Jak nesbírat houby

Moje babička říkávala - když se urodí hodně hub, bude válka. V kontextu nedobré situace na Ukrajině je tedy letos důvod k solidnímu mrazení v zádech. V lesích kolem naší nestřediskové vísky je totiž víc hub než šišek, mravenců a zaječích bobků dohromady. Z pozice pamětníka mohu směle prohlásit, že takovou explozi hříbků skutečně nepamatuji.

---

Medvěd se večer poněkud zasnil a zašeptal mi do ouška, že by měl chuť. Nikoliv ovšem na sex, jak by se mohlo mylně jevit, ale na pořádný talíř houbovky. Tuto poměrně lákavou myšlenku ještě vylepšil sugestivním líčením křupavých houbových řízků a bylo rozhodnuto.

Správný vesničan ví, že na houby se nechodí v poledne, takže už za ranního kuropění jsem zběsile lítala po baráku a hledala gumovky. Poněkud jsem podcenila přípravu a nedošlo mi, že po posledním stěhování mohou být gumovky na padesáti různých místech. Mezitím Medvěd připravil košíky, nožíky a bednu (ta mne lehce zneklidnila) a vše naložil na Růženu. Pro ochránce lidských práv zdůrazňuji, že Růža není naše otrokyně z Balkánu, ale že tak Medvěd láskyplně nazývá svou čtyřkolku.

Před vstupem do lesního porostu provedl Medvěd pravidelné bezpečností školení. Už mě malinko otravuje neustále poslouchat, že se nemám vzdalovat z dohledu. Jenže choť zřejmě ještě nevytěsnil z paměti několik let starý zážitek, kdy jsem emancipovaně pobíhala po lese tak dlouho, až jsem se hezky ztratila. Vynořila jsem se o patnáct kilometrů jinde, než jsem měla být. Vybitý mobil byl celkem k ničemu a tak Medvědovi trvalo dost dlouho, než si mě zase našel.

Pustili jsme se do sbírání. Záměrně nepíšu "do hledání", protože hledat houby nebylo nutné. Houby byly naprosto všude. Při šedesátém hříbku už jsem zcela propadla houbovému šílenství. Sotva jsem očistila nožku jednomu krasavečkovi, už jsem viděla čtyři další. Honem, musím pro ně. Jejda, tamhle je jich taky pár a k tomu kolo lišek. Medvěda jsem sice neviděla, ale telefon byl ráno na nabiječce. Co se mi může stát, vždyť jsem zatím ušla sotva půl kilometru.

Právě ve chvíli, kdy jsem natahovala ruku po dalším výstavním kousku, jsem si všimla, že mám společnost. Z roští čučel divočák. Už velice přesně vím, co znamená rčení "krve by se v něm nedořezal". Netuším, jestli existuje návod, jak se chovat při setkání s divočákem, každopádně já jsem ho nečetla. Možná by bývalo bylo vhodné začít ječet a jako bonus po vepříkovi hodit košík s houbami.

To mě, bohužel, nenapadlo. Neodvážila jsem se ani utéct. Co kdyby se pustil za mnou. Úplně jsem viděla, jak mě několika dlouhými skoky dobíhá a vrhá se mi po krku. Očividný rozdíl mezi prasetem a tygrem jsem v ten moment neřešila. Z bobkosedu jsem plavně přešla do pozice ležícího střelce a jala se doufat, že se neotočí větřík a ta obluda mě neucítí, a kdyby náhodou ano, tak že je už po snídani, a hlavně, že mě konečně příjde Medvěd zachránit. Kde sakra je, když ho nejvíc potřebuju?

Ležet v sedm hodin ráno na břiše v mechu nacucaném vodou není dvakrát zábavná činnost. Divočák pro mé nepohodlí neměl příliš velké pochopení. Místo aby se spořádaně vydal pryč, začal se vrtat v houbách. Na základě svého pozorování mohu zodpovědně říct, že divočáci houby nežerou. Jenom je rozrýpají, trochu pošlapou a tím končí.

Už jsem začínala mít vážné obavy, že v té vodní lázni zapustím kořínky, když kousek ode mne zapraskaly větvičky a ze smrčků se vynořil Medvěd. Kanec stříhnul ouškama a dal se na útěk. Naštěstí ho Medvěd zahlédl. Jinak bych mu jen stěží vysvětlovala, proč se celá mokrá válím na zemi. Stejně to moc nechápal.

Ještě večer, když se cpal houbovkou a řízky, měl nutkavou potřebu mi vykládat, co mám dělat PŘÍŠTĚ, až opět potkám prasátko. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že příště nikam nejdu. A pokud ano, tak jedině s Kačenkou. Ta dělá takový kravál, že spolehlivě zažene i rozčileného nosorožce.