31]: Vztah k památkám svědčí o kulturnosti člověka. Na místním hřbitově je spousta opuštěných německých hrobů. I v odbě, kdy byly zadrátované hranice a potomci odsunutých Němců sem nejezdili, bylo o hroby postaráno. Místní babky to obstaraly. Na rozstřílený a zdevastovaný kostelík nebyly po revoluci peníze. Nebylo to tedy o chuti něco opravovat.V Německu udělali sbírku a zaplatili opravu.

    OdpovědětVymazat
  33. Já měl v obecné spolužačku, jejíž máma byla třídní. Všichni jsme ji litovali, protože byla obvykle první která šla k tabuli, nebo dostala nějaký trest. Její máma nám chtěla ukázat, jak je spravedlivá a že nemá u ní dcera protekci.

    OdpovědětVymazat
  34. [33]: Jasně že vztah k památkám svědčí o kulturnosti člověka. Ovšem posuzovat kulturnost národa podle chování jedné jeho zvláštní skupiny - zabíjeným časem frustrovaných vojáků je poněkud omezené.
    Kdybych si dělal obrázek o Američanech podle toho co dělali ve Vietnamu nebo teď v Iráku někteří jejich vojáci (kteří museli být občas taky pěkně frustrovaní), byl bych pěkný idiot. Američanů jsem potkal v životě docela dost a musím říct, že to byli a jsou fakt dobří lidi. Jasně, občas se nějaký namyšlenec našel. V drtivé většině to ale byli skvělí lidi s neskutečným množstvím zájmů, pracující jako včeličky třeba i ve dvou zaměstnáních a dost aktivně se zapojující do akcí ve svém okolí. S dost dobrým rozhledem i mimo svou zem. Prostě naprosto jiná zkušenost, než to co nám prezentují některá média a některé stereotypy.

    OdpovědětVymazat
  35. [20]:Jo, tohle si taky vybavuji. A měl pravdu.

    OdpovědětVymazat
  36. [34]: A stejně jste si o ní možná všichni mysleli, že tu protekci má. Kantorské děti to nemívají lehké [35]: Myslím, že jsem nikde nenapsala, že Rusové jako celek jsou nekulturní národ. Neodsuzuju šmahem všechny kvůli jednotlivcům. Ale ti jednotlivci se tu chovali jako čuňata. Tohle by bylo na nekonečnou diskuzi a ke konci bychom se zřejmě stejně nedostali.

    OdpovědětVymazat
  37. [37]: S Mauronem by ses určitě k ničemu určitě nedostala, protože to je viditelně člověk, který musí být neustále v opozici. A hlavně ví všechno nejlépe. Takovej Brouk Pytlík.   

    OdpovědětVymazat
  38. [38]: A vy byste chtěl být ten skvělý, všemi obdivovaný, vševědoucí a vše vyřešící a samozřejmě nejpřitažlivější Ferda Mravenec, práce a schopnosti všeho druhu, viďte? Jenže takoví borci jsou jenom v pohádkách

    OdpovědětVymazat
  39. [37]: Jasně, mě to jen z vašich příspěvků takhle vyznělo ...

    OdpovědětVymazat
  40. [39]: Jsi nudnej a otravnej. Už tě znám z diskuzí na mém blogu. Tvoje kecy nemají přínos pro nikoho jiného než pro tebe samého a pro tvoje poněkud bizarní ego. Ty totiž nediskutuješ, ale jen poučuješ.
    Opakuji to znovu, založ si vlastní blog a tam můžeš ke svému uspokojení do sytosti exhibovat.

    OdpovědětVymazat
  41. [41]:Blábolíš. Na tvém blogu jsem byl snad dvakrát. Před půl rokem? Možná ...

    OdpovědětVymazat
  42. Myslím, že vše důležité bylo řečeno za mne. Tak tedy jen, že článek se povedl. A doufejme, že zážitků s vojsky nebude přibývat.

    OdpovědětVymazat
  43. Dobu, co popisuješ, znám jen z filmů a vyprávění,muselo to být strašné. Ale co si budem nalhávat,současná doba také není nějak růžová

    OdpovědětVymazat
  44. [46]: totiž pro mě o ničem, ostatní se díky těm článkům hodně dozvěděli..

    OdpovědětVymazat
  45. Bylo jich tu samozřejmě víc, ale všechny jsem je smazala, jelikož jsem s blogem chtěla začít "od začátku" a navíc byly ty články o ničem.

    OdpovědětVymazat
  46. Nepěkná "letní" vzpomínka (ač z pohledu dítěte to jistě bylo fajn prodloužení prázdnin, šťastná to dětská mentalita)... ale jak bylo už napsáno, je dobré nezapomínat a připomínat...

    OdpovědětVymazat
  47. Vnímala jsem to podobně jako ty. V noci nás vzbudilo  dunění tanků a transportérů, které jezdily a jezdily a já se bála, že to niky nepřestane.

    OdpovědětVymazat
  48. [44]: No já doufám, že se tohle nebude opakovat už nikdy. Jedině že by nás chtěli "dočasně" obsadit ouřadové z Brusele. [45]: Která doba je úplně růžová. Ale pořád je mnohem lepší dnešek než to, co se dělo tenkrát.[46]: Děkuju za vysvětlení [48]: Nezapomínat, připomínat... a nepřekrucovat. Jak k tomu mají někteří vykladači historie sklony.[49]: Viď, člověk si pětačtyřicet let pamatuje jednu jedinou noc. Nepamatuju si dny před tím, málo co si pamatuju z dnů následujících, ale ta noc mi uvízla v hlavě asi navždycky.

    OdpovědětVymazat
  49. U nás to prý bylo taky veselý. Babička zrovna čekala tátu a tříletá teta už byla na světě. Před očima jí zastřelili šestnáctiletýho sousedčina syna, který poslouchal rádio- prý si mysleli, že má vysílačku a je to zvjed...
    Ale my spíš probíráme revoluci- táta byl na vojně a dostal příkaz bránit před revolucionáři, mezi kerými byla teta s dědou. Jeden příkaz a zastřelil si půlku rodiny.
    Ale po všech těch letech, se stejně vzpomíná s melancholickou nostalgií- na fronty před obchodem, na pionýry, na průvod prvního května...
    Jo, ještě jsem si vzpomněla... MILUJU seriál Chlapci a chlapi! Výdycky na něho koukám s tátou a on mi vyvrací všechno, co se tam stane. Vtipný taky bylo, že při premiéře tohoto seriálu viděl první díl v civilu a zbytek povině v zelené uniformě... Jó, jeho zážitky z vojny... ale to už jsem hodně odbočila.
    Na závěr ještě jeden odkaz..
    http://www.youtube.com/watch?v=aMNv36DBWag

    OdpovědětVymazat
  50. [51]: Děkuju za odkaz. Tu písničku jsem neznala.

    OdpovědětVymazat
  51. Hmm, dlužíte mi kapesníky. Nevím, proč jsem v poslední době tak přecitlivělá.

    OdpovědětVymazat
  52. [53]: Ráda ti nějaké kapešníčky dám

    OdpovědětVymazat

Jak být za blbku

Léto se mi obzvlášť vydařilo. Opět se potvrdila teorie mojí máti, že jsem naprosto nemožná. K tomuto pozoruhodnému závěru došla máti na zákl...