Medvědí dostihy

V dnešní době nevlastní televizní přijímač například bezdomovci, kteří nemají vhodné prostory, kam by si vkusný bytový doplněk postavili.

---

Dálší skupinou jsou zarputilí intelektuálové, pro které je nesledování televizního programu věcí cti a před svými stejně intelektuálními přáteli by nikdy nepřiznali, že po večer koukají na Ordinaci nebo na Krampola.

Televizí nedisponují ani přírodní lidé, kteří kromě televize nemají ani elektřinu, topí ekoklacíky a živí se vlastnoručně vypěstovanými biokořínky.

Naše medvědí rodinka nepatří do žádné z výše jmenovaných kategorií. Prostory by se nějaké našly, jsme sice oba gramotní, ale do opery a na výstavy abstraktního umění nechodíme a z kořínků bez pořádné porce masa by Medvěda brzy přešla dobrá nálada.

Máme tedy televize dvě. Pro někoho je to možná málo, pro mne je to velice často přesně o dva přístroje víc, než k bezkonfliktnímu soužití potřebujeme.

Ministrem financí, vzhledem k Medvědovu poněkud lajdáckému přístupu k této problematice, jsem u nás doma já. Demokraticky jsem proto rozhodla, že netřeba utrácet peníze za dobrodiní stovky placených kanálů (jako Userka), nám ke štěstí stačí základní, jedenáctiprogramová nabídka.

Bohužel, téměř denně se ukazuje, že jedenáct programů je zcela nevyhovující počet. Bohatě by stačilo programů o deset méně.

Pokud se s Medvědem setkáme v čase i místě, tedy večer v obývacím pokoji, dochází k více či méně vyhroceným situacím. Medvěd se uvelebí na jednom konci gauče a otevře časopis, já zalehnu na druhou stranu a otevřu si na břiše notbůček. Zatím klid a mír, nad námi poletuje anděl manželské lásky a jemně nás ovívá svými křidélky.

Atmosféra zhoustne v momentě, kdy je časopis dočten a Medvěd se chopí ovladače k televizi. To, co následuje, mi zcela pravidelně způsobuje tepenné krvácení do mozku. (Jestli v mozku tepna normálně nebývá, tak já ji tam rozhodně mám).

Během chvilinky choť proběhne všechny dostupné programy tam i zpátky, aniž by ho cokoliv zaujalo na dobu delší než tři vteřiny. Vzápětí si dá kanálové dostihy ještě jednou, načež si vybere "něco" na libovolném programu. Jediným kritériem je, aby to běželo už minimálně půl hodiny a tím bylo zajištěno, že nikdo neví, o co jde. Obrázky sice nesleduju, ale zvuková kulisa, kterou Medvěd svým počínáním vyrábí, mi silně narušuje psýchu a probouzí chuť se hádat.

Občas se povede, že se při přepínání strefí zrovna do začátku nějakého filmu. Někdy i takového, který bych docela ráda viděla. Zbystřím, rozhodnu se sbalit notbůček a sotva zaklapnu víko, Medvěd usoudí, že "to bude zase úplná blbina" a plavně přehopsá o tři programy dál.

Jsem žena tolerantní, dlouhými roky manželského soužití vycepovaná k trpělivosti téměř nebeské. Jenže v tomhle momentě by Medvěda umlátil perutěmi i ten nejlaskavější anděl. Využívám příhodné chvilky, kdy Jeho Přepínací Lordstvo odchází pro brambůrky, a zmocním se ovladače. Bleskově ho zahrabu pod polštářky, na kterých si hoví náš spící Terorista. Následuje výslech, dělání nechápavých a ukřivděných pohledů, hledání....Ovladač je v bezpečí, pejsánka budit nebudeme.

Uražený Medvěd odchází do ložnice s poznámkou, že "si to alespoň v klidu dokouká". Vzápětí přes zavřené dveře slyším, že se rozběhl nový dostih. Protože svého milánka znám, dojdu mu za pět minut sundat brýle, zhasnout lampičku a vypnout televizi. Spí jako dudek.

Možná by se neznalému pozorovateli mohlo zdát, že v našem manželství panuje určité lehké napětí, ale opak je pravdou. I po takto poměrně nesouladně prožitém večeru jdeme ráno dál, pěkně ručku v tlapě medvědí....